KAREL HEŘMÁNEK: Herec Karel Heřmánek vede spolu se svou manželkou Hanou pražské divadlo Bez Zábradlí. Peníze na provoz musí získávat hlavně ze vstupného. V systému státních dotací je podle něj velký zmatek.
Karel Heřmánek také režíruje a hraje. Snímek je ze hry Kontrabas. foto: Profit - Luděk Vycpálek
KAREL HEŘMÁNEK: Herec Karel Heřmánek vede spolu se svou manželkou Hanou pražské divadlo Bez Zábradlí. Peníze na provoz musí získávat hlavně ze vstupného. V systému státních dotací je podle něj velký zmatek. * Divadlo Bez Zábradlí provozujete soukromě. Jakou částkou vám vypomáhá stát?
Celkové roční náklady na provoz se pohybují kolem 30 milionů korun. Město nám v současné době přispívá ve formě grantu částkou 4,7 milionu korun ročně. Z toho mu odevzdáváme zpátky 1,5 milionu korun v nájemném. Divadlo máme v pronájmu od roku 1998 a provozujeme ho v prostorách paláce Adria. Tato budova a divadelní scéna je majetkem města.
* Do čeho peníze jdou?
Grant od města je v porovnání se srovnatelnými divadelními scénami minimální a má neinvestiční charakter. Může být použit na honoráře herců, platy zaměstnanců, výrobu nových inscenací apod. Tyto prostředky nelze použít třeba na vybavení kanceláří nábytkem, počítači, na nákup světelné a zvukové aparatury. Do dnešního dne jsme z vlastních zdrojů dovybavili divadlo zhruba za osm milionů korun.
* Když tedy státní příspěvek tvoří jen malou část rozpočtu, co je hlavní zdroj peněz?
Musíme je prostě vybrat od diváků. Proto hrajeme denně, někdy dokonce i dvě představení. Kromě toho máme v průměru tak sedm zájezdů měsíčně. Letos budeme muset asi hrát i o prázdninách, abychom se uživili. Vytížení je tedy enormní.
* Kolik stojí vstupenky?
Nejlevnější vstupné je 290 korun a nejdražší 390. To je ve srovnání s jinými činoherními scénami částka relativně vysoká. Vzhledem k nízké dotaci je však nezbytná. Příspěvková a takzvaně transformovaná divadla mohou díky vysokým finančním injekcím, které jsou 15 až 60 milionů korun ročně, nabídnout vstupné nesrovnatelně nižší. Navíc často poskytují až padesátiprocentní slevy. My jsme tak vystaveni tomu, čemu se říká nekalá konkurence.
* Jaká je průměrná návštěvnost vašich představení? Abychom se nedostali do finančních potíží, musí se návštěvnost pohybovat kolem 90 procent. Z tohoto hlediska je každé onemocnění herce a každé zrušené představení skutečnou pohromou. Je tu zhruba 300 míst, takže jedno odvolané představení znamená ztrátu 90 tisíc korun. * Nakolik se vám daří získávat peníze od sponzorů? Zhruba pět procent celkových nákladů hradíme z prostředků získaných od sponzorů. To hovoří jasně. Třeba na takovou prestižní událost, jakou je desátý ročník festivalu slovenského divadla, se nám vůbec partnery nedaří sehnat. * Proč je problém získat sponzory?
Sponzoři se za svoje peníze chtějí samozřejmě maximálně zviditelnit. Často upřednostňují sport před divadlem. Poměrně rádi dávají peníze Národnímu divadlu, přestože tato scéna si na nedostatek financí nemůže stěžovat. Navíc je spousta institucí, například ve zdravotnictví, které sponzorskou pomoc potřebují naléhavěji.
* Jako soukromý provozovatel asi musíte šetřit na počtu zaměstnanců… Musíme pracovat s minimálním týmem. Nemůžeme si dovolit ani všechny standardní profese, které mají běžná divadla. Nemáme maskérku, nemáme inspicienta, nemáme nápovědu ani rekvizitáře. * Jak jsou vlastně divadla z hlediska vlastnictví rozdělena? Existují stále příspěvková divadla financovaná v duchu socialistického střihu. Těm jsou hrazeny provozní náklady takřka stoprocentně. To je třeba Vinohradské divadlo, Městská divadla pražská, Švandovo divadlo a tak dále. Tato divadla navíc neplatí daně ani DPH. Pak jsou divadla takzvaně transformovaná. Jsou to vlastně obchodní společnosti různého typu, které byly dříve příspěvkovými organizacemi. Zdědily, defacto zprivatizovaly veškerý movitý majetek, tedy technické vybavení, fundus dekorací, kostýmů, vybavení kanceláří. Tato divadla jsou dotována městem formou čtyřletých grantů, ovšem ve stejné výši jako když byla příspěvkovými organizacemi. To je třeba Činoherní klub, Archa, Divadlo Komedie. Další skupinu tvoří scény zřízené a finančně podporované městskými částmi. Akropolis, Fidlovačka, Divadlo Na Jezerce, Divadlo Ponec. Ty se navíc ucházejí o granty od magistrátu a ministerstva kultury. * Jak hodnotíte současný systém rozdělování státních příspěvků? A jaký byste navrhoval vy? Přes léta trvající ujištění, že se systém přerozdělování financí zpřehlední, zjednoduší a bude spravedlivější, se to stále nedaří. Je v tom velký chaos. Domnívám se, že magistrát a městské části by měly bedlivěji zvažovat, kolik divadelních scén potřebují a kolik jich mohou podporovat. Měly by regulovat často až živelnou tendenci vzniku nových divadel. Jako chybu cítím, že se finanční prostředky rozdělují nerovnoměrně a nejsou stanovena jasná pravidla, která by zaručila rovné šance všem. Systém přerozdělování by měl být jednoduchý, čitelný a hlavně by neměl být závislý na blahovůli úředníka. Měl by zamezit lobbismu, protekcionismu a podezření z možné korupce. * Jak toho docílit?
Za dobrý základ bych pokládal, kdyby byla všem divadlům poskytnuta dotace v určité procentuální výši celkových nákladů. Dovedu si představit, že magistrát nebo městské části by hradily 30 procent těchto nákladů a zbytek by si musela divadla zajistit sama ze vstupného, od sponzorů a podobně. Jsem přesvědčen, že by tak stát ušetřil. Vzniklo by zdravé konkurenční prostředí. Úspěšná divadla by mohla nabízet exkluzivnější umělecké projekty a ve formě daní by vracela státu část finančních dotací. Oproti tomu by zanikala ta divadla, respektive jejich managementy, které by neuspěly. Na jejich místo by nastoupili ve výběrových řízeních noví provozovatelé.
* Nenadsazovala by v takovém případě divadla své celkové náklady, aby byla i odvozená dotace větší?
To se nedomnívám. Úměrně tomu by totiž narůstal podíl, který si musí divadla vydělat sama. Hospodaření s dotacemi je navíc i dnes pod bedlivou kontrolou a musí být každoročně řádně vyúčtováno.
* Proč by měl stát vůbec podporovat soukromé divadlo?
Podstatná je jedna věc. Do příspěvkových organizací ty peníze zahučí a už nic nevypadne zpátky. Kdežto pokud stát investuje do nás, vrátí se mu to. Já když jako podnikatel vydělám, zaplatím daně.
* Kromě pražského divadla Bez Zábradlí jste vyhrál i soutěž na provozování divadla v Karlových Varech. Neobešlo se to bez rozladění tamějšího hereckého souboru… Ke zrušení stálého souboru došlo z rozhodnutí magistrátu. Jeho provoz se mu zdál nerentabilní, a proto vypsal výběrové řízení na nájemce divadla, ve kterém jsme zvítězili. * Jaké teď máte s karlovarským divadlem plány?
Kromě svých představení se snažíme do Varů vozit skutečně to nejlepší, co v republice je. Myslíme i na zahraniční návštěvníky, pro které jsme připravili -věřím že - atraktivní program: Laternu magiku, balet Národního divadla, operu, černé divadlo, muzikály. Spolupracujeme také s Karlovarským symfonickým orchestrem. Jsme na začátku. Po roce budeme moudřejší.
* A jaké plány máte v záloze pro vaši pražskou scénu?
Vzhledem k tomu, že jsme nezískali od města grant v předpokládané výši, jsme nuceni opustit naše původní plány a na poslední chvíli improvizovat. Na místo ohlašovaného muzikálu Malý krámek hrůz uvedeme hru Clauda Confortése Maraton, jehož premiéra bude na začátku příští sezony. V říjnu se chceme s Jirkou Bartoškou vrátit k legendární Kunderově dramatizaci Jakub a jeho pán. Původní českou hru pro nás bude psát a zároveň režírovat Petr Zelenka.
* Vy osobně se teď cítíte už víc podnikatelem, nebo jste stále hlavně hercem?
Jsem obojím. Hraní mám samozřejmě mnohem raději. Odpočívám při něm. Ta složka umělecká, ta administrativní i ta manažerská se mi prolínají. Nelze to oddělit. Já divadlo provozuji samozřejmě především proto, že jsem herec. Přináší mi to problémy, ale i velikou radost. Jinak bych to nedělal. I když kolikrát si říkám, že toho na mě začíná být už docela dost.
NEJEN PRAHA
Přestože v Praze se soustředí již téměř polovina českých divadelních spolků, soukromá divadla se rodí i jinde. Několik jich vzniklo třeba v Brně. „Sledujeme činnost zejména těch divadel, která dostávají dotaci z rozpočtu města. Jsou to například Divadlo Bolka Polívky, Divadlo v 7 a půl, Divadlo Líšeň nebo G-studio,“ říká Viera Rusinková z kulturního oddělení brněnského magistrátu. Možnost podpory soukromých divadel je podle ní výrazně limitována tím, kolik peněz město vyhradí na kulturu. O změně dotačního systému Brno narozdíl od Prahy neuvažuje. „Úprava způsobu přidělování dotací se zatím nechystá,“ potvrzuje Rusinková.
