Proč se tahle restaurace jmenuje Kyselá okurka, dodnes vážně netušíme. Asi obdobný jazykový renonc jako v případě Evropy, které to my, Češi, osladíme. I ve francouzštině se totiž slovo cornichon (vedle čistě gastronomického označení) často vyskytuje spíše v úsměvných, ne-li pejorativních spojeních. Anebo snad naopak francouzský hold české okurčičce, slušivě pokrájené u prakticky čehokoli počínaje čočkou, uzeným či rizotem a smaženým řízkem konče?
U Okurkových otvírají v osmnáct hodin, chystáme se tedy tentokrát na operaci večeře. Podnik, zvenku vzhledem k falešným bílým žaluziím působící spíše jako sushi bar, není z nejmenších. Podél vysokého a značně dlouhého baru kopíruje linii ulice hezkých pár metrů a ještě o mnoho dál. Tón udávají čokoládově hnědé stěny, pár moderních obrazů a červené židle, držící v šachu bělostné prostření stolů, nad nimiž se vznášejí vtipná stínítka lamp zhotovená z drátěnek na nádobí. Zkrátka kulisa, kde můžete čekat úplně všechno, nebo vůbec nic. Hudba filtrovaná reproduktory o duši podniku neprozrazuje o nic víc. U vchodu se nás ujímá distingovaně vyhlížející pán v mladistvých teniskách a na naše přání nás odvádí do nekuřácké části, kde obsazujeme všeho všudy třetí stůl. Od baru vzápětí připlouvá pohledný mladík tvářící se neznámo proč jako boží umučení. Ukazuje se, že v zájmu hladšího průběhu objednávek by se vyplatilo pověsit mu na krk ceduli s nápisem “neumím česky”. S veškerou dobrou vůlí, jíž jsme schopny, střídáme angličtinu s francouzštinou, výsledek se ovšem prakticky nemění. Nabízí nám na začátek vodu – perlivou či neperlivou, ovšem naše snaha dobrat se konkrétních značek je korunována pouze informací, že mají jen nějakou italskou… Ať žije vození dříví do lesa, česká by nám byla stokrát milejší, ale nemáme na výběr. Ještě horší je skutečnost, že “mimoň” se svou neznalost ani nesnaží kompenzovat nenáročným úsměvem. Občas, ale opravdu jen občas, přicupitá milá paní středního věku a snaží se být nám ku pomoci, i ona nás však pokaždé bezradně odkáže na pana Vladimíra, podle všeho nejkompetentnějšího servismana zdejší trojice, především co se týče vín. Toho však od vedlejšího stolu ne a ne odlákat, zkrátka objednat víno se ve zdejších zdech ukáže jako pěkná fuška. Nakonec se to ale zdaří a pan Vladimír (ten, co nás prve vítal) nám nalije po skleničce příjemného Côtes-du-Rhône, Les Aphillantes (nikdy už se ovšem nepřeptá, zda náhodou nechceme dolít…). Somnambulní mládenec se mezitím jakž takž vypořádal s donáškou předkrmů – králičí paštiky na armagnaku s pistáciemi a koláče tety Tatinové s foie gras (věru invenční překlad). Nemůžeme se dočkat, až uvidíme (a ochutnáme), jak se proslulý francouzský moučník Tarte Tatin přetavil do tak originálně znějícího předkrmu. Náměsíčník sliboval, že jablka zůstala zachována, a nastojte: střed velkého bílého talíře zaujímá koláček okrovo-žlutavých odstínů, lemovaný bordurou karamelové barvy. Při zakrojení objevujeme tenoučkou vrstvu křupavého, ale velmi mastného těsta, na kterou bylo navršeno několik dílků zkaramelizovaných jablek, to vše nakonec obdrželo korunu v podobě husích jater, ve zdejším podání velmi krvavých, tudíž s útrobami takřka kašovitými. Dojem je skrznaskrz mastný, až se nám úží dech, a posléze sladký, naprosto chybí relaxační složka v podobě zeleniny či alespoň lístku salátu; okolní omáčka je co do vyznění jen jakousi syntézou obou již existujících chutí, totiž sladké a mastně paštikové. Vznikla zřejmě rozmixováním obou komponentů. Ani estetická prezentace nás nijak neomráčila. Pouštní barvy by jistě šlo vybalancovat zelenou či červenou, pidilísteček přežehnuté petrželky to věru nezachránil. A navíc – servírován v takovém množství (Tatin totiž není právě ukázkou minimalistických trendů), podobně kaloricky vybavený předkrm překračuje únosnou míru nezávazné ochutnávky a stává se takřka nepřekonatelnou výzvou pro trávicí trakt.
Teriny z králíka je rovněž slušná porce – dva pořádné řezy - a už od pohledu je poctivá. Samé sekané maso s trochou cibulky, bez vycpávek, ovšem bohužel i bez pistácií, jež kromě výrazné chuti mívají i charakteristickou barvu, tudíž omyl je zcela vyloučen. Armagnak cítíme jen ve druhém či třetím plánu, což není nic proti ničemu. Výsledek je chutný, byť trochu nevýrazný, litujeme jen zmiňovaných pistácií, dodaly by celku příjemnou texturu. Jaké je však naše překvapení, když pod jedním z plátků objevujeme schovanou okurčičku! Rozhodně vtipná reminiscence na název podniku, k paštice, salátku a cibulové marmeládě nám však přijde nadbytečná. Salátek z červeného lolla, frisée a radicchia s tradiční zálivkou vinaigrette skýtá příjemné oživení, stejně jako lahodná, sladkokyselá marmeláda z červené cibule.
V souladu s jídelníčkem má v dalším čísle vystupovat Divočák a jeho Polenta. Navzdory očekávané symbióze jsou však od sebe oba protagonisté odděleni více než laboratorně: kousky kančího, udušené s kolečky mrkve jako guláš, se nacházejí v rendlíčku z varného skla, chráněném navíc pokličkou. Sterilně spočívají na bílém talíři, vedle pak smířeně a skromně oddychuje koláček polenty, ve středu ozdobený známým minilístečkem širokolisté petrželky. Jako velká taškařice to tedy nevypadá. Zatímco maso je až na jeden větší, poněkud flaksovitý kus měkké a chutné, polenta by se mohla v mnohém polepšit, zvenku je opečená, leč uvnitř skrývá podivnou rozbředlou kaši, v níž se nimráme jako britský školák v ranním porridgi. I stran prezentace má duo Divočák&Polenta co dotahovat, neuškodilo by mu více barev a hravosti.
Tuňák měl být podle menu bílý, ovšem záhy po objednávce nás mladík přichází nesměle upozornit, že mají jen červeného. Nezbývá než se s tím smířit. Želbohu jsme však nebyly dotázány na stupeň propečenosti, a tak (opět po několika neproměněných šancích) spěšně žádáme o medium. Po zakrojení však smutně konstatujeme, že žádost byla zbytečná. Jindy tak šťavnaté rybí maso stačilo získat charakter podešve. Jaká škoda, nešťastná úprava jej zcela degradovala na úroveň konzervy. Ani ratatouille, na níž steak nahrubo okořeněný mletým pepřem spočívá, nás zrovna nenaplňuje nadšením. Malé kostičky rajčat, cukety, cibule, papriky a lilku se sice snaží, ale chuť má k ideálu daleko. Napadá nás, zda se dokonce nejedná o zamražený polotovar, anebo je to prostě tím, že jsme uprostřed zimy? A vůbec: proč mimo sezonu volit tak letní přílohu, když chutných zimních alternativ existuje řada?
Vody zdejšího akvarijního prostředí dosud nic nečeřilo (ovšem s výjimkou dýmu, jenž k nám vane od protějšího stolu – a to jsme prosím údajně v nekuřácké sekci!), a tak opět chvíli trvá, než se nám podaří objednat dezert. Francouzská kuchyně ve zdejším provedení nás ovšem nepřestává udivovat. Čokoládová pěna dorazila místo v předpokládaném sofistikovaném náprstku v podsaditém lavórku, přičemž o množství mousse, jinak hezky pevného, chutného a řádně prostoupeného alkoholem (tiply bychom to na koňak), by se s klidem podělili tři lidé. Zhruba v polovině odkládáme lžíci a po sežvýkání digestivní máty nerovný boj vzdáváme. Křupavá jablka a hrušky jsou zato veskrze příjemným překvapením. Na talíři nacházíme růžici z tenoučkého křupavého těsta pokropenou moučkovým cukrem, v jejíchž útrobách se skrývají měsíčky doměkka podušených jablek a hrušek. Další složkou je pak hladká omáčka, v níž cítíme máslo, skořici a lehoučký karamelový tón. Celá kompozice chuťově připomíná nejspíš štrůdl, ovšem jaksi sofistikovanější, nejvíce nás fascinuje úžasné křupavé těsto. Ze všech našich dnešních chodů je tento jednoznačně nejvydařenější.
V košíčku z alpaky, všem zrakům na odiv, nese se náš účet znějící na 1825 korun. Stejnou nahotu musejí vzápětí přetrpět i bankovky a vrácený obnos. Za okamžik pak už přešlapujeme u baru v marném čekání na kabáty. Konečně se nám podaří vytrhnout mladíka ze zasnění, kvapně se halíme do zimních vrstev a bereme za originálně tvarovanou kliku. Pan Vladimír se dál pilně otáčí kolem nejobsazenějšího ze tří stolů, usměvavá paní v rohu mění příbory, ještě chvíli potrvá, než se náměsíčný synek protrpí do zavíračky. Nikdo nezaregistroval, že hosté odcházejí. Adieu Cornichon, sbohem, přes jistá pozitiva jsi nám srdce nezlomil…
Le Cornichon
Adresa: Betlémská 8, Praha 1
Tel.: +420 222 211 766
www.cornichon.cz
Otevírací doba: úterý–sobota 18–24
Druh kuchyně: francouzská
Země původu nabízených vín: Francie
Hodnocení restaurace:
Jídlo 42/50
Obsluha 10/20
Nápoje 8/10
Prostředí 8/10
Kvalita/cena 5/10
Celkem 73/100
VALUE FOR MONEY 5/10
+ vtipná drátěná stínítka
- fatálně nesehraná obsluha
Všechny údaje uvedené v následující pasáži jsou přesným opisem jídelního a nápojového lístku. Případné chyby dokládají péči, jaká je věnována jejich úpravě.
Výběr z jídelního lístku:
Carpacio z foie gras vinegreta z liskových ořechů a medu 275,-
Salat Cornichon (mušle sv. Jakuba a hlíva ústřičná ) 260,-
Salát s teplým kozím sýrem 175,-
Bilý tuňák, oméčka z černých olive, ratatouille 380,-
Telecí svíčkova s liškami 345,-
Konfitované jehněčí, bílé fazole Perigord 285,-
Kavová delikatesa 175,-
Křupavá jablka a hrušky 180,-
Výběr z vinného lístku:
Riesling „Pfoeller“ 03, Alsace 1170,-
Puligny-Montrachet, Domaine Muzard 05, Bourgogne 2280,-
Côtes-du-Rhône, Mas de Libian 06 675,-
Coteaux Languedoc „La Clape“, Negly 06 630,-
Graves, Vieux Château Gaubert 05, Bordeaux 1245,-
Givry 1Cru „La Servoisine“, Domaine Joblot 04, Bourgogne 2490,-
Châteauneuf-du-Pape, Domaine Villeneuve 04 2085,-
Côtes-de-Provence, Château Minuty 05 1770,-
