Prezident je rázný, ministr zahraničí opatný
Válka v Iráku odvrátila pozornost od události, která může znamenat přelom pro českou zahraniční politiku. Poslanec Evropského parlamentu za německé křesťanské demokraty Jürgen Schröder spolu se dvěma rakouskými kolegy stáhnul návrh prohlášení, které Česku vyčítá, že ještě neučinilo gesto politování nad poválečným odsunem sudetských Němců. To znamená, že Rakousko – jež nadále české gesto požaduje – nyní jedná osamoceně. Evropský parlament a jeho zahraniční výbor již celou záležitost fakticky uzavřely.
Pozoruhodné je zdůvodnění, které evropské poslance k jejich smířlivému postoji vedlo. Odvolali se totiž na prohlášení českého prezidenta Václava Klause. Ten ve svém stanovisku k 64. výročí začátku nacistické okupace uvedl, že nacistický teror tragickým způsobem zasáhl nejen životy obyvatel tehdejšího Československa, ale nakonec v podobě poválečného odsunu také české Němce. „Z dnešního hlediska šlo o činy nepřijatelné,“ zdůraznil prezident. Poslanci Evropského parlamentu označili tato Klausova slova za ono vstřícné gesto. Proti této interpretaci byl v zahraničním výboru pouze šéf sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt.
Nerevoluční proměna.
Václav Klaus se tak nečekaně ocitl v roli smiřovatele - částečně vlastním přičiněním a částečně shodou okolností, neboť ani evropští poslanci už nechtěli vyhrocovat situaci před dubnovým podpisem smlouvy o vstupu Česka a dalších států do Evropské unie. Těm, kdo si vzpomenou na atmosféru před posledními parlamentními volbami v Česku, se asi nebude chtít věřit vlastním očím a uším. Před volbami totiž Klause, vůdce Občanské demokratické strany, všichni považovali za advokáta tvrdého, odmítavého postupu vůči sudetoněmeckým požadavkům.
Prezident přitom nyní neprohlásil nic zásadně nového. Podobné formulace jsou součástí česko-německé deklarace z roku 1997. Německé velvyslanectví v České republice však bylo spokojeno. „Klaus byl první, kdo v poslední době citoval deklaraci,“ říká mluvčí ambasády Petra Dachtlerová. Právě to Němcům chybělo. Čeští politici se sice na deklaraci odvolávali, ale nikdo ji přímo necitoval. Dachtlerová dodává, že před loňskými volbami se mohlo zdát, že politici za tímto dokumentem nestojí.
Prezident Klaus se tak ocitl v pozici, v níž mnozí očekávali spíše ministra zahraničí Cyrila Svobodu. Když šéf lidovců po volbách přicházel do Černínského paláce, analytici poukazovali na jeho dobré vztahy s německými křesťanskými stranami a rakouskými lidovci. KDU-ČSL a Unie svobody byly považovány za jediné parlamentní strany, které se před volbami nesnažily vytlouci z problémů se sousedními zeměmi politický kapitál. Zdálo se, že Cyril Svoboda měl veškeré předpoklady dosáhnout zásadního průlomu ve vztazích se sousedy.
Vykročení na scénu.
Klausovo jasné prohlášení (byť je sporné, zda jde skutečně o „gesto“) bylo pouze jedním z projevů prezidentova rázného vykročení na pole zahraniční politiky. Za další je možné považovat jeho telefonát s ruským prezidentem Vladimirem Putinem krátce po příchodu na Pražský hrad. Oba státníci se shodli na podobném postoji vůči irácké krizi. Klaus především vyslal nepřehlédnutelný signál, že bude usilovat o dobré vztahy s Moskvou, což lze na české politické scéně stále označit za poměrně odvážný krok. Prezident rovněž zaujal (někoho nadchnul, jiné zklamal) svým nesouhlasným postojem k válce v Iráku a nepřímou kritikou administrativy amerického prezidenta George Bushe. Zároveň si ovšem dával pozor na to, aby nevybočil z linie zahraniční politiky, k níž se přihlásily česká vláda a Parlament.
Mnozí pochybují o tom, zda Klausovi jeho snaha o koordinaci s dalšími centry moci v Česku vydrží. Přesto mnozí – doma i v zahraničí – do prezidenta vkládají nemalé naděje. Gregor Schusterschitz z rakouské ambasády sází na prezidentův pragmatismus a také jeho přátelství vůči Rakousku, kam každý rok jezdí lyžovat. Klausovy názory jsou sice kontroverzní, ale pozorovatelé v něm vidí předvídatelného politika – na rozdíl od bývalého premiéra Miloše Zemana.
Zatím to vypadá tak, že Klaus v zahraniční politice Cyrila Svobodu úplně zastíní. Celá dosavadní politická kariéra současného prezidenta je postavena na projevech, jež mnohdy vyvolávají ostrou kritiku, ale jsou dobře slyšet. Klaus je sice nyní jako prezident omezen ohraničeným polem, ale prokazuje, že i na něm dokáže zaujmout. Cyril Svoboda je naopak považován za představitele opatrné, či dokonce pasivní politiky. Zastánci evropské integrace ministru zahraničí vytýkají, že dosud nepřišel s žádnou významnou iniciativou týkající se vztahu k Evropské unii, což by měla být jeho hlavní parketa. Svoboda v každém svém vystoupení pečlivě dbá na to, aby někoho nepobouřil. Zároveň to však může znamenat, že nikoho příliš nenadchne.
Svoboda má užší mantinely.
O rozdílu v povahách či politických stylech Václava Klause a Cyrila Svobody není pochyb, ale to je jen část pravdy. Ve skutečnosti má současný prezident mnohem volnější ruce než ministr zahraničí, kterého svazují ještě podstatně užší mantinely. Svoboda působí ve vládě s chatrnou většinou jednoho hlasu v Poslanecké sněmovně. Vládní koalice se zmítá v problémech prakticky od svého vzniku. Problémy jsou i uvnitř KDU-ČSL, Svobodův protivník Miroslav Kalousek čeká na každé ministrovo klopýtnutí. Z tohoto pohledu je dnes Václav Klaus volný jako pták – vnitrostranické půtky už ho nezajímají a ačkoliv musí respektovat oficiální stanoviska České republiky, ve všem co jde nad jejich rámec, se vytváří prostor pro Klausovu kreativitu.
Vnitropolitické a vnitrostranické záležitosti seberou Cyrilovi Svobodovi hodně času. V tomto směru je možné ho přirovnat k bývalému šéfovi diplomacie Josefu Zieleniecovi, kterému se také vyčítalo, že mnohdy dává přednost vnitřní politice před zahraniční. Svoboda je navíc šéfem parlamentní strany. Nejde však pouze o nedostatek času. „I když Cyril Svoboda přijde s koncepčním návrhem, v současné nestabilní situaci je velmi těžké získat konsenzus napříč politickým spektrem. Přitom ministr zahraničí musí o konsenzus usilovat,“ říká Petr Greger, výkonný šéf Evropsko-českého fóra (zastupuje investory z pěti zemí Evropské unie).
Greger odmítá názor, že Svoboda nedokáže jasně vystoupit. Na rozdíl od jiných českých politiků řekl jasné a konkrétní stanovisko k válce v Iráku (Svoboda mluvil o politické podpoře našich spojenců, ale dodal, že nejsme součástí vojenské koalice). Greger soudí, že se ministr zahraničí zachoval jako lídr – sdělil jasnou pozici, s níž je možné souhlasit nebo polemizovat.
Profesionální úředník.
Objevují se však i jiné názory, soudící, že Cyril Svoboda je především „profesionálním úředníkem“. Politolog Zdeněk Zbořil uvádí, že bývalý ministr zahraničí Jan Kavan vytvořil v Černínském paláci fungující úřad, v němž jeho zaměstnanci mají jasno o své každodenní pracovní náplni i profesních vyhlídkách do budoucna. „Mašinérie, která tam začala fungovat, Cyrilovi Svobodovi nedovolí, aby nějak vybočil,“ říká Zbořil. Takové „vybočení“ je možné pouze v případě nějakého zásadního politického rozhodnutí. V této souvislosti se spekuluje i o tom, že někteří Svobodovi poradci se názorově střetávají s kmenovými zaměstnanci ministerstva.
Zbořil se domnívá, že navzdory různým krátkodobým politickým komplikacím má Cyril Svoboda jasnou dlouhodobější strategii, která vychází z koncepce KDU-ČSL. Za její podstatu Zbořil označuje „provinční“, středoevropský regionalismus, důležité jsou kontakty na bavorské a rakouské katolické politické směry. Faktem je, že i když Svoboda dnes působí více proamerickým dojmem než berlínská či vídeňská zahraniční politika, odvolává se například na postoje německého křesťanského bloku CDU/CSU. Tyto strany sice rozhodně nehorují pro válku v Iráku, ale obávají se – podobně jako české ministerstvo zahraničí – oslabování evropských vazeb se Spojenými státy.
**Skeptik a optimista. **
Jestliže z hlediska veřejné komunikace může být Klausova přímočarost považována spíše za přednost a Svobodova diplomatická opatrnost za nedostatek, mohou nastat situace, kdy se toto vnímání naprosto obrátí. Současnému prezidentovi se v minulosti často vyčítalo, že svými skeptickými výroky vůči evropské integraci podkopává české národní zájmy. To je sporné, byť v některých případech na tomto hodnocení určitě něco bylo. Občanská demokratická strana se pod Klausovým vedením svými postoji dostávala na okraj evropského politického spektra, což nemuselo být právě nejvýhodnější postavení. Naopak Cyril Svoboda se svou stranou byl naprosto jasně součástí „mainstreamu“ – hlavního politického proudu. Svoboda byl v roli politika, kterému nic nebrání v tom, aby dosahoval shody se svými evropskými partnery.
Řada pozorovatelů se domnívá, že i prezident Klaus bude nyní v zásadě „proevropský“, neboť se jasně vysloví pro členství Česka v Evropské unii. Otázkou je, jakou reakci vyvolá, až se opět vrátí ke kritice „umělého sjednocování kontinentu“ a řady konkrétních společných politik (včetně měnové, zahraniční, bezpečnostní atd.). Na druhé straně se skeptický Klaus možná více hodí do doby po našem vstupu do unie, který se s největší pravděpodobností přiblížil na dosah. To už totiž i z hlediska českých zájmů nepůjde o otázku, zda do Evropské unie vůbec chceme, ale o kritickou diskusi o konkrétních problémech.
Obrácené role.
Paradoxem je, že irácká válka do značné míry postavila Klausovy a Svobodovy postoje vůči Evropě vzhůru nohama. Ačkoliv se oba politici v zásadě řídí domluveným českým postojem, rozdílná prohlášení, jež jdou nad rámec tohoto společného jmenovatele, dokládají existenci odlišných názorů. (Byť v případě Cyrila Svobody nelze říci, zda jde o jeho osobní postoj, či spíše o stanovisko, jež je výsledkem politických kompromisů.)
Zatímco ministr zahraničí se svou více či méně jasně vyjadřovanou podporou Spojených států vzdaluje představám evropských velmocí – Německa a Francie - Klaus se jim naopak přibližuje. Vše přitom nasvědčuje tomu, že právě ten druhý postoj získává v evropské politice stále větší sílu – i vzhledem k protiválečným náladám veřejnosti. „Prezident Klaus je dnes z hlediska hlavního evropského proudu vlastně na té správné straně,“ říkají někteří znalci poměrů v české zahraniční politice.
Původní představu o proevropské orientaci Cyrila Svobody naopak nahlodávají kritiky, tvrdící, že se ministr zahraničí v evropské politice nijak zvlášť neprofiloval. I tato skutečnost však má své logické zdůvodnění. Do prosince minulého roku, kdy skončila jednání o vstupu Česka do unie, se jako „pan Evropa“ jevil především Pavel Telička – šéf vyjednávacího týmu. Nyní je v centru pozornosti kampaň před nadcházejícím referendem, která však ve své podstatě není zahraničněpolitickou záležitostí, byť ji má ministerstvo zahraničí na starosti. Debata o českých národních zájmech vůči Evropské unii prakticky není možná – diskuse o vnitropolitických problémech dostává přednost.
Silný muž Vondra.
Pochybnosti o pevném postavení Cyrila Svobody v české zahraniční politice zesílily po známém incidentu z posledních dnů úřadování bývalého prezidenta Václava Havla. Ten ještě před svým odchodem z Pražského hradu podepsal dopis osmi státníků, který byl vnímán (oprávněně) jako podpora tvrdého postoje Spojených států v irácké krizi a nesouhlas s postoji Německa či Francie. Havlovi lidé tvrdili, že prezident podpis konzultoval s ministerstvem zahraničí. Náměstek ministra Alexandr Vondra však v této věci Cyrila Svobodu obešel. Pro řadu diplomatů i analytiků to bylo jasné znamení, že se mají zajímat o roli Vondry, který by mohl být skutečným pánem ministerstva. „Kdyby totiž toto učinil náměstek ministrovi zahraničí v jiné zemi, okamžitě by ho čekal post nepříliš významného velvyslance,“ říká diplomatický zdroj.
Vondrovo postavení je skutečně silné. Jeho stanoviska jsou klíčová pro postoj k irácké krizi, což má ovšem logiku – Vondra je náměstkem pro bezpečnostní politiku. Role tohoto náměstka na ministerstvu byla silná i v době, kdy ji zastával Jan Kohout ze sociální demokracie – dnes první náměstek. Vondrův vliv vychází i z jeho dlouholetého působení v Černínském paláci a autority, kterou si tam vybudoval.
Ačkoliv je považován za představitele Unie svobody, zdá se, že Vondru respektují i další politické strany. Terčem kritiky odpůrců války v Iráku se ovšem stávají Vondrovy proamerické postoje. Zdeněk Zbořil dává náměstkovy názory do souvislosti s jeho dřívějším působením na postu velvyslance ve Washingtonu. „Velvyslancům se stává poměrně často, že získávají sympatie k zemi, v níž působí,“ říká Zbořil.
Havlův muž.
Zbořil si ovšem nemyslí, že by sám Vondra chtěl svým vlivem Cyrila Svobodu nějak vytlačovat: „Svobodovi se možná jednoduše líbí profesionální zdatnost náměstka, který se obratně vyjadřuje a mluví dobře anglicky.“
Vondru zřejmě respektuje i Václav Klaus, byť se oba muži rozhodně nemají v lásce. Jejich vztahy však bývaly podstatně lepší. Po rozpadu Občanského fóra se Vondra ocitl v roli svorníku mezi Klausem, šéfem nově vnikající Občanské demokratické strany, a Havlem, ke kterému měl vždy velmi blízko. Postupem času však Vondrův vztah k ODS ochladl. Po odchodu Václava Havla z Hradu si mnozí určitě kladli otázku, zda nebude Vondrovo postavení ohroženo. Zatím tomu nic nenasvědčuje.
