LEGISLATIVA - Vyrábět v České republice biopaliva není vůbec jednoduché. Zákonodárci totiž stále nezapomněli na kauzu lehké topné oleje. Aby k ní znovu nedošlo, producenty biolihu zahrnuli více či méně smysluplnými předpisy a nařízeními. Jejich hlavním důsledkem je neúměrně vysoká cena biopaliv.
Stávající přísné podmínky výroby biolihu jsou důsledkem často nadsazených fám o možných daňových podvodech. „Většina zákonodárců má totiž ještě v živé paměti miliardové podvody s lehkými topnými oleji, jejichž principem bylo rozdílné zdanění stejné suroviny v případě použití k rozdílným účelům,“ říká místopředseda Svazu lihovarů ČR Lubomír Konšel.
Také na lihu by bylo možno teoreticky pohádkově vydělávat. Litr konzumního lihu je totiž kvůli spotřební dani o 260 korun dražší než litr lihu určený k pohonu spalovacích motorů. K tomu, aby se zamezilo možným daňovým podvodům, se proto v zákonech objevila řada opatření, která však mají jediný výsledek: Diskriminují oproti zahraniční konkurenci tuzemské výrobce. V praxi jde především o ústeckou společnost PLP Trmice a zejména společnost Agroetanol produkujcí biolíh z cukrovky v rámci cukrovaru Dobrovice.
Právě dobrovický lihovar by přitom mohl být díky synergickým efektům vyplývajícím z využití cukrovky na výrobu biolihu a zároveň k potravinářským účelům konkurenceschopný. „Podmínky naší legislativy nám ale výrobu prodražují až o dvě koruny na litr,“ konstatuje představitel firmy Oldřich Reinbergr. Za pravdu mu dává i Konšel. „Takové podmínky, které jsou u nás, nikde neexistují,“ říká představitel svazu lihovarů.
Zbytečně složitá denaturace
Uvedené podmínky jsou zakotveny v novele zákona o spotřební dani. Ta zavedla zvýšení zajištění takzvaného daňového skladu z původních 20 na 40 milionů korun a v případě provozování většího počtu daňových skladů ze 60 na 120 milionů korun. To by mělo podle Konšela určitou logiku za předpokladu, že v České republice budou působit velcí výrobci biolihu. Taková situace ale v tuzemsku není.
Dalším problémem jsou náklady na denaturaci – znehodnocení lihu tak, aby jej nebylo možno použít k potravinářským účelům. Podmínky denaturace upravuje unijní legislativa, konkrétní pravidla ale nechává na jednotlivých členských zemích. Podle šéfa Sdružení výrobců bionafty Petra Jeviče umožňuje Evropská unie použít kteréhokoli z pěti vyjmenovaných denaturačních činidel, a to „samostatně nebo ve směsi“. V Česku je to ovšem samozřejmě směs, skládající se ještě navíc z komponentů, které je třeba dovážet. „To nám pochopitelně zvyšuje náklady,“ konstatuje Reinbergr. Šéf Agroetanolu kromě toho tvrdí, že některé členské země biolíh nedenaturují.
Nastane sjednocení podmínek?
Podle Jakuba Haase z komunikačního odboru ministerstva financí se nyní projednává mezi členskými státy možnost stanovení jednotného denaturačního prostředku pro líh. Současnou tuzemskou podobu denaturace ale ministerstvo obhajuje tvrzením, že v České republice se připravuje výroba vysokoprocentních směsných pohonných hmot.
„Vzhledem k tomu, že konečný výrobek obsahuje vysoké procento lihu, které zvyšuje zneužitelnost výrobku, vyvíjí laboratoř Generálního ředitelství cel ve spolupráci s ministerstvem zemědělství a odborníky z palivářského průmyslu nové denaturační prostředky, které zajistí bezpečnost tohoto výrobku zejména pro veřejnost,“ říká ministerstvo ve svém stanovisku. I zde však platí, že na prostředek pro obecně denaturovaný líh není možno použít pouze palivářské hledisko, neboť jeho použití je širší. Lihovarníci ale tvrdí, že by bylo možné znehodnotit biolíh k technickému využití klasickým benzinem Natural, neboť i tento jednosložkový denaturant je od lihu prakticky neoddělitelný.