Ta výstava mě zaskočila z několika důvodů. Nejprve prostředím: druhé patro bývalé polikliniky v pražské Jungmannově ulici těsně před rekonstrukcí, staré linoleum nebo děravé prkenné podlahy, bývalé operační sály s vykachlíkovanými zdmi, obnažené dráty elektrického vedení trčící ze zdí, stará umyvadla na stěnách, spousta větších či menších místností - bývalých ordinací. Samo prostředí znesnadňovalo orientaci v prostoru. A pak tu byla vystavená díla…
Nevelká místnost s výklenkem a umyvadlem. Na první pohled nic neobvyklého. Přesto tabulka na podlaze hlásí: Tomáš Vaněk, Particip 49. Až při bližším prozkoumání zjistíte, že vše v prostoru, i zapomenutá skobička ve zdi, má dva stíny. Jeden od žárovky na stropě a pak druhý, nastříkaný sprejem. „Napojení na věci dané. Umyvadlo, skoba, výklenek, světla… Reálným věcem v místnosti jsem dosprejoval stíny. Prostor jsem nechal osvítit žárovkou tak, aby věci měly své vlastní stíny. Pokus o vniknutí do mezery mezi reálnou věc a její stín.“
Znejistěl jsem. Podobám se většině. Podle Tomáše Svobody, jednoho z vystavujících, současní umělci nejvíce trpí tím, že si ostatní myslí, že jde o podvod. „Problém je v systému vzdělávání, v přerušené historické kontinuitě,“ vysvětluje kurátorka výstavy Mariana Serranová. „Běžného diváka stále zajímají spíše tradičnější formy, neumí se na současné umění dívat.“ Podobně jako já. Při prvním setkání s uměním totiž čekáme, že se nám začne líbit. „Většina lidí nemá ponětí o tom, že obraz nemusí být jen estetickou šarádou nebo jenom provokací. Mezi tím je široká škála myšlení a představ o světě a typů umění, které je vyjadřují,“ říká další vystavující umělec Zbyněk Baladrán. „Estetika spočívá v gestu, které je často ironické, podvratné, dílo nemusí být sympatické v materiální podobě. Jde spíše o myšlení,“ doplňuje Mariana Serranová.
„Odraz reklamy, televize a dalších obrazů, které se na nás dnes a denně valí, vytváří falešný obraz o tom, jak vypadá svět,“ pokračuje Tomáš Svoboda. „Umělec v podstatě nemá prostředky na to, aby těmto obrazům konkuroval. Umění se proto stahuje do sebe a stává se non-spektakulárním. Už to není podívaná, cítíš, že svět může být popisován jiným způsobem.“
Příjemce takového umění se musí mít na pozoru. Totiž komunikovat a přemýšlet. Je to nepohodlné a zneklidňující. Funkční.
(Výstava Indikace proběhla v rámci festivalu 4+4+4 dny v pohybu od 20. do 30. května. Bývalá poliklinika v Jungmannově ulici je v současnosti rekonstruována na hotel.)
Indikace
Intervence, proces a kontextualita v současném umění
Podstatným rysem současného umění je to, že staví na komunikaci nebo její možnosti testuje. Jindy prověřuje zavedená klišé a testuje kontext obklopující naše kolektivní představy. Umělci různým způsobem participují na sdílené realitě.
Mariana Serranová, kurátorka výstavy Indikace
(popisky)
Tomáš Svoboda: Srdečný pozdrav z dovolené (instalace, 2006)
Práce Tomáše Svobody navazuje ve svém pojetí polarity privátního a veřejného na jeho předchozí projekty. Důležitou roli zde hraje náhoda – Svoboda „vykopává“ a neví, jak komunikační experiment dopadne. Když například v loňském projektu Pronájem reklamních ploch oslovoval velké firmy s nabídkou pronájmu ve svém soukromém bytě, nevěděl, zda se zástupci marketingových oddělení chytí, respektive přistoupí na hru. Pozitivně reagovala například Mafra a také Benzina, takže Svobodův vypínač dnes doma zdobí její logo. Mafra uvažuje o další spolupráci, dokonce o pronájmu plochy linolea v kuchyni a také o smetáku. Podstatný je zde proces a to, že se projekt otevírá v čase do budoucna. Totéž platí o projektu Pozdravy z dovolené. Návštěvníci, kteří vhodili své telefonní číslo do „urny“, budou dostávat od autora SMS z dovolené. V projektu se mísí zcela seriózně a střízlivě pojatá metoda s ironickým obsahem.
Zbyněk Baladrán: Moderní doba (video, 36,32 min., 2006)
Zbyněk Baladrán pracuje dlouhodobě s filmovým médiem, film je pro něj nosičem obsahů, které autor dále zpracovává. Dříve zpracovával původní autentické filmové záběry do audiovizuálních koláží spojujících text a obraz. Často se jednalo o politické a sociální obsahy (Gottwaldův pohřeb, agenti STB a podobně). Autor spojoval filmové fragmenty a rozšiřoval možnosti jejich interpretace. Z hlediska našeho vnímání společných dějin je to velmi důležité, měli bychom revidovat svou historickou paměť. Jeho video Moderní doba už takto nepracuje, doslovný přepis překladu původních titulků z Chaplinova filmu Modern Times z roku 1936 na tabuli sice s „lingvistickou“ podstatou obsahu filmu nijak nehnul, ale film nám přesto zůstává nedostupný. Můžeme si ho jen představovat, jeho intenzivně sociálně laděný příběh jen tušíme.
Eva Koťátková: Rozcestník (instalace, 2006)
Eva Koťátková často pracuje v konkrétních prostorech, obvykle v nich umísťuje objekty, v tomto případě chtěla „definovat“ daný prostor pomocí rozcestníku. U Koťátkové se jedná o poněkud lapidárně pojatý „site-specific“, současně ale instalace tyto danosti zpochybňuje, neboť je to instalace mobilní. Přese všechno se nezdá, že Eva Koťátková vnímá danost jako nutné a definitivní omezení – dokladem je její video Pod dohledem. Jednoduše řečeno, Eva Koťátková přemluvila paní, která denně hlídá ve Veletržním paláci, aby šla na jeden den hlídat do jejího soukromého bytu. Podobně jako Svoboda také Eva Koťátková zakládá svůj projekt na komunikaci a na jakémsi prohození kontextů.
