Mezinárodní měnový fond (MMF) tento týden zveřejnil revize odhadu světového růstu na letošek a příští rok. Podle očekávání se snížil o čtvrt procenta na letošních 3,1 procenta a 3,8 procenta v příštím roce. Plný text je k dispozici na webové stránce MMF, ještě zajímavější je však podívat se na tiskovou konferenci s šéfekonomem fondu Olivierem Blanchardem. Podělil se o pár postřehů, které by neměly zapadnout.
Luxusní stadiony ekonomiku nezvednou
Za prvé, rozvíjející se ekonomiky sice většinou nadále rostou o dost rychleji než „staré“ vyspělé země, nicméně MMF testuje hypotézu, zda jejich vnitřní problémy nemohou vést k výraznějšímu zpomalení růstu na delší dobu. Nejde tedy jen o nějaké krátkodobé zhoupnutí dané tím, že vyspělé země nedovážejí. Pokles jejich dovozní poptávky totiž nevysvětluje podstatnou část zpomalení růstu v rozvíjejících se ekonomikách. Úzká hrdla jsou většinou strukturálního charakteru (třeba podinvestovanost infrastruktury v Brazílii, která bude mít skvělé stadiony, ale zároveň energetiku, jejíž výkon závisí na tom, jestli zaprší, nebo bude sucho) a přes nízký růst jsou v podstatě na úrovni potenciálního produktu.
To je zajímavá situace, protože nemá smysl ji zkoušet léčit fiskálním stimulem, i kdyby na něj vláda měla prostor. Pokud jste na hranici potenciálního produktu a vyšší výkon je podvazován úzkými hrdly, ať je to nedostatečná fyzická infrastruktura, nekvalitní školství, administrativní bariéry vstupu do odvětví, byrokracie nebo cokoli jiného, je následkem fiskálního stimulu jenom přehřátí, nikoli reálný ekonomický vzestup. Brazilci proto potřebují zvednout hranici potenciálního produktu právě reformami, do nichž se jim ale moc nechce.
V Číně jsou výzvy ještě větší a jejich zvládnutí je po technické stránce mimořádně delikátní záležitost. Čínský růst letos ani napřesrok zřejmě nepřesáhne nějakých 7,75 procenta, což je sice v mezinárodním porovnání hodně, ale jde o hodnoty o tři až čtyři procentní body nižší, než bývalo zvykem v minulé dekádě. MMF přitom vidí rizika spíše na straně dalšího možného snížení dynamiky. Přesně podle očekávání je přechod od investicemi taženého růstu, financovaného za cenu obrovské úvěrové emise, k růstu taženému domácí spotřebou nejen hodně citlivý a složitý, ale nese s sebou i nevyhnutelné zpomalení.
Na západní frontě chybí hlavně důvěra
Blíže k domovu nejsou žádné zvláštní důvody k radosti. Nejenže celé jižní křídlo je nadále v recesi, jejíž kumulativní efekt zatáhl do pásma negativního růstu Eurozónu jako celek (pokles o 0,6 procenta letos, slabý růst o 0,9 procenta napřesrok), ale čím dál tím víc se ukazuje, že zlepšená konkurenceschopnost je sice nutnou podmínkou udržitelného růstu, ale sama o sobě nestačí k nastartování oživení. Vzhledem k relativně malé váze exportních odvětví třeba ve Španělsku ani zvýšení tržního podílu na světovém exportu nestačí nabudit růst.
Ani v případě Německa, které má naopak exportní sektor obrovský, to letos nebude nijak slavné. Revize snížila odhad růstu na pouhé 0,3 procenta v letošním roce, zatímco Francie půjde letos do mírně záporných hodnot. Banky jsou pořád vnímány jako podkapitalizované a zjevně se podle toho chovají, nicméně k bankovní unii a rychlé přímé rekapitalizaci ze společného měšce je pořád daleko. Ukazuje se, že Evropě prostě chybí nejen politický konsensus v tom, jak dál, ale i elementární důvěra v budoucnost. Bez ní nemá žádný drajv, který by povzbudil spotřebu a investice. V tomhle ohledu jsme Evropany z nejlepších.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Odposlechy a volný obchod aneb Střelba do vlastní nohy
Švejkujem, švejkujem, možná na to dojedem
