Zákon, který zakázal ZVVZ Milevsku dodat do jaderné elektrárny v íránském Búšehru vzduchotechniku, musí ještě projednat Senát a pak podepsat prezident republiky. A poté ho nejspíše bude posuzovat Ústavní soud. Ústavní stížnost kvůli „íránskému zákonu jsou hotovi podat komunisté. Pokud pro její podání získají podpisy dalších sedmnácti poslanců, neb jen komunistické nestačí. Jelikož proti speciální předloze hlasovali i někteří zástupci ODS, KDU–ČSL a Unie svobody, je to klidně možné. A co by následovalo? Ministr zahraničí tvrdí, že pokud by Ústavní soud zákon zrušil, nemělo by to na zájmy České republiky žádný negativní dopad, kdyby nebylo vyvezeno jakékoli zařízení pro dobudování elektrárny či jakéhokoli jiného podniku, u něhož hrozí nebezpečí zneužití k šíření nebo výrobě jaderných zbraní. Pěkná řeč. Zvláště potom, co ministr oznámil, že vláda bude jakékoli rozhodnutí Ústavního soudu samozřejmě respektovat.
Pro ZVVZ Milevsko se nic moc nezmění, ať už Ústavní soud ve věci zasedne, nebo nikoli. Přesto by bylo záhodno, aby se kauzou zákonodárci nejvyšší instance museli zabývat. Proces by alespoň zdokumentoval chaos, který v celém případu udělala vláda, a líčení by potvrdilo její absolutní neprofesionalitu podobnou situaci řešit.
Ministr práce milevským zaměstnancům vysvětlil, že rozhodnutí vlády nevyvézt zařízení do íránské jaderné elektrárny je uvážené a ve prospěch republiky. Rovněž jim bylo sděleno, že kabinet je odhodlán společnosti ZVVZ různými způsoby pomoci. Zdalipak ale ministr vysvětlil, proč se vláda tolik bránila tomu, aby kompenzace byly vtěleny přímo do zákona? A také, že vývozem by sice vznikla České republice škoda ve výši pět a půl miliardy korun, ale vláda firmě nabídla několik desítek milionů? Nejspíš těžko.
Není divu, že majitelé ZVVZ odmítli návrh částečné kompenzace ztrát nabídnutý ministerstvem průmyslu a obchodu. Sotva by totiž pokryly rok 2000 a už vůbec neposkytovaly záruky, co bude dál. Mělo by přece platit, že je–li ve veřejném zájmu něco zakázáno, má tím být vzniklá škoda nahrazena.
O veřejný zájem v případě ZVVZ Milevsko bezpochyby jde. Dokonce o veřejný zájem prvního řádu. To vládě důrazně připomněla osobně ministryně zahraničí Spojených států amerických Madeleine Albrightová. Ujištěna, že vývoz se konat nebude, podotkla, že rozhodnutí o Íránu posílí postavení České republiky jako velmi silného partnera Spojených států. O tom asi nemusí být sporu. Vstupem do NATO se země zavázala respektovat pravidla, kterými se řídí spojenci, a ta jsou v případech, jako je íránský Búšehr, neúprosná. Existuje–li podezření ze zneužití zařízení k vojenským cílům, musí se firmy lukrativních zakázek vzdát. To ovšem vláda musela vědět už v době, kdy management ZVVZ začal jednat s ruským zprostředkovatelem obchodu. Parlamentní šarádě se rozhodně dalo předejít.
Ministryně Albrightová ovšem diplomatická sezení nevěnovala jenom íránské jaderné elektrárně. Vyjednávala také o sporu Ronald Lauder versus Vladimír Železný. A bude zajímavé sledovat, jak se vláda zachová. Analogicky tedy zabaví licenci na vysílání televize Nova ve veřejném zájmu bez náhrady, nebo s náhradou? Anebo kompenzaci v mimosoudním vyrovnání dostane americký magnát?
