Před schválením je návrh na management-buy-out Severočeských dolů a Sokolovské uhelné
Jediným příkladem manažerské privatizace v České republice, který neskončil průšvihem, jsou Léčiva. Případy Vítkovic a Nové hutě, které jejich šéfům svěřila Klausova vláda, by měly odradit od podobných pokusů české privatizátory na hodně dlouho. Nestalo se tak, a před schválením je návrh na management-buy-out Severočeských dolů a Sokolovské uhelné.
Možná se dosud podobné privatizace dělaly špatně a nyní to bude dobře. Nakonec tato metoda není zcela zavrženíhodná. Většina kritiky se na projekt snesla zatím především vzhledem k ceně, která vskutku není příliš vysoká. Jenže doly na hnědé uhlí po zprovoznění Temelína skutečně moc peněz nevydělají a je v zájmu vlády, aby jejich majitelé podrželi zaměstnanost v regionu. V téhle privatizaci jde opravdu o cenu až v druhé řadě.
Jenže existují i další závažné otázky. Budou dnes polostátní firmy skutečně schopny přežít? Jsou skutečně restrukturalizované, jak tvrdí důvodová zpráva k návrhu vládního usnesení předkládaného ministrem Grégrem, který zatím v těžkém průmyslu zpackal, co se dalo? Přežijí Temelín i privatizaci ČEZ? Jak budou dál vedle sebe existovat na jednom ložisku Mostecká uhelná a Severočeské doly s různými vlastníky a různými zájmy v okamžiku, kdy opravdu půjde odbyt uhlí o dvanáct milionů tun dolů?
Je zcela zjevné, že tuhle kaši si sociální demokraté zavařili sami. Dnešní šéfové polostátních dolů mají strach ze dvou jmenovců Koláčků, kteří vytlačili stát z Mostecké uhelné i z OKD velmi agresivně a za okolností, které vyvolaly i podezření z nejrůznějších zločinů. Proti tehdejšímu šéfovi Fondu národního majetku Romanu Češkovi, který se pokoušel divokou doprivatizaci obou společností nějak zabrzdit, se postavili především sociálnědemokratičtí politici, kteří nakonec dosáhli jeho odchodu. Nic se nevyšetřilo, ale podezření zůstávají. Nyní se zřejmě titíž lidé obávají, co Koláčkové chtějí provést se zbytkem odvětví, a podporují manažerskou privatizaci.
Nutno podotknout, že lidé, kteří se o doly ucházejí, mají za sebou kus dobré práce. Obě firmy jsou evidentně při dobrém finančním zdraví a jejich návrh zní poctivě. Jenže nejde o poctivost, ale o osud podstatné části české energetiky a o životy desetitisíců lidí ve velmi ohroženém regionu. Odklad privatizace elektroenergetiky vytváří prostor pro to, aby už konečně někdo připravil jasnou energetickou politiku České republiky, z níž vyplyne i budoucí postavení hnědého uhlí a zároveň i vhodný způsob privatizace hnědouhelných dolů. Bez této koncepce, na základě velmi omezených informací a pár týdnů před volbami by bylo privatizační rozhodnutí hazardem.
