Tak jako nikdo neprokázal, že větší kontrola chemiček v rámci takzvaného systému REACH zvýší kvalitu života a zdraví evropské populace, tak se také dnes nikdo nezabývá, zda nepřiměřeně rychlé omezení emisí automobilů ze strany Evropské unie bude mít opravdu zázračný přínos na životní prostředí.
Automobilky samozřejmě přehánějí, když prezentují nové opatření jako dramatické zdražení aut či snížení zaměstnanosti. Negativní dopad na konkurenceschopnost evropského průmyslu je však u těchto opatření více než zřejmý. Kvůli programu REACH skončí podstatná část menších inovativních firem na evropském trhu, protože na náročné testy zdravotní nezávadnosti, jež po staletí nikomu nechyběly, nebudou mít peníze. A samozřejmě bez problémů je nahradí indické či vietnamské chemičky. Podobně nové normy emisí, které diskvalifikují výkonná vozidla s vysokými objemy motorů, znemožní evropským firmám fakticky vývoj dalších částí automobilů, jako jsou brzdové systémy, pneumatiky či elektronika, a smažou je tudíž z čela světového trhu ve prospěch jejich asijských a amerických konkurentů. Moderní prvky jsou totiž obvykle nasazovány nejprve v těch nejdražších a nejluxusnějších vozech s nejvyššími emisemi. Systém ABS či k životnímu prostředí skutečně šetrné automatické převodovky opravdu nejde vyvíjet pro Fiat Panda. Samozřejmě, jednotlivě to není nic, ale tisíckrát nic umoří i vola.
A mimochodem, obrovské množství těch strašných skleníkových plynů produkují živé organismy zcela přirozeně. Například na Novém Zélandu před časem hodlali zavést ekologickou daň z dobytka vypouštějícího ze svého zažívacího traktu metan. I v Evropě bude nejspíše tato daň jednou aktuální. Nejpozději v den až u technického skanzenu nedaleko Mladé Boleslavi budou české děti s nafouklými bříšky žebrat od bohatých středoafrických turistů žvýkačky… Nic jiného totiž pak už zdanit nepůjde.
