V podzemí pražského činžáku těžko hledat Japonsko
Často nahlížím skrze vysoké výlohy do nitra toho podniku, pokoušeje se zvědět, co je za nimi. Zvenku totiž není nic, co by lákalo k návštěvě restaurace, která skrze prostý, nepříliš vydařený leták nalepený na skle, slibuje „výtečnou japonskou klasiku“. Protože sama o sobě není na prvý pohled slibující a protože moje kradmé pohledy z chodníku neobjevily nic, co by mne „vzalo“, musel jsem, abych zjistil skutečný stav věcí, jednoho podvečera vstoupit a pojíst v restauraci Tamura.
Vcházím nehezkou domovní chodbou, strohou, kde jedinou výzdobou jsou šeredná dvířka rozvodných skříní. Ani první dojem z interiéru restaurace nevyvolá asi v nikom frenetické nadšení. Malý prostor, až příliš strohý, nejvíce připomíná – v poněkud vypracovanějším provedení – čínská bistra. Prostý bar, za kterým „bydlí“ kuchař, zpředu opatřený jakousi lavicí, kde je možné „loket na loket“, bez jakéhokoli zdání útulnosti, do sebe velmi nepohodlně a bez kouska potěšení „naskládat“ své jídlo a co nejdříve opět vyrazit do ulic. Že se jedná o japonskou záležitost, to je poznatelné pouze z několika nešpičkových reprodukcí na stěnách, typické hudby a samozřejmě tyčinek, založených na stolech. Nepotěšen z přílišné prostoty, hledal jsem jinde. Podnik má ještě jeden prostor v podzemí, větší a o poznání zdobnější. Nicméně, ve sklepě pražského činžáku pod masivními betonovými překlady a bez přístupu denního světla zdání Japonska nevytvoříte ani při největší snaze. Fujiyama – snad je to ona – vyvedená v živých barvách na čelní stěně, nestačí svou malou přesvědčivostí vytvořit žádoucí atmosféru. A navíc v době příchodu jsem byl jediným hostem, proto mi nebylo dopřáno posedět v dolní restauraci, byl jsem vykázán do baru. Čekal jsem, byv zde sám, péči hodnou tradiční pohostinnosti a kouzla v zemi původu běžnou. Nestalo se tak. Číšnice, milá, se zvláštním akcentem, který spíše než z dálného východu pocházel ze odkudsi zpoza Karpat, mi ochotně popsala jednotlivé pokrmy a pomohla složit dvoudílné meníčko. Se zmíněnou již pomocí servírčinou jsem ze změti podivných názvů vybral dva. Za prvním – Cha soba – se skrývaly studené japonské zelené nudle se sójovou omáčkou, sezamem a Wasabi. Po krátké chvíli se krmě přede mnou objevila a tehdy začal můj souboj, avízovaný v titulu. Jídlo bylo z těch, která by mohla nést dovětek „dodělej si sám“. Nudle, omáčka i spécie byly předloženy sólo, před požitím bylo nutné omáčku dochutit, dovést do správné konzistence a nudle v ní krátce macerovat. Zní to jednoduše, ale… Nejprve je třeba zvolit správný poměr všech komponent a vyladit je tak, aby se všechny na výsledném dojmu zúčastnily, přitom však žádná z nich neurvala pro sebe dominantu, ostatním neumožňující se prosadit. To se mi jakž takž podařilo, v omáčce „psaly“ všechny prvky zhruba stejně vehementně. Potom nastala další, pro mne horší etapa. Dlouhé nudle tahat ze zacuchaného drdolu, přesunout do šálku, promáchat v nálevu a potom donést do úst. A to tyčinkami! Obsluhující slečna se mnou měla nebetyčnou trpělivost, ve snaze naučit mne ten grif s „klacky“ v ruce. Brzy však seznala, že bitva s mou nešikovností je předem prohraná a omezila se na to, aby při debarasu posbírala nudle ze všech částí mých svršků. Jídlo bylo určitě dobré, kombinace chytře konstruovaných chutí, které nejsou ani slané, ani sladké, ani kyselé, přitom však všechny v konečném dozvuku přítomné. Ovšem koncentrace na to, dostat je do úst, mi zabránila se jím zplna potěšit.
Druhým chodem, pro který jsem se rozhodl, byl Mix Sushi Take, pět kousků sushi z různých ryb a šest válečků roll sushi plněných rýží a dalšími vložkami. Exotické názvy ryb - Iwaschi, Tai, Ikura, Maguro, Hotate či Kappa maki – znamenaly, že na lůžku z rýže jsou položeny nejlepší kousky masa ze sardinky, pražmy, lososové jikry – ty byly svázány v uzlíčku z mořské řasy, potom drobné filátko z tuňáka, něco jakubek a okurkové rolky, vše samozřejmě syrové. Všechno mělo svou typickou chuť, která byla provázána charakteristickou stopou moře, soli a řas. Pominu-li pokračující zápas s tyčinkami a časté pády sousta zpět do jezírka omáčky, byly všechny ty malé porce vskutku dobré. Maso, nikdy výrazné, přesto však vždy prosadivší svoji jedinečnost, vláčné, hladké a „nezabité“ kořením. Pevný a tmavý tuňák, vláčná pražma, lehýnce nasládlá, i pikantní růžové lososí jikry, každý part měl vlastní, vyváženou kompozici, kterou odzadu hladila neutrální rýže. Pokud někde došlo k „překořenění“, potom to bylo mojí vinou a neuměním pracovat s Wasabi. Tenhle zvláštní křen, který úpravou zezelená, má tolik důrazu, že i sebemenší množství – alespoň podle mne – způsobí explozi a úděsný výron slzí. Když jsem se „netrefil“, připomínal jsem asi spíše než spokojeného hosta někoho, kdo právě obdržel zprávu o úmrtí v rodině.
Velý oběd jsem zapíjel studeným saké, které ve spojení s jídlem bylo dalším elementem, který rozšířil a zjemnil chuťový vějíř těchto vskutku neobvyklých, ne však nepříjemných reprezentantů kuchyně země vycházejícího slunce.
870 korun, které mi bylo zapravit, je cena patrně v mantinelech rozpětí těchto restaurací. Jen bych očekával více originality ve vybavení interiéru, trošku uměřenější chování personálu mimo plac a přece jen alespoň maloučko z té pohádkové, snové atmosféry, jak ji předvádějí japonské restaurace ve světě.
Restaurant Tamura
Havelská 6, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 / 224 232 056, fax: +420 / 224 229 002
Otevírací doba: pondělí – neděle 11.00 – 23.00
Počet míst: bar 20, restaurace 40
Druh kuchyně: tradiční japonská
Přijímané platební karty: všechny obvyklé
Jídelní lístek: angličtina, japonština
Jazyková vybavenost personálu:
Země původu nabízených vín: Česká republika
Hodnocení restaurace:
- Atmosféra, pohodlí, estetika 7 bodů z 10
- Prostírání 8 bodů z 10
- Úroveň jídelního a nápojového lístku 7 bodů z 10
- Chování personálu 7 bodů z 10
- Kvalita jídla a nápojů 18 bodů z 20
Celkem: 47 bodů ze 60
Výběr z jídelního lístku:
Shoyu Ramen (sójová polévka s nudlemi) Kč 210,-
Mix Sushi Matsu (Maguro, sake, Ika, Ebi, Saba, Tako, Tamago, Tuna, Salad & Oshinko Maki) Kč 550,-
Kimchi Naba (plátky vepř. bůčku dušené s pikantní marinovanou zeleninou) Kč 800,-
Zan Udon (studené orientální nudle s rybím bujónem a sójovou omáčkou) Kč 250,-
Nameko Oroshi (japonské houby Naneko se strouhanou ředkví) Kč 160,-
Tofu & Konnyaku Dengaku (sójový tvaroh ve sladkém bramborovém pudingu) Kč 200,-
Výběr z vinného lístku:
Ryzlink Kč 250,-
Frankovka Kč 250,-
