Bradfordský „kanibal s kuší“ Stephen Griffiths...
Celý podtitul:
Bradfordský „kanibal s kuší“ Stephen Griffiths se přiznal ke třem vraždám prostitutek, ale může jich být i víc
Připravoval se právě na obhajobu doktorátu z kriminologie, ale v dohledné době si titul Ph.D. za jméno psát asi nebude. „Doufám, že jste řádně zamkli byt,“ utrousil arogantně koncem května čtyřicetiletý Stephen Griffiths směrem k tuctu policajtů, když ho v severoanglickém Bradfordu odváděli v poutech. Tónem někoho, kdo se má zanedlouho vrátit a rád by našel všechno na svém místě. Což je dost nepravděpodobné u člověka obviněného z vraždy tří prostitutek, který u prvního soudního stání prohlásí: „Kanibal s kuší jsem já.“
Co zachytila kamera Za mříže se přitom Griffiths dostal vlastně náhodou. Měl smůlu, že se jistý příliš horlivý člen ostrahy probíral zpětně dřívějšími záběry z kamery umístěné na chodbě bývalého mlýna, kde bydlel i vrah. Co kdyby narazil na nějakou zajímavost. S tím, co uviděl, zřejmě dopředu nepočítal: mladá dívka se snažila uniknout svému pronásledovateli, jenž ji vzápětí střelil kuší do spánku, načež ji odvlekl na místo, které už oko kamery nezachytilo. Později se čas od času v záběru objevil člověk táhnoucí obří pytle na smetí. Jeho identifikace nebyla pro policii problém. Pár dní před Griffithsovým zadržením pak kdosi našel na břehu blízké řeky batoh. Radost z nálezu případného tajného pokladu však vzala za své s pohledem na dno tašky: na nálezce hleděla lidská hlava. V asi kilometrových vzdálenostech po proudu řeky se pak objevilo ještě několik podobných ruksaků, jež skrývaly další části dívčina těla. V doktorandově bytě byl poté objeven samurajský meč, jímž zřejmě své oběti porcoval. Kromě toho Griffiths údajně mrtvá těla také pojídal. Přiznal ještě dvě další vraždy – prostitutek, které zmizely koncem loňského roku a letos v dubnu. Zabil je a odstranil stopy podobným způsobem jako u té poslední.
Více než exot
Co v následujících dnech zjistili novináři o vysokoškolsky vzdělaném muži, jenž se tak neslavně zapíše do historie Bradfordu? Už třináct let si pronajímá garsonku v bývalém mlýně přestavěném na obytný dům. V průmyslovém městě, které už má své nejlepší časy za sebou, se nachází množství uzavřených továrních areálů a nájemné je tu nízké, což láká k usazení davy nových přistěhovalců. V oblibě to tam mají zejména Pákistánci, z jejichž řad byl také zvolen místní starosta.
Griffithsův byt se nachází pouhých pár metrů od centra „vykřičené čtvrti“. Každou noc tábořilo v okolí jeho bytu minimálně dvacet prostitutek, bylo to místo, kde pravidelně nabízely své služby. Téměř všechny jsou drogově závislé, nedávaly se tudíž nijak draze. Stephen měl prý lehké děvy v oblibě, nikoli ovšem ve smyslu, který se nabízí: rád si s nimi údajně povídal. Inu, každý někdy zatouží po lidské blízkosti… Často si je také zval do bytu a ukazoval jim dva urostlé varany, které měl jako hlídače bytu a kteří požírali (zřejmě nejen) živé potkany, jež Griffiths za tímto účelem také choval. Pro lidi z okolí byl známý výhradně jako „exot“. Kdyby jen bývali tušili, jak eufemistický je tento přívlastek v jeho případě!
Už na základě výše řečeného mohlo vzniknout podezření, že s tímto jinak spíše zdrženlivým, samotářským, zamlklým, ale poměrně pohledným mužem není něco úplně v pořádku. Rozhlašoval o sobě, že je homosexuální, a o ženy tudíž nemá zájem. Žádného přítele s ním však nikdy nikdo neviděl. Oblečený chodil v po paty dlouhém černém koženém kabátě, černé košili, kalhotách i botách. Ve kteroukoli denní či noční dobu měl na nose sluneční brýle zdobené silným kováním. Takto vyparáděný se objevil u soudu, chodil tak i do školy.
Ph.D. z Jacka Rozparovače Být ve 40 letech vysokoškolským studentem není běžná věc ani v Anglii. Výjimky se samozřejmě vždycky najdou, případně lze o člověku prohlásit, že je to typ, který vyzrává později. Griffiths už sice jeden diplom měl, přesto však za celý svůj život neodpracoval jediný den. Na univerzitě v Leedsu promoval v oboru psychologie, ovšem místo toho, aby si otevřel praxi, přibral si na univerzitě v Bradfordu denní studijní program v oboru kriminologie, z něhož plánoval získat doktorát. U vysokoškolských pedagogů se těšil oblibě, svědomitě totiž docházel na všechny přednášky, dával pozor, všemožně se vyptával a vůbec na něm bylo vidět, že ho probíraná látka zajímá. Se svými o polovinu mladšími spolužáky se nestýkal. Aby ale nedošlo k omylu – není tu řeč o nějakém rozmazleném synkovi z bohatých poměrů. Z domova nikdy nedostával žádnou finanční podporu a žil výhradně ze skromného stipendia. Je ovšem taky pravda, že navštěvoval wakefieldské soukromé gymnázium, jež se ve Velké Británii těší slušnému renomé a kde dosahoval skvělých výsledků. Byl to bystrý, snaživý student, jak ostatně toto období jeho života zhodnotily i Timesy. Jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo deset, a se svým otcem nepromluvil dvě desetiletí jediné slovo. Lze předpokládat, že v průběhu psychiatrických vyšetření naleznou doktoři zásadní zlom jeho života právě někde ve zmíněné době. Tématem jeho disertační práce byl záhadný vrah konce 19. století Jack Rozparovač. To je v Británii poměrně triviální téma, Griffiths je však trochu okořenil, když učinil srovnávací studii tehdejších vyšetřovacích metod případu londýnského vraha, o jehož identitě máme dodnes pouze mlhavé informace, s vyšetřovacími postupy současné policie: Jestlipak by dnes byla ve svém pátrání úspěšnější?
Vzorů měl mnoho
Sériové vraždy se staly ústředním tématem Griffithsova myšlenkového světa, a to do té míry, že se o ně začal dělit i s prostitutkami, které si zval domů. Pod pseudonymem Ven Pariah zveřejňoval na internetu ódy na nutkavé vrahy, jimž jejich činy přinášejí pocit satisfakce. Ven Pariah definoval na internetu sám sebe jako „bytost, jež nenávidí lidi a jejíž nenávist jí otvírá rajskou bránu“.
Mezi svými vzorovými případy jmenoval například vrahy ze známého masakru na střední škole Columbine na denverském předměstí Littleton a další zhruba padesátku vězňů čekajících na oprátku v amerických celách smrti, jak zjistil deník Guardian. Do nebe vynášel také činy manželské dvojice z anglického Gloucesteru, která měla na svědomí sadistické násilí a vraždy nejméně dvanácti žen a dívek.
Zapomenout nelze ani na Griffithsova bezprostředního předchůdce, „yorkshirského rozparovače“, jenž sbíral své oběti v sedmdesátých letech. Griffiths se pravděpodobně pokoušel napodobovat právě jeho, avšak s pomocí „onačejších metod“. První zmíněný totiž k zabíjení prostitutek používal kladivo a mrzačil je šroubovákem. Dokázali mu tenkrát celkem třináct vražd. V současnosti třiašedesátiletý sériový vrah obývá stěny ostře střeženého ústavu pro duševně choré.
Bradfordská policie nyní pátrá – posílena o vyšetřovací orgány z celého Spojeného království – po dosud neodhalených případech. Jen v tomto městě totiž došlo k nevysvětlitelnému zmizení dvou prostitutek již v době zhruba před deseti lety.
Několik britských novinářů pak již nastínilo otázky zodpovědnosti. Nemohl někdo vrahovi v masakrech zabránit? Jsou snad vinni jeho rodiče, kteří se rozvedli? Učitelé, kteří si nevšimli žádných podezřelých znamení? Lékaři, již u něj neobjevili vražedné sklony? Sousedi, kteří ho považovali spíše za samotářského podivína? Nebo ženy, které prodávaly sebe i své životy na ulici za pár šupů a doplatily na Griffithsovy činy nejvíce?
***
Překlad: Adéla Gálová
