Stačila necelá dvě procenta britské populace, přesně 92 153 členů Konzervativní strany, a Boris, plným jménem Alexander Boris de Pfefiel Johnson, se stal premiérem v páté největší ekonomice na světě.
Jak něco takového mohl dokázat chlapík, který vypadá jako usměvavé věčné dítě, které se každé ráno zapomene učesat a jehož oblek naposledy viděl žehlicí prkno v krejčovské dílně? Zhruba ze stejného důvodu, z jakého jej ženy žádaly, aby se jim podepsal na prsa, kteréžto žádosti Borisovi, jak mu skoro všichni říkají, nebyly ani trochu proti srsti.
Johnson je celebrita, ale ani trochu se v řadě ohledů nepodobá Donaldu Trumpovi, k němuž je často - a mylně -přirovnáván. Tam, kde je Trump vztahovačný a nedůtklivě urážlivý, je Johnson někdy až odzbrojujícím způsobem upřímný v přiznání svých nedostatků. Má nepopiratelné nadání pro komično a dovede si udělat legraci nejen ze sebe, ale i ze skoro všeho ostatního. Mluví jazykem, který je speciálním mixem optimistické lidovosti, lahodně neslušných fórů a bizarních metafor, občas protkaných poznámkou, která nemá nikoho nechat na pochybách, že má koneckonců klasické vzdělání z Oxfordu a Etonu, však jej také jeho kritici označují za elitáře.
Jak rád zdůrazňuje, umí prvních sto veršů z Homérovy Illiady v klasické řečtině, což bere jako výbornou průpravu ktomu, aby ve svých žurnalistických výtvorech (povoláním je novinář) dokázal přirovnávat volejbalistky na olympiádě k blejskajícím se mokrým vydrám. Když zabrousil do motoristické žurnalistiky, popisoval jízdu ferrari po anglickém venkově ke chtěné penetraci tamní dámy italským švihákem. Je vám asi jasné, že tento styl výřečnosti z něj v očích feministek udělal nepřítele v první linii, a zdaleka nejsou samy, kdo se cítí dotčen.
Čas od času to hrozí seriózním faux pas, třeba při návštěvě Myanmaru v nejposvátnějším rangúnském buddhistickém svatostánku, Šweitigoumské pagodě, jej nenapadlo nic lepšího než zarecitovat úvodní verš básně Cesta do Mandaláje od koloniálního barda Rudyarda Kiplinga, tedy dokud jej britský velvyslanec nezarazil. Koneckonců už když nastupoval na ministerstvo zahraničí, poznamenal, že seznam politiků, které ještě jako bruselský zpravodaj The Daily Telegraph či jako pozdější komentátor pozurážel, je příliš dlouhý na to, aby se jim jednotlivě omlouval. S pravdou byl a je často na štíru, fakta a detaily ho nezajímají, moc se na ministerstvu nevyznamenal, seriózní politikové včetně respektovaných matadorů jej povětšinou označili za „nevážného“ lídra, jehož schopnost vládnout bude limitována snahou zalíbit se všem. Zároveň se jako starosta Londýna dokázal obklopit schopnými spolupracovníky a byl skutečně oblíbený, nejen kvůli pověstnému ježdění na kole. Zvolili ho dvakrát za sebou.
Úplně nahoru vynesla obdivovatele Winstona Churchilla (napsal o něm knihu) směsice této často zábavné nekorektnosti a včasného poznání, že většina členů konzervativní strany a nezanedbatelná část jejich voličů už chce uniknout nekonečným tahanicím kolem brexitu, ať už to dopadne, jak chce. Jestli ho imperativ doby pozvedne na úroveň Sira Winstona, nebo to skončí pro všechny zúčastněné nákladnou blamáží, to ukážou nejbližší měsíce. •
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
