Lídři Evropské unie se ve čtvrtek večer dohodli, že založí
fond obnovy, který by měl pomoc nejpostiženějším státům nastartovat ekonomiku.
Ale zatím není vůbec jasné, kolik v něm bude prostředků a jak bude
fungovat.
Zatímco Itálie, Španělsko i Francie požadují, aby byl
fond co největší, ideálně v rozpětí mezi jednoho až 1,5 bilionu eur, Němci
jsou zdrženliví a souhlasí zatím pouze s dříve dohodnutým balíkem pomoci ve
výši 540 milionů eur, z něhož by od června mohly členské státy čerpat prostředky
například na financování bezprostředních následků pandemie, jako jsou třeba
zkrácené úvazky (kurzarbeit).
Měla by Evropská unie vydat společné dluhopisy?
Ke skutečné solidaritě mezi severem a jihem Evropské
unie, kdy by bohatší státy například začaly výrazně investovat ve slabších, je tak
stále ještě daleko. A to i přes proklamace Angely Merkelové, že „blahobyt
Evropy není pro Německou pouze otázkou solidarity, ale otázkou vlastního zájmu“.
Je zřejmé, že bez prosperujícího jižního křídla Evropa nemůže prosperovat a nemůže
prosperovat ani Německo, které do evropských zemí vyváží přes šedesát procent
své produkce.
Samotné Německo však od evropských států zboží příliš
nenakupuje, čímž by jim pomohlo, ale prostředky spoří ve formě obchodních
přebytků.
Některé evropské státy tak musí své deficity přirozeně
financovat dluhem, dluhem, který si půjčují například od německých bank.
Jižní státy přitom od zavedení eura nemohou své měny
devalvovat, aby udržely svou konkurenceschopnost, jak byly zvyklé v 70. a
80. letech. Itálii kurz sloužil jako prostředek k vyrovnávání nerovnováh,
ale s přijetím společné měny tomu byl konec. Nízké úrokové sazby pak Itálii
sloužily k jednoduchému financování dluhu, který skončil dluhovou krizí
eurozóny.
Německo však nechce jižnímu křídlu nyní oplatit to, že
mu umožnily zbohatnout. Vznikající fond obnovy má podle německých, rakouských
či nizozemských představ fungovat jako poskytovatel nízkoúročených úvěrů
(nejlépe výměnou za další reformy veřejných financí), zatímco Francie, Itálie a
Španělsko požadují spíše dotace či granty.
Prostředky do fondu by měly být získány tak, že EU
vydá společné dluhopisy, které budou implicitně garantovat všechny země.
Společné bondy však v minulých letech vždy narážely na německý odpor,
které se obává, že by jižní státy znovu peníze „marnotratně rozházely“.
Nejradikálnější jsou španělské návrhy na vydání
věčných dluhopisů, které se v minulosti vydávaly k financování válek.
Fungovaly by jako emise státního dluhu (anglický consols) ve formě formu
perpetuitních dluhopisů (tj. hradil by se jen úrok, nikoli jistina) a vláda je
mohla za specifických podmínek umořit. První takové emise se objevily ve Velké
Británii už v roce 1751. Pro německé tvrdé jádro však přicházejí
v úvahu ještě méně než společné dluhopisy.
Nespokojené jižanské státy v čele s Itálií
se tak pravděpodobně po odeznění pandemie budou dostávat ještě do větších
dluhových problémů, které nebudou mít jednoduché řešení (například
v případě exitu Itálie by se eurové závazky zemi ještě zvýšily kvůli
propadu liry).
Česko se v tomto případě nachází na okraji „klubu
silných“ a se svým nízkým dluhem (29 procent k HDP) je v té
nejkomfortnější pozici. Jak říká klasik, hlavně to neprožrat.
