Bangladéš je nejen nejhustěji obydleným státem planety, ale asi také nejmokřejším. Voda ho věčně proplachuje ze severu z hor, z jihu od moře i shora monzuny a cyklony. Země plovoucí na vodě má ovšem své kouzlo. Domky stojí na kůlech, místo autobusů plují lodě a najdete tu také nejdelší pláž světa.
Foto: Profimedia.cz
Placatý, přelidněný, mokrý. Takový je Bangladéš. Na ploše jen dvakrát větší, než je rozloha České republiky, žije už víc než 160 milionů lidí. Bangladéš tak má nejvyšší hustotu osídlení na planetě, když na jeden kilometr čtvereční připadá už 1 040 obyvatel. A populace rovinaté jihoasijské země dále raketově roste. Je přitom zajímavé, že země nemá kromě zhruba sedmimilionové metropole Dháka mnoho dalších velkoměst. Většina obyvatel žije na venkově, kde se nejčastěji věnují pěstování rýže, která představuje jejich hlavní obživu a zároveň práci. Když se díváte na nekonečná rýžoviště protkaná vodními kanály a jen tu a tam vidíte chatrče zemědělců, nezdá se ovšem tenhle venkovský stát nijak přeplněný.
Dalším symbolem země je voda. Voda nejrůznější barvy, kvality, slanosti i směru, odkud se na Bangladéš valí. Ze severu ji přinášejí veletoky Ganga a Brahmaputra, které sestupují z Himálaje. Do Bengálského zálivu ústí mohutnou deltou. Z jihu zase postupuje na Bangladéš moře. Slaná voda se tlačí v poslední době pobřežními mangrovy čím dál tím víc do vnitrozemí, což znamená pro mangrovníky pohromu – slaná voda jim totiž nesvědčí. Shora bičují zemi jarní cyklony a pravidelné letní monzuny. Při tom všem není divu, že ji prakticky každý rok postihují záplavy. Místní obyvatelé je ale berou téměř jako běžnou věc, a v jistém smyslu na ně dokonce čekají. Voda a naplavené živiny totiž nasytí rýžová pole, takže ta pak mohou dát až tři sklizně za rok. Ideální jsou malé záplavy – ani potopa, ani sucho.
Hlavně hodně trubte
Život je tu na věčné přívaly vody uzpůsoben. Dřevěné domky zemědělců stojí na dřevěných kůlech vysoko nad zemí. Kdekdo má loďku, na živelně se objevujících říčkách je provoz jak na silnicích. Jako říční autobusy obsluhují celou jižní polovinu země kolesové parníky zvané Rakety. Železnice, kterou zde budovali v kolonizačních časech Britové, dosahuje jen do některých končin. Silnice jsou devastovány pravidelnými záplavami. Když už ale přece jen po některé pojedete – třeba autobusem –, řidiči vám brzy předvedou, že zde platí jen dva dopravní předpisy: Vždycky jeď rychleji než všichni ostatní. A co nejvíc u toho trub.
V hlavním městě Dháka uvidíte neuvěřitelné množství cyklorikš, prý jich tam mají tři čtvrtě milionu. Když přijde přívalový déšť, kanalizace nestačí odvést vodu a řidiči rikš se pak musejí lopotně drát skrz zaplavenou ulici, kde stojí třeba půlmetrová vrstva vody.
V Sundarbanech žijí tygři i banditi
Omývány vodou jsou samozřejmě i dvě největší turistická lákadla Bangladéše. První z nich je nejdelší písečná pláž světa zvaná Cox’s Bázár, která má délku neuvěřitelných 125 kilometrů. Leží u města Chittagong poblíž hranice s Barmou. Druhou perličkou Bangladéše jsou zmíněné rozsáhlé mangrovové systémy na pobřeží, kde se země zvolna spojuje s mořem. Unikátní ekosystém zvaný Sundarbany je labyrintem kanálů mezi mangrovníky, kde se skrývá ledacos od banditů až po tygra bengálského. Těchto tygrů žije na světě už jen přibližně 4 500, z toho právě na Bangladéš připadají asi tři stovky.
Bangladéš
Stát v jihovýchodní Asii zabírá zhruba polovinu historické oblasti Bengálsko. Asi 90 procent obyvatel tvoří muslimové, země ale patří mezi méně ortodoxní islámské státy. Populace je mladá a rychle roste, aktuálně ji tvoří 162 milionů obyvatel žijících na 144 tisících kilometrů čtverečních. Země tak má nejvyšší hustotu obyvatel na světě (pokud nepočítáme ministáty typu Vatikán). Úřední řečí je bengálština. Jde o zemědělský stát, víc než polovinu produkce tvoří rýže. Vyjma krátké hranice s Barmou je Bangladéš ze všech stran obklopen Indií, která je jeho hlavním obchodním, politickým
i kulturním partnerem.
Zapomenutá genocida
Bangladéš je zvláštní tím, že jej stvořilo výhradně náboženství, konkrétně islám. Historické Bengálsko totiž zabíralo zhruba dvakrát větší plochu. Teprve při rozpadu britské koloniální Indie v roce 1947 se muslimské Východní Bengálsko odpojilo od hinduistického Západního Bengálska. Příslušníci obou náboženství ale samozřejmě nežili v přesně uměle vytvořených hranicích, takže došlo k masovému stěhování hinduistů na západ do Indie a muslimů na východ. To bylo doprovázeno násilím a humanitárními pohromami.
Navíc vznikl prapodivný státní útvar později nazvaný Východní Pákistán. Ten se Západním (tedy dnešním) Pákistánem spojovala jen stejná víra. Geograficky přitom dělila obě části země vzdálenost 1 500 kilometrů. Vše se přesto řídilo ze Západního Pákistánu. Bylo tudíž logicky jen otázkou času, kdy budou chtít vzít Bengálci svůj osud do vlastních rukou. K tomu došlo v roce 1971. Pákistán ale nechtěl nezávislost Bangladéše připustit, a proto vyslal na východ armádu, která se zde chovala s bezbřehou brutalitou. Během devíti měsíců byly povražděny tři miliony lidí, což tuto poněkud zapomenutou genocidu řadí mezi ty nejhorší v dějinách. Mezinárodní společenstvo se v řešení neangažovalo, nakonec pomohl až zásah indické armády ve prospěch Bangladéše. Řádění pakistánských jednotek zastírané obranou víry mimo jiné výrazně poškodilo autoritu islámu v Bangladéši. Boj za svobodu dnes připomíná Muzeum genocidy v Dháce, které by i přes své smutné poselství nemělo chybět v cestovatelově itineráři.
