Jenže Olivia Risslandová se rozhodla soudobé hyperspecializaci vzepřít, byť by i bez toho měla dost práce ve svém vlastním oboru - věnuje se regulaci genů, což je zrovna odvětví, ve kterém se děje tolik věcí! Ano, vycházejí stovky studií týdně, bez nadsázky. Ani vědci to nevědí úplně přesně, přestože už mají řadu elektronických databází časopisů (jako jsou Web of Science, Scopus či PubMed), ale napříč plejádou oborů od strukturní virologie přes kvantovou fyziku či strojové vidění až po etnomuzikologii existuje na světě dle různých odhadů jistě přes třicet tisíc vědeckých časopisů - a to spíše plus nežli minus -, které každoročně přinášejí nějaké dva miliony studií. Takový článek, pokud tedy projde řádným recenzním řízením, by neměl být rychlokvašeným textem, nýbrž velmi „vyfutrovanou“ čili vyzdrojovanou a ideálně také objevnou prací, za kterou bývají měsíce, ba i roky dřiny.
899 přečtených studií
Olivie se tedy 1. ledna 2018 - tak trochu z legrace - rozhodla, že ji nezměrná oborová pestrost zajímá, že nechce zůstat jen u „své“ molekulární biologie. Dala si proto za úkol každý den přečíst jednu vědeckou studii. „Ono se to totiž obyčejně lehce řekne - přečtu si ten článek až zítra -, ale vezměte si, jak čas letí a nic pak reálně nepřečtete“ začala Risslandová své vyprávění pro zářijové vydání magazínu Nature.
A tak se dala do čtení. Tu něco z politologie, tam něco z chemie. „Ze začátku jsem si říkala, jak dlouho to asi vydržím. Jenže během měsíce mě to chytlo. Zamilovala jsem si tu příležitost se každý den přiučit něco nového a bylo vidět, jak mi to pomáhá k nápadům i v mém vlastním výzkumu“ líčí Olivia. Čas běžel. Studie přibývaly. A letos, 17. června, si vytrvalá čtenářka a badatelka napsala na svůj Twitter pár shrnujících slov: „K dnešnímu dni jsem načetla 899 (vědeckých) článků za 899 dní“
Podle Risslandové ji toto pravidelné čtení či lépe řečeno nastudovávání cizích textů ohromně obohatilo - jako vědkyni i jako osobnost. Žena, jež je sama podepsána pod 22 články s již docílenými 1356 citacemi (což značí zájem o její práci), pochopitelně čte novinky ze svého oboru, ale prokládá to výlety na jiná pole výzkumu. Zajímá ji literatura věnovaná etice bádání, rozličné metodologie využité v různých výzkumech. „Takové čtení ze mě udělalo daleko lepší vědkyni“ říká s tím, že už také daleko lépe vidí logické přešlapy jiných výzkumníků.
Texty si vybírá bez sofistikovanější strategie, prostě tak, jak ji zaujmou: tématem, titulkem. Jak sama chce, nikdo ji nenutí. Co ji bavilo nejvíc? Kupodivu to byla práce ze sociologie, článek The Mundanity of Excellence (Všednost skvělosti), jejž vydal Daniel Chambliss v roce 1989, kdy v časopise Sociological Theory etnograficky důkladně pojednal tréninky olympijských plavců. „Změnilo to můj přístup k vědě i vedení laboratoře“ vypráví Risslandová, která evidentně nemá problém přeskakovat od oboru k oboru.
Věda promořená zkratkami
To ale není vůbec běžné… a není to pro čtenáře komfortní. Jiný článek, který v září přinesla bibliometrická příloha téhož magazínu, Nature Index, přichází totiž se zjištěním, že vědu je stále těžší číst. Bývá leckdy k neučtení, asi i zbytečně. Je zaplevelena žargonem, newspeakem a akronymy - zkratkami pro všechno.
Znají to též čeští akademici, kteří si zvykli žít ve světě plném složených názvů.
Peníze tu poskytují agentury GA ČR, TA ČR, AZV ČR, celé instituce figurují ve vědeckém světě jakožto již dobře provařené zkratky (ÚOCHB, ÚMG nebo IKEM), čerpáme ze strukturálních fondů (dříve OP VaVpl a OP VK, nyní z OP VVV) a nová výzkumná střediska pořízená za miliardy korun se skryla ve světě několika písmenek - CEITEC, ELI, BIOCEV, IT4I anebo RCPTM, takže se to lidem už zdá „normální“. Ale!
„Množství nových a obskurních akronymů ve vědě je vyčerpávající. A zhoršuje se to“ uvádí queenslandský statistik Adrian Barnett. Zatímco některé původně expertní zkratky se zažily a dobře plní svou úspornou funkci (jako třeba DNA, HIV, AIDS), většina zhyne na úbytě. „Vědci akronymy milují, ale málokdy je někdo další zvedne a leckdy i matou“ říká muž, který s kolegy provedl největší studii užitých zkratek v historii. Jeho tým analyzoval 24 milionů názvů článků a 18 milionů abstraktů (krátkých shrnutí obsahu studií) v biomedicínské databázi PubMed z let 1950 až 2019, přičemž zjistil a v magazínu eLife rovněž publikoval, že 19 procent názvů studií a plných 73 procent abstraktů obsahovalo nějakou zkratku. Možná i tak trochu šifru, poněvadž z 1,1 milionu identifikovaných akronymů (!) jich byla naprostá většina - závratných 79 procent -užita ve vědecké literatuře méně než v deseti případech. Prostě se neprosadily. Výskyt specializovaných abreviací se od roku 1956 zdesetinásobil; tehdy byla frekvence 0,4 akronymu na sto slov, dnes jsou to již celé čtyři ve stovce.
Vědecké poznání a možnosti jsou v roce 2020 jistě daleko komplexnější, když třeba biologie neuvěřitelně „zrychluje“ i díky revolučnímu objevu „editačních nůžek genů“ (pochopitelně se sexy zkratkou CRISPR-Cas9), ale nadbytečné užívání neologismů a písmenkových zádrhelů, které vznikají jen pro pár užití, je dle Barnetta „dosti varující“. Každý vědec píšící studii by si prý měl dvakrát rozmyslet, zda potřebuje zavádět do oboru nějakou novou zkratku; zda je to prospěšné, či spíše ne. V důsledku to totiž může odrazovat kolegy (třeba jako onu zvídavou Olivii) či nové adepty oboru od čtení jinak zajímavé studie. O to jako by se dokonce snažili autoři „paperu“ z roku 2002, který vyšel v časopise Medicine and Science in Sports and Excercise. Pro fandy uvádíme jednu větu v originálním znění: „RUN had significantly (p
Objevy jako Kilimandžáro
Vědy a „vědění“ je kolem nás už tolik, že si to umíme jen sotva představit. Jak sečíst to, nač lidstvo za pár tisíciletí přišlo? Kam až objevy „dorostly“? A co ti nejchytřejší dnes znají? V roce 2014 se to zkusila přiblížit redakce - do třetice zde citovaného - prestižního časopisu Nature. Editoři vzali záznamy prací z databáze Thomson Reuters od roku 1900, jichž bylo tehdy na 58 milionů. Kdyby se pak vzaly titulní listy ze všech těchto studií a poskládaly se na sebe, vzešla by z toho hora papírů vysoká asi jako Kilimandžáro. To má výšku 5895 metrů.
A rozdělení textů dle citovanosti, která je u vědeckých prací klíčová a naznačuje úspěšnost či pronikavost objevů, by bylo následující: až do výše 2,5 kilometru by se naskládalo 25,33 milionu článků, jimž se nedostalo citačního ohlasu, vyšuměly. Nad nimi se tyčí vrstva 18,28 milionu studií až do výše 4400 metrů, které jiní vědci citovali jednou až devětkrát. Pak začíná masa úspěšných textů, jež ostatní badatele zaujaly 10 až 99krát. Těch by bylo 13,10 milionu a „horu“ zvyšují do 5700 metrů. Teprve poté přicházejí perly, které se mohou pochlubit od sta do 999 citací. Těch už je jen 1,07 milionu. A pozor, už jsme skoro na vrcholku! V celé té hoře myšlenek a idejí činí pouhého jeden a půl metru (14 499 článků) texty, jež se dočkaly více než tisícovky citací. To je ve vědě obří „sukces“.
Z daného srovnání vzešlo před pár lety i sto vůbec nejcitovanějších prací světa; ve virtuálním Kilimandžáru zabírají pouhopouhý centimetr. Ona třepotající se „vlaječka“ na samém vršku je z roku 1951, kdy ji tam Oliver Lowry zapíchl textem o proteinech. Docílil 305 148 citací, což se jeví jako nepokořitelná meta, neboť stříbrný a bronzový článek (též o proteinech) ztrácí 90, respektive 150 tisíc ohlasů. Americký biochemik Lowry, jehož samotného kdysi úspěch textu překvapil, už v roce 1977 pravil: „A přitom vím, že to není tak úplně báječný článek.“
Každý vědec píšící studii by si měl dvakrát rozmyslet, zda potřebuje zavádět do oboru nějakou novou zkratku. RUN had significantly (p
O autorovi| Martin Rychlík, spolupracovník redakce Autor je vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově
