O Noemovi a jeho arše v podobě obří lodi, na níž najdou všechny živočišné druhy záchranu při potopě světa, slyšel nejspíš každý. Ostatně se o ní učí děti i v tak ateistické zemi, jakou je Česká republika. Pokud se naplní plány vědců z arizonské univerzity, mohl by se za nějakých třicet let příběh dočkat volného pokračování.
Rozdíl mezi oběma částmi bude v tom, že zatímco ta první se odehrála výhradně na Zemi a o její pravosti jsou přesvědčeni jen někteří, děj druhé počítá s využitím také ostatních vesmírných těles a zároveň by měl být daleko lépe zdokumentován. Vědci z americké University of Arizona totiž navrhují shromáždit DNA všech živých organizmů na Zemi a v zakonzervovaném stavu je dopravit na Měsíc.
Chtějí tak umožnit obnovu života v případě celoplanetární katastrofy. Mohlo by se jednat o výbuch nějakého supervulkánu, dopad většího meteoritu nebo nukleární válku. Koneckonců k prvním dvěma událostem v minulosti již došlo, od té třetí dělil svět jen kousek – stačí vzpomenout na incident z 26. září 1983.
„Mezi námi a přírodou panuje silné propojení,“ řekl webu Live Science Jekan Thanga, pracovník ústavu a vedoucí autor studie, kterou on a jeho tým představil tento měsíc na konferenci Institutu pro elektrotechnické a elektronické inženýrství. „Je naší zodpovědností být strážci biodiverzity a hledat způsoby, jak ji zachovat.“
Není laboratoř jako laboratoř
Podobná „úschovna“ již nějaký čas existuje. Špicberské globální úložiště semen bylo dokončeno v roce 2008 a k dnešnímu dni obsahuje více než milion vzorků semen nejrůznějších druhů rostlin. I kdyby se k nim ale přidala DNA ostatních živých organismů, hlavní starost vědců by to nijak nevyřešilo. Proto hledí ke hvězdám.
Záměr chtějí realizovat využitím robotů, 250 vesmírných raket, velmi nízkých teplot a lávových tunelů. Zdůrazňují však, že ne všechna potřebná technologie byla již vynalezena. Lunární archa podle nich nevznikne dřív než za tři desítky let.
Důvod, proč jako úložiště DNA vybrali právě Měsíc, je dle Thanga prostý. Na rozdíl od oběžné dráhy Země, o níž se v souvislosti s archou rovněž mluvilo, jej lze považovat za stabilní. Navíc je od mateřské planety vzdálen pouhé čtyři dny cesty, tedy podstatně méně než například Mars. (K rudé planetě letí sondy zpravidla půl roku). Další výhodou hovořící pro využití našeho jediného přirozeného satelitu jsou pak právě ony lávové tunely. Vznikly v raném stádiu jeho formování a mají schopnost ochránit uloženou DNA před potenciálními meteority i škodlivým slunečním zářením.
Levitující roboti budoucnosti
Laboratoř bude umístěna pod zemí, totiž pod měsíčním povrchem. Vyčnívat bude pouze přetlaková komora, jež by dle dostupných animací měla posloužit rovněž coby hlavní vstup, solární panely a komunikační anténa. K samotným úložištím se „přeživší“ dostanou výtahem, který je sveze do přírodou zformovaného tunelu. Takových chodeb se po celém Měsíci nacházejí nejspíš tisíce. K výstavbě podobných zařízení se jich podle vědců hodí až dvě stě. Aby si však mohli být touto domněnkou stoprocentně jisti, plánují do jeho podzemí nejprve dopravit několik speciálně navržených robotů. Ty pomocí kamer a LIDAR senzorů prostory zevrubně zmapují.
Zhruba takto by jednoho dne mohla vypadat avizovaná „měsíční archa“Roboti se každopádně budou hodit i při manipulaci s genetickým materiálem. Všechny vzorky DNA, jichž bude podle vědců od každého živého organismu potřeba shromáždit přinejmenším 50 (ale možná také 500), zde totiž budou kryogenicky zmrazeny a uchovávány v teplotě od -196 do -180 stupňů Celsia.
Jenže i zde naráží současná technika na své limity. Pokud by roboti jezdili „po zemi“ laboratoře, jednoduše by k ní přimrzli. Řešení se nabízí v podobě takzvané kvantové levitace, fungující na bázi magnetismu. Problém je, že prozatím se vše nachází pouze v rovině čisté teorie. Převedení popisovaného jevu do praxe nejspíš ještě několik let potrvá.
Na druhou stranu, ačkoliv Thanga a jeho lidé tvrdí, že archa by na Měsíci měla vzniknout až kolem roku 2050, dokážou si představit i scénář, v němž by věc nabrala rychlý spád. Zejména pokud by lidstvu v nejbližších letech skutečně hrozilo bezprostřední nebezpečí zániku. „Kdyby to bylo opravdu potřeba, pak si myslím, že by mohla být vystavěna v horizontu deseti patnácti let,“ dodal.
Kolik přesně má měsíční laboratoř stát, Thanga, neuvedl. Jistý odhad však má: „Postavit archu a dopravit na ni vzorky vyjde na stovky miliard dolarů. Pokud se toho ale uchopí mezinárodní organizace jako například OSN, pak to určitě není nereálné.“
