A znovu kvůli sovětské sborné. Přitom v Sarajevu přesně před pětatřiceti lety se zdálo, že normalizační prokletí se podaří zlomit. Tým, v němž se mimo jiné objevil Vladimír Růžička, František Černík či Jiří Hrdina, prošel základní skupinou bez ztráty jediného bodu s úžasným skóre 38:7. Nezapomenutelný byl tvrdý zápas se Spojenými státy. Sovětský obr byl ale opět o něco lepší - svou skupinu ovládl 42:5.
Vše směřovalo k19. únoru 1984, kdy oba týmy čekalo vzájemné a poslední utkání olympijského turnaje. „Prohráli jsme 0:2, ale měli kus smůly. Byli jsme hodně blízko, bohužel jsme ale nedali gól, naopak ho dost smolně dostali,“ litoval tehdejší hráč Vincent Lukáč v rozhovoru pro Hokej.cz.
Československá reprezentace s trenérem Luďkem Bukačem se ovšem dočkala následující rok - zvítězila v pražském mistrovství světa, když Sověty zdolala 2:1. „Jsem hrdý na obě zlatá mužstva,“ prohlásil později Bukač, který s reprezentací vyhrál i světový šampionát v roce 1996.
Přestože se narodil v Ústí nad Labem, první hokejové zkušenosti sbíral v Praze. V žákovské kategorii oblékal dresy metropolitních manšaftů LTC a I. ČLTK, jako dospělý pak hrál za Motorlet a Spartu.
Než v roce 1967 ukončil hráčskou kariéru, připsal si 340 ligových startů a 153 gólů, v reprezentaci - s níž získal stříbro a bronz na mistrovstvích světa -skóroval celkem jedenáctkrát.
I když je dnes vcelku normální, když hráč s hokejem skončí kolem 32. roku (pokud nemluvíme o Jaromíru Jágrovi), Luděk Bukač svým rozhodnutím v polovině 60. let vzbudil velké vášně. A ty se prohloubily, když se ukázalo, že se ihned stane trenérem Sparty, kterou chtěl naučit rychlý a agresivní hokej.
V roce 1968 na protest proti srpnové okupaci Československa vystoupil z KSČ, ale trénovat mohl dál. Tak přes Spartu, Košice a České Budějovice došel až k metě nejvyšší. Poté, co se v roce 1980 reprezentace na olympiádě v Lake Placid nedostala ze základní skupiny, vedení svazu rozhodlo, že musí přijít nový realizační tým. V jeho čele stanula trenérská dvojice Bukač a Stanislav Neveselý.
Výsledky se dostavily, což dokázalo hlavně Sarajevo 1984 a Praha 1985.
Když Luděk Bukač svou misi splnil, nechal se zaměstnat u rakouské a německé reprezentace, na začátku 90. let jej opět zlákal český svaz. Svou poslední zlatou kapitolu napsal v roce 1996 ve Vídni. Když pak hokejisté totálně projeli Světový pohár 1996, Bukač se klidil a naplno se zaměřil na metodickou práci.
Zemřel po oboustranném zápalu plic.
V roce 1968 na protest proti srpnové okupaci Československa vystoupil z KSČ, ale trénovat mohl dál.
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
