Náměstek ministra zahraničí otevírá problematické trhy
Hynek Kmoníček (37) je náměstkem ministra zahraničí pro bilaterální vztahy. Na MZV nastoupil v roce 1995 do odboru států Blízkého východu a severní Afriky. Působil i jako teritoriální rada pro země Perského zálivu. Je absolventem Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích. V letech 1987 až 1991 studoval arabštinu a angličtinu na UK v Praze. Před zahájením diplomatické kariéry přednášel angličtinu, arabštinu a moderní historii Blízkého východu na Univerzitě Pardubice. V roce 1994 odcestoval na dvouleté postgraduální studium hebrejštiny, palestinské arabštiny a moderní historie Blízkého východu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.
EURO: Co žene naši diplomacii do prohlubování kontaktů se zeměmi, jako je například Jemen? Kmoníček: Celosvětově probíhá trend, který by bylo možno nazvat ekonomizace diplomacie. Do zemí, jako je Jemen, nás žene právě to. Většina rozvíjejících se trhů je navíc ekonomicky podstatně závislejší na politických rozhodnutích, než je to u vyspělých plně liberalizovaných ekonomik. Role české diplomacie je v tom, aby tyto trhy pomáhala otevírat podobně, jako tomu bylo v období první republiky. Když se podíváte na obchodní strategii první republiky, která byla výjimečně úspěšná, zjistíte, že podobně dominantní postavení, jako má dnes export osobních automobilů, měl pro předválečné Československo vývoz zbraní, který dnes již nikdy nedosáhne té úrovně, a asi by to ani nebylo dobré.
EURO: Proč? Kmoníček: Svět se změnil a Česká republika si nemůže ani nechce dovolit, aby byla jedním z největších světových vývozců zbraní. Navíc situace byla výrazně změněna v době komunistického režimu, kdy v souvislosti s rozvojem těžkého průmyslu docházelo k výrobě převážně těžké techniky. Dnes můžeme působit spíše v omezených oblastech, kde jsme si zachovali vysoké know-how. To jsou například lovecké zbraně nebo policejní technika či malé ruční zbraně.
EURO: Nebude se česká diplomacie snažit oživit vztahy se zeměmi, které byly před rokem 1989 našimi partnery právě v obchodu se zbraněmi? Kmoníček: Nyní se diskutuje o mé návštěvě v Iráku a je samozřejmě naprostý nesmysl, pokud by se někdo domníval, že v budoucnu dosáhneme takového postavení na iráckém trhu, jako jsme měli před rokem 1989, kdy jsme vyrobili takřka polovinu iráckých rafinérii. To se již nikdy nevrátí, protože to bylo historicky provázáno se stavem společnosti u nás i u nich. Ani u nás, ani v Iráku ty podmínky, které to tenkrát umožnily, již nejsou. Na naší straně není navíc žádný zájem vrátit se před rok 1989. U těchto tradičních partnerů máme zájem o vztah vyvážený. Tedy nikoliv to, co bylo do roku 1989. Jak říkají někteří cynici: „Nebyl problém prodat, byl problém, aby to někdo zaplatil. A Československo tehdy skutečně dost často vyvezlo, aniž by to někdo zaplatil. Nebyl ani problém řešit to způsobem jako na počátku devadesátých let, kdy jsme z těchto trhů jednostranně vycouvali. Tehdy se hovořilo o tom, že Československo, respektive poté Česká republika, již zbraně nikdy vyvážet nebude. Tenkrát neutrální Švédsko a především společnost Bofors vesele obsadily naše trhy, kam se dnes budeme již velmi těžce dostávat.
EURO: Bylo tématem vaší nedávné návštěvy Iráku i oživení českých pohledávek? Kmoníček: Ano. Jejich suma je tajná, ale mohu říci, že naše pohledávky tam jsou vyšší než půl miliardy dolarů. Irák je země, která má druhé největší prokázané zásoby ropy na světě. Kdyby žila v normálních podmínkách, jednalo by se o velmi kredibilního partnera, který nebude mít problém s placením. Irák a Česká republika však dosud nepodepsaly takzvanou sukcesní dohodu, ačkoliv máme vzájemně zastupitelské úřady. Ještě jsme se právně stoprocentně nevzali na vědomí. Na druhé straně Irák nikdy nezpochybnil ani existenci, ani výši našich pohledávek. Pro něj to totiž představuje prodej ropy vytěžené během několika dnů.
EURO: Kdo bude tyto pohledávky vznášet a obhospodařovat? Kmoníček: V Iráku máme několik typů pohledávek. Jsou to pohledávky českého státu a pak jednotlivých obchodních subjektů. Státní pohledávky obhospodařují banky, které jsou k tomu příslušné. Například Česká národní banka či Československá obchodní banka. O cestě České republiky k těmto pohledávkám a uzavření sukcese se jednalo již od roku 1998. Jedním z prvních problémů vznesených iráckou stranou při tehdejším jednání bylo neukončené vyrovnání česko-slovenské. Poté, co se podařilo dosáhnout domluvy s našimi slovenskými partnery na způsobu a rozdělení pohledávek bývalého Československa v zahraničí, odpadl tento argument irácké strany a umožnilo to pokročit o jeden až dva kroky kupředu. Cesta však má ještě takových sto padesát kroků.
EURO: Jak lze srovnat úroveň vztahů Praha-Bagdád a Praha-Teherán? Kmoníček: Ve světě je v poslední době pozorovatelné určité oteplení vztahů mezi Evropou a Íránem, nikoliv však mezi Evropou a Irákem. V Íránu již začaly některé „demokratizační procesy. Tato země se chová ve své zahraniční politice transparentněji a pragmatičtěji, než to prokazoval Irák v posledních deseti letech. Proto se konalo několik nedávných návštěv vysokých íránských představitelů v Evropě. Proto na konci loňského roku dorazil do Íránu rakouský prezident, který měl s sebou 120člennou obchodní delegaci. Největší obchodní delegaci, jakou kdy Rakousko kamkoliv vyslalo. Z pohledu naší domácí politické scény by byl obdobný český krok nepředstavitelný.
EURO: Proč se na jedné straně Česká republika snaží obnovit kvalitnější vztahy s Bagdádem a na druhé uvažuje o tom, že vykoupí zakázky od ZVVZ Milevsko? Víte, že mluvím o zakázce pro íránskou jadernou elektrárnu. Kmoníček: V případě Íránu se nesnažíme vztahy zmrazit. Dokonce je připravována moje návštěva této země. Jsme ochotni obchodovat prakticky v jakékoliv komoditě, která není omezena nějakým mezinárodním sankčním režimem, který jsme se zavázali dodržovat. Existuje ovšem výrazný bezpečnostní problém s otázkou nešíření jaderných zbraní. To je vše, co se dá říci k případu dodávek ZVVZ Milevsko do elektrárny Bushehr. Kdyby Bushehr nebyl Bushehr, já bych byl první, kdo by za tento kontrakt bojoval.
EURO: Není tato kauza inspirací pro české podnikatele, aby si zařídili podobnou diskutabilní zakázku a pak jen čekali, že jim český stát nabídne víc? Kmoníček: Stále ještě není rozhodnuto a my hledáme všechny cesty jak nepoškodit naše exportéry. Jsme v situaci, kdy část českého jaderného průmyslu dokáže vyrábět poměrně kvalitně věci, na které nachází v zahraničí odbytiště. To je však z osmdesáti procent v zemích, které jsou politicky ne zcela neproblematické. Výsledkem je, že se snažíme postupovat případ od případu. Dokážu si představit, že najdeme českému exportérovi, který se snaží vyvézt zboží do ne zcela neproblematické země, jiný stát, který možná bude z pohledu nezaujatého pozorovatele stejně „ošemetný , ale přesto bezpečnostní dopad bude mít zcela jiný rozměr.
EURO: Kdo takový dopad vyhodnocuje? Kmoníček: Rozhodně ne jenom ministerstvo zahraničních věcí, má však výrazný hlas mezi ostatními účastníky rozhodování. Ostatní hlasy mají například tytéž subjekty, které se zúčastňují licenčního řízení pro export.
EURO: Jak postupujete v řešení pohledávek, které má česká vláda právě u našich tradičních obchodních partnerů, například Egypta či Libye, z předlistopadových dob? Kmoníček: V případě Egypta jsou podle informací MZV státní pohledávky vyřešeny. Žádné již nemáme. Jak byly vyřešeny, je tajná informace, ale stalo se tak asi před čtyřmi roky. Libye je specifický problém kvůli sankčnímu mechanismu, který se však v poslední době poněkud zmírnil. Předpokládáme, že směrem k této zemi budeme muset vyvinout nějakou aktivitu. Shodou okolností byla naše obchodní delegace bez zájmů médií v Libyi právě v době, kdy nejtvrdší mezinárodní sankce končily.
EURO: Jaký je vztah Libye k našim pohledávkám? Kmoníček: Existuje komunikace mezi centrálními bankami. Z obou stran je pohledávka registrována. Kvůli sankcím však nebyla stejně jako v případě Iráku doposud ukončena jednání o sukcesi.
EURO: Jsou staré nevyřešené pohledávky překážkou novým možným obchodům? Kmoníček: Naopak. Nové obchody byly často cestou k dobytí i starých peněz. Tento postup byl vždy na druhé straně jednacího stolu více vítán než pohrůžky soudními spory u mezinárodních institucí a předávání pohledávek někomu třetímu. Nehledě na to, že smlouvy často předávání pohledávek třetím stranám striktně zamezovaly. Stará zátěž může naopak pozitivně působit jako stimul, aby to byla právě česká strana, která dotyčný tendr vyhraje.
EURO: Na jaře loňského roku jste se v tisku zmínil, že Česká republika má rozjednány některé zajímavé obchody v neevropských zemích. Je možno dnes mluvit o konkrétních výsledcích? Kmoníček: Jde nejen o kontrakty, které jsou uzavřeny, ale i o ty, které jsou už dodány. Z makroekonomických čísel může jít o malé věci, jako byla dodávka dieselagregátů do Libérie. Našli jsme cestu přes třetího partnera, který ze své finanční pomoci platil dodávky české strany. Příkladem toho, co se výrazně posunuje k dobrému i díky státní péči, je dlouho projednávaný návazný kontrakt na dodávku dalších Tater do Spojených arabských emirátů. Již delší čas pracujeme na podpoře zájmů Tatry při dozbrojování kuvajtské armády, kde máme velmi rozumnou šanci. Jedná se i o dodávkách letadel L-159 pro některé asijské země, kde jsme ve stadiu diplomatického oťukávání. Můžeme zmínit i dodávky pro čínskou elektrárnu v Šen-tchou. Je zájem o české dodávky několika větších investičních celků od Alžírska až po západní Afriku. Vždy je však problém nalézt dostatečné financování pro českou stranu. Stále více se dostáváme do situace, kdy Česká republika má mnohem lepší výsledky jako subkontraktor.
EURO: Do jaké míry může český exportér obětovat dnešní zisky ve prospěch zisků budoucích? Kmoníček: Měli bychom si určit několik pro nás prioritních trhů, kde bychom si řekli, jak daleko jsme schopni jít. Hranice neziskovosti je absolutní hranicí, kterou bychom neměli překročit.
EURO: Jak takové trhy vybíráme? Kmoníček: Pohled do tabulek obratu a jeho vývoje s danou zemí je možná nejpodstatnějším údajem. Dlouhá léta byl největším českým obchodním partnerem na Blízkém východě Egypt, jako největší příjemce americké pomoci, která byla větší než v případě Izraele. Egypt je jedním z trhů, kam se automaticky zaměřujeme. Přesto se objevují trhy nové, jako například zmíněné Spojené arabské emiráty, které v loňském roce dosáhly takřka dvojnásobku objemu obchodu, který měla Česká republika ve stejném období s Egyptem. Nebylo to přitom dosaženo jediným kontraktem na pouštní vozidlo Tatra, obchod se začíná silně diverzifikovat. Bude se pracovat na offsetech. Ukazuje se, že Spojené arabské emiráty, ať už Abú Dabí nebo Dubaj, jsou branou na asijské trhy, kam se nám předtím dosti těžko pronikalo. Je to brána obousměrná. Peníze tečou k nám a české zboží pak z emirátů do Asie. Jedním z dalších trhů, kam se budeme muset navrátit, je také Alžírsko. Velmi nevyužitý je také potenciál našich kontaktů s Brazílií. Díky projektům koncernu Škoda-VW se pomalu rozvíjí naše kontakty s Indií.
EURO: Jaký podíl nových obchodů je formou barterů? Kmoníček: Nebudeme se vyhýbat barterovým dohodám. U mnohých zemí je to jediná cesta a jsem velmi rád, že na rozdíl od počátku devadesátých let se u nás objevili obchodníci, kteří dokážou barterově nakupovat arabskou ropu, kterou Česká republika nepotřebuje, a kapitalizovat ji na třetím trhu.
EURO: Kam dál míří česká ekonomická diplomacie? Kmoníček: Za mimoevropské relace, které jsou obchodně výhodné, je možno považovat především Japonsko, Čínu, Thajsko, Malajsii, Indii, Jihoafrickou republiku, Írán. V Latinské Americe především Mexiko, tam je linka oboustranná po investici společnosti Nemak do České republiky. Nevyhýbáme se však úvahám ani o dalších menších teritoriích, protože česká diplomacie je ve stavu, kdy konečně došla k přesvědčení, které, jak doufá, má stejné s českou obchodní komunitou - „stokrát jeden milion je sto milionů .
EURO: Využíváme při obnovování vztahů s našimi „tradičními partnery i potenciálu, který spočívá v předlistopadových osobních kontaktech lidí, kteří tam tehdy působili? Kmoníček: Tato kontinuita funguje a je to záležitost velmi pozitivní, která nás může výrazně zvýhodnit. Právě v neevropských relacích se obchoduje takříkajíc na obličej. Osobní kontakt pomůže k tomu, abyste vůbec získali informaci, kterou ve standardním státě získáte běžně. V mnoha zemích s polouzavřenou ekonomikou je problém získat i jen základní informaci o existenci nějakého tendru, o tom, kdo ho vyhlašuje, o tom, kdy se uzavře, o tom, že se uzavře překvapivě o tři či čtyři dny dříve, a tím se vyřadí někteří konkurenti, a podobně.
EURO: Nevadí vám u těchto lidí s osobními kontakty, že jsou často příliš provázáni s minulým režimem? Kmoníček: Po roce 1989 se na MZV vyměnilo více než osmdesát procent diplomatů. Obchodní delegace, kam někteří z našich bývalých kolegů přešli, se nikdy neúčastní politických jednání. Pokud doprovázejí nějakého vyššího představitele, pak jen proto, aby on zmínil jejich přítomnost na místě při onom uzavřeném diplomatickém či politickém jednání.
EURO: Vozíme je sebou jako maskoty? Kmoníček: Jako obchodníky.
EURO: Jak jsme na tom s pojetím morálky v mezinárodních vztazích? Umíme kvůli ceně například nehovořit o lidských právech? Kmoníček: To jsem nezažil. Pamatuji si na případy, kdy bylo z takticko-strategických důvodů jednání nutné je v jistém okamžiku znovu nepřipomenout. Jinak by to bylo druhou stranou chápáno tak, že naše otázka „Jak jste na tom s lidskými právy by v překladu zněla „Ta cena je ještě pořád špatná . Musíme se vyhnout tomu, abychom ztratili vlastní tvář, abychom pro zdánlivě výhodný obchod neztratili něco, co je pro nás cennější a nedá se koupit zpátky.
