Jsou země, které vytvářely vysoké devizové rezervy záměrně, ale existují i takové, u nichž jde o vedlejší účinek. Česká republika je ten druhý případ, když obrovský nárůst držení zahraničních aktiv v rozvaze České národní banky je výsledkem její snahy o dosažení inflačního cíle. V mezinárodním měřítku je Česko mezi držiteli nejvyšších devizových rezerv z hlediska zdůvodnění naprostou výjimkou, protože přes použití stejného nástroje paralela se Švýcarskem nesedí.
Když v roce 2011 zaváděla kurzový závazek tamní centrální banka, bylo jejím hlavním argumentem, že zájem investorů o bezpečná aktiva vyhnal kurz příliš vysoko. Naproti tomu ČNB o nadhodnoceném kurzu koruny v listopadu 2013 nemluvila, ale do začátku dubna 2017 vynaložila na udržení kurzového závazku dva biliony korun. Z hlediska absolutní výše devizových rezerv se tak Česko dostalo do první světové dvacítky a v poměru rezerv k velikosti ekonomiky jich má ČNB podstatně více než její protějšky v Číně nebo Japonsku, pravda podstatně méně než Švýcarsko nebo Singapur.
Jsou země, které je vytvářely z merkantilistických důvodů. Jinými slovy se snažily cestou podhodnoceného kurzu měny nikoli o dosažení nějaké míry inflace považované za žádoucí, ale o dosahování trvalých přebytků obchodní bilance se zbytkem světa. Není to nic nového, akumulace rezerv byla považována za známku hospodářské síly a vůbec všech ctností, zejména v časech zlatého nebo stříbrného standardu. Kdo by chtěl jít opravdu hluboko do minulosti, našel by nářky Plinia staršího (z konce prvního století našeho letopočtu) nad tím, jak Řím utrácí na dovoz luxusního zboží ze starověké Indie a Číny sto milionů sesterciů ročně ve stříbře. To bylo hodně peněz, když uvážíme, že roční žold legionáře byl tehdy asi 900 sesterciů.
Převoditelný převoditelný rubl
Moderní doba rovněž našla zastánce „kompetitivního kurzu“jako nástroje pro rychlou hospodářskou expanzi cestou pronikání průmyslového zboží, pro jehož efektivní velkosériovou výrobu domácí trh nestačil, na zahraniční trhy. Donaldu Trumpovi dnes obchodní politika, kterou Spojené státy akceptovaly jako cenu za udržení zejména asijských rozvojových zemí co nejdál od komunistů, nevyhovuje, nicméně všichni asijští tygři na ní vyrostli.
Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka:
„Oni nám voliči ty programy nečtou!
Není nad vítěznou střelu do vlastní brány aneb Daň za Alzheimera
Kruh ruské pšenice se uzavřel
Čínský růst (n)a dluh
Převálcuje nás francouzsko-německá lokomotiva?
Jiné země byly zamilované do formálně vysokého kurzu národní měny, který byl na hony vzdálený tržní rovnováze, takže se fakticky nemohl obejít bez omezení dovozu celními i jinými bariérami. Zcela absurdních rozměrů nabyla tahle forma třeba ve Venezuele dnešních dnů, ale nějakou podobu známe i z naší části světa, včetně otázky Rádia Jerevan: Jak moc převoditelný je převoditelný rubl?
To, že v žebříčku největších držitelů rezerv najdete hodně asijských ekonomik, má také historické kořeny. Řada z nich dodnes nerada vzpomíná na asijskou krizi z přelomu let 1997 a 1998, kdy se po odlivu mezinárodního kapitálu dostaly do ošklivých hospodářských problémů včetně potupné devalvace a žebrání u Mezinárodního měnového fondu a Světové banky o záchranné finanční balíky (Thajsko nebo Jižní Korea jsou dva typické příklady). Nesedat na horká kamna dvakrát pro ně znamenalo cílenou snahu o vybudování a udržování vysokých rezerv, které by měly umožnit stabilní kurz.
Nalij, vylij
Česká centrální banka není sama, kdo sedí na hromadách aktiv denominovaných v cizí měně. I když pro zemi s otevřeným kapitálovým účtem a plovoucím kurzem by mezinárodní rezervy neměly hrát vlastně žádnou roli, určitě ne ve výši, která odpovídá zhruba 70 procentům hrubého domácího produktu. Přesto je na určité úrovni všichni drží, ačkoli klasické doporučení o tom, že by měly pokrýt výdaje na dovoz v rozsahu zhruba šesti a minimálně tří měsíců, se týkalo zemí s řízeným kurzem.
Dosti kuriózní, až nebezpečný je ovšem nápad, že by značnou část devizových rezerv od ČNB převzal stát, který by za ně zaplatil svými dluhopisy. Takže brutto vládní dluh Česka by skokově stoupl, ovšem na druhé straně by byla samozřejmě aktiva. Jak je tahle myšlenka neobvyklá, tak je docela nebezpečná. Státní fondy bohatství pochopitelně existují. Prozíravě spravované surovinové ekonomiky si v nich v dobách vysokých cen ukládají stranou značnou část royalties, poplatků z těžby a exportu, přičemž investice jsou vysoce diverzifikované a vlastně by měly přinášet rentu v časech, kdy surovinové bohatství bude patřit minulosti.
Může existovat státní fond, který je výsledkem dlouhodobé tvorby přebytků (například penzijní spoření), ale klíčová je jeho profesionální, naprosto od politiky izolovaná správa aktiv. Tak a teď si představte české provedení fondu vzniklého swapem za korunový vládní dluh mezi ČNB a státem, metodou „nalij-vylij“. Při vší úctě, napadlo centrální bankéře, jakých vynikajících výsledků by pečlivě vybraní čeští státní asset manažeři, pod zcela kompetentním dohledem volených zástupců („kontrolní role Parlamentu“), byli schopni dosáhnout při správě fondu pořízeného na dvoubilionovou sekeru? Bože, Hospodine, proč takovými nápady stíháš tuhle zemi?
Dále čtěte:
