Vědeckotechnická revoluce, jež změnila svět, nyní vyhasla a lidstvo prudce přibrzdilo
Po staletí bylo vládnutí vědomostmi o okolním světě spolehlivým a účinným způsobem sociálního vzestupu, zárukou respektovaného společenského postavení. Tato zákonitost již několik desítek let neplatí. Zrušila ji globalizace, aniž by si toho kdokoli všiml. Ti, kteří věnují život získávání nových poznatků, mají dnes jen omezenou šanci vyšplhat se vysoko po sociálním žebříčku. Ty tam jsou doby, kdy názory Andreje Sacharova nebo Lva Davidoviče Landaua, a to nejen vědecké, museli brát v úvahu generální tajemníci komunistické strany. Ty tam jsou doby, kdy se Albert Einstein, Graham Bell nebo Thomas Alva Edison stávali symbolem epochy, jež nezřídka po nich dostávala jméno. Lidská činnost je dnes natolik specializovaná, že sociální úspěch vyžaduje vynaložení příliš mnoha sil a času. Představuje samostatný profesní obor, který je takřka neslučitelný s poznáním okolního světa.
Základní příčinou tohoto jevu je intenzifikace komunikačních aktivit vyvolaná globalizací. Člověk může buď hledat vědecké pravdy, nebo dosažené vědomosti převádět do hmotných či společenských statků. Jsou to dvě odlišné činnosti. Až na vzácné výjimky nedokáže obě zvládnout nikdo. Tím vzniká nepřekročitelná mez. Jedni lidé se specializují na získávání vědomostí, druzí na dosažení společenského úspěchu, které ani nevyžaduje cizopasení na obětavé práci jiných – jen správnou sociální komunikaci, schopnost pohybovat se v gramotně zvolených společenstvech. Člověk je tvor univerzální a podobná oborová specializace ho připravuje o důležité lidské vlastnosti. V celém světě se oficiální věda proměnila v komplikovaný administrativní organismus, možná dokonce v jakousi „šestou kurii“, zvláštní společenský stav. Užitečnost takové komplikované správy vědy není samozřejmá. Projevuje se grantovým financováním, jež předem vyžaduje zadaný výsledek, vyhasínáním novátorského výzkumu neorientovaného na úkol a nafukováním rádoby objevných oborů, torzními poli počínaje a vodíkovou energetikou konče.
Přitom se ví, že pokud je fundamentální věda jednou zadupaná nebo zvulgarizovaná, nesnadno se regeneruje. V poválečném Německu se navzdory veškerému úsilí nepodařilo obnovit základní výzkum zničený Hitlerem kvůli pomalým a nepředvídatelným výsledkům. Až zemře zbytek dosud žijících vědců, zanikne i ruská vědecká škola. Ve světě zůstane jen fundamentální věda v USA a na několika univerzitách ve Velké Británii. Není toho moc a rozhodně to nestačí na svižnou cestu lidstva vpřed.
Za světovou krizí vědy se skrývá zrůdná skutečnost – věda přestala být hlavní výrobní silou. To nastalo proto, že lidstvo s postupem globalizace zásadně změnilo názor na cíl svého tvořivého úsilí. Dříve chtěli lidé vlastním úsilím dosáhnout proměny okolního světa, nyní si však za její cíl zvolili sebe, především své vědomí. Tomuto cíli se stále více podřizuje veškerá výroba. Už to není výroba materiálních předmětů nebo služeb, nýbrž tvorba a udržení určitých stavů lidského vědomí – předem zadaných, protože považovaných za žádoucí. Dokud chtěl člověk měnit svět, potřeboval o něm něco vědět. Proto věda, jež poznání zajišťovala, byla nejdůležitějším nástrojem lidstva. Dnes však není na pořadu dne proměna všehomíra, nýbrž jedné jeho skromné součásti – člověka samého. Dokonce ani ne celého člověka, pouze jeho vědomí. Proto se kdysi veledůležitý cech badatelů zabývajících se vším jsoucím náhle smrskl na úzký kroužek specialistů zkoumajících lidské vědomí a metody jeho ovlivňování. Vzhledem ke specifičnosti oboru (lidské vědomí je jak objektem, tak nástrojem zkoumání) je mezi cechovními mistry málo opravdových vědců a mnoho úzkých specialistů zaměřených na dosažení objednaného výsledku.
Pokud se někdo občas zeptá, proč se ještě v polovině minulého století vědeckotechnický pokrok odehrával tempem, jež překračovalo meze představivosti, a proč v posledních desítkách let lidstvo spíše přešlapuje na místě, jedna z možných odpovědí zní: Právě proto. Vědecko-technická revoluce, jež před 50 lety radikálně změnila svět, nyní vyhasla a lidstvo prudce přibrzdilo. Není vyloučeno, že se takto podivně projevil kolektivní pud sebezáchovy. Možnosti měnit svět natolik předstihly lidskou schopnost uvědomovat si následky svých činů, že vyvstala objektivní potřeba „soustředění“, koncentrace. Nelze pochybovat, že lidstvo bude nadále zdokonalovat své nástroje poznání. Zdá se však, že to nebude proces lineární a bezbolestný a že bude vyžadovat dlouhý čas, který každý z nás nemá k dispozici. Dříve nebo později nové technologie dobývání a osvojování si vědomostí situaci nejspíše napraví. Do té doby však budeme trčet v novém středověku, v němž společenský úspěch a s ním související moc budou údělem lidí, kteří vědomostmi pohrdají, protože zatěžují, a tudíž jsou zbytečné.
