Lídři přesvědčují studentku Moniku Součkovou, aby jim dala hlas
Týdeník EURO dal možnost předsedům čtyř parlamentních demokratických stran (ČSSD, ODS, US-DEU, KDU-ČSL), aby v bezprostředním rozhovoru předestřeli desítce nahodile vybraných občanů z různých sociálních skupin recept, jak by v případě vítězství ve volbách mohli pomoci zlepšit jejich životní situaci. Předseda ODS Václav Klaus přes dvouměsíční urgence na nabídku týdeníku EURO nereflektoval.
Není asi třeba dokládat statistikou, že český trh práce už vesměs dokáže úroveň vzdělání ocenit. Snad vyjma zaměstnání ve veřejných službách. Monika si je toho vědoma, ale nad touhou po vysokoškolském titulu a lepšími vyhlídkami profesního uplatnění převážil strach z finanční náročnosti studia a ohledy na rodinné příslušníky. Nutno podotknout, že těch, kteří chtějí letošní přijímací pohovory alespoň zkusit, je mezi Moničinými spolužáky většina. Její rozhodnutí je tedy spíše netypické.
Straničtí vůdci přijímají postoj končící středoškolačky s rozpaky i pochopením. „Je samozřejmě otázka, zda by se na školu vůbec dostala, kdyby přihlášku podala,“ poznamenává předsedkyně Unie svobody-Demokratické unie Hana Marvanová. Šéf ČSSD Vladimír Špidla se zdráhá vyjádřit kategorické soudy, protože k tomu, aby problémy rodiny mohl objektivně zvážit, by prý potřeboval další informace. „Nevím, do jaké míry je v tom úzkost těch lidí a do jaké míry je to realita.“
Školné vás nezatíží.
Pravdou je, že Monika mezi premianty třídy nepatří, v ročníku se řadí spíše k průměru. Téměř po celá devadesátá léta se možnosti vysokoškolského studia v České republice rozšiřovaly, počet přijímaných studentů rostl a mezi přijímanými zdaleka nebyli jenom géniové. V posledních čtyřech letech celkové stavy stagnují. Na jedno volné místo stále připadají dva uchazeči.
Obhájci zavedení školného argumentují tím, že jeho prostřednictvím by bylo možné otevřít univerzitní posluchárny dalším zájemcům - uspokojit poptávku - ale právě vybírání poplatků za studium řadě chudších zájemců včetně Moniky nahání strach. „Chtěla bych tuto slečnu ujistit, že školné by ji v žádném případě nezatížilo během studia. Naše představy totiž jsou, že student by na školné dostával půjčku od banky se státní garancí a začal by ji splácet po dokončení studia, až by dosáhl určité výše příjmů. Součástí toho sytému by byly také nejrůznější úlevy. Vysokoškoláci by mohli pobírat příspěvky na ubytování, dopravu, skripta, což v současné době není nijak řešeno,“ argumentuje Marvanová. Dodává, že výše školného by se také lišila podle studovaných oborů i jednotlivých vysokých škol.
Její partner z koalice, předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda, zavedení školného nepodporuje. Názory stran, které spolu jdou do voleb, se právě v tomto bodě diametrálně liší. „Za studium by měli platit jenom repetenti a špatní studenti, pilní a dobří nikoliv. Každý potom zváží, zda bude řádně studovat, nebo platit. Ti, kteří na vysokou školu intelektuálně nemají, si to asi dopředu rozmyslí a uvolní místo dalším. Už dnes stojí rodiče studium dětí obrovské peníze, nechceme k tomu ještě přidávat školné,“ zdůrazňuje.
Peníze od kolébky.
Lidovci by chtěli - jak uvádí Svoboda - k podpoře (nejen) vzdělávání zavést takzvané rodinné spoření. Bylo by vlastně obdobou velmi oblíbeného stavebního spoření se státním příspěvkem. Jeho prostřednictvím by rodiče mohli svým dětem už od narození za pomoci státu spořit. „Samozřejmě jde o dlouhodobou, systémovou věc, která zřejmě právě této studentce příliš nepomůže, ale myslím si, že odpovědný politik nemůže slibovat rychlé řešení konkrétní životní situace jednoho člověka, ale musí říct, jak chce do budoucna ty poměry zásadně změnit,“ míní nejvyšší představitel KDU-ČSL. V jeho představách, jak pomoci vytvořit v Česku společnost vzdělaných lidí, hrají roli i příspěvky a sponzorské dary vysokým školám či jednotlivým studentům, které by byly daňově zvýhodněny. „Je třeba přijmout zákon o daňových asignacích, který by i toto umožnil.“ Jinými slovy chce Svoboda dostat do vzdělávacího sytému více peněz z dalších zdrojů, aby - jak říká - kvalitní a nadaní studenti mohli studovat se sociální podporou. A to nejen se státních, ale i ze soukromých zdrojů (zmíněné rodinné spoření, podpora ze strany podnikatelských subjektů).
Distanční studium.
Předseda sociálních demokratů má pro mladou dívku, její vrstevníky i jejich rodiče tři zprávy. „Placené školné nebudeme zavádět, protože by to takovéto děti skutečně beznadějně vymetlo z vysokých škol. To prostě nejde. Chceme také posílit možnosti sociálních stipendií. Třetím zamýšleným krokem je rozvinutí distančního studia, to znamená jiné dílčí formy vzdělávání, do níž by bylo možné se pustit i při práci,“ naznačuje stranické cíle Vladimír Špidla. Distanční studium by umožnilo se do školy po přestávce znovu vrátit, až dotyčná osoba překoná nějakou životní krizi. „Právě v tomto případě se zdá, že ona krize může být do jisté míry časového charakteru,“ dodává nynější ministr práce a sociálních věcí.
Pomoc v terénu.
Moničině matce Vladimír Špidla vzkazuje, že důchody budou nadále pravidelně valorizovány (ostatně zákon to ani jinak nepřipouští). „Důchod, který maminka pobírá, je neobvykle nízký. To ale neznamená, že by takový neexistoval. Naší snahou je důchody zvyšovat, má to ale samozřejmě své objektivní meze.“ Pokud sociální demokraté zůstanou ve vládních křeslech, hodlají prý poměrně razantně posílit terénní práce v sociálních službách. Nemocná maminka by tedy mohla získat podporu terénního sociálního pracovníka, který by jí pomohl se zabezpečením chodu domácnosti i v nepřítomnosti dcery. Hana Marvanová se podivuje nad tím, že dvoučlenná rodina vydává na bydlení v jednopokojovém bytě téměř polovinu svých příjmů. „Navrhujeme zavedení takového adresného vyrovnávacího příspěvku na bydlení, aby nikdo, kdo bydlí v přiměřeném bytě, nemusel na bydlení vydávat více než 25 až 30 procent příjmů. Za samotné nájemné by to nemělo být více než patnáct procent. Tato rodina by tak měla nárok na větší sociální podporu, než je nynější dorovnávání do výše životního minima.“ Marvanová si myslí, že v takovém případě by si Monika své rozhodnutí nepokračovat ve studiu možná ještě rozmyslela. Ani Monika to ostatně do budoucna zcela nevylučuje. Říká však, že pokud po maturitě ještě do nějaké školy vstoupí, tak to bude jen při zaměstnání. Vicepremiér Špidla si neodpustí obecnější sociologicko-filosofickou úvahu: „Současná rodina je velmi malá na to, aby její členové byli schopni poskytnout plnou sociální podporu těm, kteří se ocitli v tíži a nemuseli kvůli tomu zcela zásadně obětovat svůj život. To je velké téma na širší debatu - nakolik je ona míra oběti přirozená a nakolik už není.“ Považuje tedy za naprosto nezbytné, aby byla potřebným lidem poskytována podpora z veřejných prostředků.
Půjdu prodávat Monika Součková (19) letos maturuje na obchodní akademii v osmitisícovém městě. Od narození žije pouze s matkou v panelovém bytě 1+1. Uvažovala o studiu a vysoké škole, ale nakonec ji okolnosti donutily přihlášku nepodat. Matka (59) je již ve starobním důchodu. Měsíčně z něj pobírá přibližně 5000 korun. Stát dvojčlenné rodině příjmy dorovnává do výše životního minima - tedy na 7090 korun. Asi tři tisíce korun dá rodina za bydlení, stejnou částku za jídlo a ošacení. Na ostatní výdaje zbývá tisícovka. Kdyby Monika chtěla studovat, potřebovala by měsíčně minimálně další tři až čtyři tisíce, aby dokázala zaplatit kolej, dopravu, stravu, skripta… Matka, která trpí onemocněním srdce, by navíc zůstala na všechno sama. Monika se také bojí, že bude zavedeno školné, což by její situaci ještě zhoršilo. „Raději půjdu pracovat, nejspíše jako prodavačka,“ říká dnes.
Pozn.: Jde o portrét zcela konkrétního člověka, pouze jméno je smyšlené a fotografie ilustrační
