Nová kniha George Sorose se snaží analyzovat příčiny dnešního stavu světa
„Mým cílem je zlepšit svět,“ vyznává se George Soros v předmluvě ke své nejnovější knížce Věk omylnosti (The Age of Fallibility, Weidenfeld & Nicolson, London, 2006). A upřesňuje tento cíl jako „globální otevřenou společnost“, o jejíž vytvoření usiluje na úrovni nejen světového řádu, ale i toho současného v jednotlivých zemích. Hned však zdůrazňuje, že tím nemyslí celosvětovou vládu (která by byla automaticky opresivní), nýbrž řízení světa mezinárodními zákony. Informuje nás, že od všech ostatních zlepšovatelů světa se liší tím, že je schopný ho vykonávat ve větší míře než většina z nich. Označuje se za „státníka bez státu“ a vyhlašuje, že právě takové dnes svět zoufale potřebuje.
Neúspěšná válka.
Nepřekvapí tedy, že jeho nová kniha je z velké části propagačním pamfletem jeho nadace Open Society (Otevřená společnost) a z další pozoruhodným pokusem o filozofickou analýzu příčin dnešního stavu světa. Naopak trochu zklame, že na nástin praktických postupů řešení současného akutního konfliktu civilizací mu zbylo méně místa, než slibuje podtitul knihy Následky války proti teroru. Ten již sám naznačuje, že za nebezpečný stav dnešního světa viní více Bushovu neohrabanou válku proti teroru než terorismus sám. Jako hlavní omyl Bushovy války identifikuje právě to, že byla vyhlášena proti abstraktnímu „teroru“, což jak Soros moudře připomíná, není konkrétní fyzický nepřítel, nýbrž stav mysli. Toto Bushovo zmatení pojmů bere Soros jako hlavní vysvětlení toho, proč se válka nedaří a dařit nemůže.
Světová krize.
Dnešní světovou krizi podle Sorose působí více američtí neokonzervativci manipulující George Bushe do válek snažících se vnutit islámským zemím demokracii násilím než islámští teroristé, proti nimž se válčí. V Sorosově analýze se vytrácí do pozadí skutečnost, že z nitra islámu se již několik desetiletí vede proti Západu vražedný džihád postavený na čiré nenávisti totalitního (uzavřeného) myšlenkového systému vůči tomu svobodnému (otevřenému). A že tato válka souvisí méně s tím, jak se svobodný systém chová, a více s tím, že sama jeho existence je urážkou ideologie, která si předsevzala jen ničit a svobodu myšlení vymýtit, neboť jí to přikazuje Bůh. Takže v obraně proti akutní hrozbě džihádistického terorismu nám Soros moc nepomůže.
Teorie otevřené a uzavřené společnosti.
O to užitečnější však je jeho výklad mnohem rozsáhlejší světové krize, jejímiž nejnebezpečnějšími problémy ohrožujícími naši existenci jsou globální energetická krize a jaderné zbrojení. Terorismus je jen jedním z mnoha jejích symptomů. K jejich pochopení a možnému řešení nabízí Soros teorii otevřené a zavřené společnosti, kterou převzal od svého mentora Karla Poppera z Londýnské školy ekonomické (LSE). Uzavřená společnost (totalitní režimy) spočívá v iluzi jistoty, neměnnosti, ustálených lidských a sociálních vztahů a hierarchií, stability a neomylnosti. Její krize včetně ekonomické zaostalosti vyrůstají z konfliktů ideologie s realitou. A ze snah udržet ideologii a jí vytvořený řád při životě potlačením reality. Otevřená společnost (liberální demokracie) je nepřetržitý proces změn, nejistot, přetváření vztahů, sociální a ekonomické mobility a napravování omylů.
Vábivost totality.
Omylnost (fallibility) je právě to, co činí svobodu svobodou a demokracii demokracií. Svobodná (otevřená) společnost je tvořivější než uzavřená, protože pracuje s vědomím, že na většinu otázek existuje velký počet možných odpovědí a na větší část problémů několik alternativních řešení, mezi nimiž může každý její člen volit.
Totalitní (uzavřená) společnost vzniká tehdy, když se široká svoboda voleb - a nutnost neustálého svobodného rozhodování s nevyhnutelností odpovědnosti za následky - stává nesnesitelným břemenem. To si lidé potřebují odlehčit tak, že rozhodování a volbu přenechají vládnoucímu systému, v němž zase všechno bude jednotné, jednoduché, jasné a srozumitelné. V tom spočívá věčná vábivost totalitních systémů. A protože otevřená společnost samou svou otevřeností umožňuje propagaci totalitních myšlenkových systémů, často tak snadno do nich sklouzne a přijde o ni. Stává se to tehdy, když i ona podlehne sebeklamu iluzorního vnímání reality a jejích změn a přestane být připravená se podle nich sama dle potřeby měnit.
Iluze pohody.
Hlavním sebeklamem dnešní západní civilizace je iluze pohody (feel-good). Ta spočívá v tom, že jsme už několikátou generaci navyklí blahobytu, stabilitě a bezpečnosti, o níž jsme přesvědčeni, že je nejen trvalá, ale i neustále „udržitelně rostoucí“, a že jakousi setrvačností poroste donekonečna na Západě i globálně. Tato iluze je tak silná, že nám znemožňuje připravovat se na nevyhnutelnost krachu, který by mohl každou chvíli nastat z těchto hlavních příčin: znečištění a oteplení planety, vyčerpání zdrojů, šíření jaderných zbraní a energetická závislost na politicky nestabilních zemích. Poslední dva prvky úzce souvisejí s terorismem, neboť rozhodující podíl našich energetických zdrojů ovládají státy se zvyšujícím počtem lidí odhodlaných západní civilizaci zničit z důvodů čistě ideologických. A dříve, či později se jim k tomu podaří získat jaderné zbraně.
Blahodárnost omylu.
Abychom se dalšímu pádu do totalitního myšlení a globálního totalitního systému dokázali ubránit, potřebujeme se naučit žít s principem omylnosti. To znamená s vědomím, že nic není dokonalé a neměnné, a že tudíž ve všem je obsažena určitá marže omylu, díky níž - a jen díky ní - je možné další zlepšování a napravování. Omylnost - a neustálé její vědomí - se tedy stává zcela pozitivním prvkem všeho užitečného lidského konání. A je nezbytná pro sociální, politický, technický a ekonomický vývoj k lepšímu. Z omylnosti Soros vyzvedává její specificky tvůrčí aspekt, kterému říká „plodná pomýlenost“ (fertile fallacy). Ta je základem všech tvořivých kultur, neboť i přes svou marginální pomýlenost vytváří jasný myšlenkový systém, a tím i pozitivní civilizační výsledky. Alespoň dočasné, než se zjistí jejich omylnost.
Trhliny věku rozumu.
Jenže každá plodná pomýlenost časem narazí na své marže omylů a zneplodní. K nápravě zneplodněných pomýleností slouží princip „radikální omylnosti“ (radical fallibility), který vychází z vědomí, že se nejen kdykoli mýlit můžeme, ale i vždy nevyhnutelně budeme. Že však přesto je zlepšování stavu světa možné vědomou volbou pomýleností plodnějších před těmi neplodnějšími. A k tomu nutně potřebujeme trvalou svobodu volby, myšlení, bádání a experimentování s právem beztrestného mýlení.
Prapůvodní a hlubokou příčinou blížící se globální krize je to, že naše civilizace dospěla ke konci osvícenstvím nastartovaného „věku rozumu“, v němž se dnes ukazují trhliny čili marže omylu obsažené v čistě a výlučně racionálním myšlení. Tápe dnes v postmoderním relativismu, který se ani neobtěžuje hledat pravdivý obraz reality, postrádá jasnou hierarchii hodnot a všem nabízeným idejím připisuje rovné právo včetně těch nejničivějších. Za žádnou z nich a proti žádné z nich není ochotna obětovat svoji pohodu. A hrozí jí opětný kyvadlový přesun z vlády rozumu pod tu iracionality, která by opět nastolila „jistoty“.
Alternativa.
A zde jako alternativu nabízí Soros něco vpravdě geniálního: nahrazení ztraceného věku rozumu novým „věkem omylnosti“. A to vytvářením „otevřených společností“, které stojí nikoli na politické teorii, nýbrž na uznání, že naše chápání je nedokonalé, a jež přijímají nejistotu a nedořešenost jako samozřejmý prvek života. Chápou změnu jako základní faktor stability. Dokážou volit mezi širokou škálou alternativních řešení a jsou připraveny neustále upravovat marže omylu. Parlamentní demokracie se svobodou myšlení zůstává stále - i přes všechny své nedostatky - jediným existujícím politickým systémem, z něhož může nový tvůrčí „věk omylnosti“ vyrůst a být modelem pro zbytek světa. Nese proto za zbytek světa jedinečnou odpovědnost. A tu splní jen pracným hledáním fungujících omylných alternativ pokaždé, když ta jedna přestane fungovat.
