Že vám taky přeběhne mráz po zádech pokaždé, když si vzpomenete, jak nás před pokračující vládou levicového hospodského zachránilo jen 338 pravicových emigrantů?
Tož, takhle to dál nepůjde. Aby se národ mohl konečně spoléhat na sebe, musí si začít vychovávat početnější základnu pravicových jedlíků, včetně dorostu. A zde je několik rad ochotným adeptům.
Vystavte se silnému vlivu pravicového jídla a choďte na pravicové recepce a rauty. Je jich víc, než si dovedete představit. Mně se téměř celý jeden červnový týden dařilo na různých pravicových recepcích třikrát denně zadarmo dobře najíst a musel jsem s tím přestat, až když jsem si uvědomil, že bych si musel další týden kupovat nové kalhoty, ač jsem si teprve před měsícem kupoval kalhoty současné, které jsou už větší, než byly ty předchozí, z týchž příčin. Kupovat nové kalhoty není účelem pravicových recepcí, ledaže je pořádá nějaký výrobce kalhot specificky k tomuto účelu. Jsou i tací, a pozor na ně.
Pravým účelem pravicových recepcí je seznámit se s mnoha pravicovými lidmi, aby každý z nich věděl, že my pravicoví excentrici nejsme v moři levicového kolektivistického glajchšaltu osamělí a nenecháme se věčně odstrkovat.
Hodně recepcí dnes pořádají velkopodniky i malopodniky, mediální instituce a církve, ministerstva, velvyslanectví, obchodní komory a zahraniční kulturní instituty. Jídlo na nich podávané se hodně změnilo k lepšímu. Kromě těch politicky nadstranických masarykovsky tradičně národních až vlasteneckých – neboť originálně českých – chlebíčků naložených výtvarně načechranými plátky šunky, které je kumšt nenechat spadnout na podlahu, se dnes na průměrném pravicovém rautu můžete obeznámit s hotovým veletrhem kulinárních vynálezů, jejichž původ byste mohli vystopovat k italské renesanci, turecké okupaci Maďarska nebo japonskému národnímu obrození.
Na kruhovitých jednohubkách z bílého anglického chleba se na vás usmívají plátky norského lososa, dánského kaviáru, tucet druhů sýrů českých i zahraničních, všelijaké pomazánky, olivy, hrozny, plátky kiwi, pomerančů a jahod. Vedle nich drobné ruličky nebo taštičky křehkého těsta plněné tu sýrem a špenátem, tam zase exoticky kořeněným mletým masem. Syrové rybičky suši po japonsku rolované do mořských chaluh, mleté maso s rýží po řecku rolované do vinných listů. Pečený losos rolovaný do lístkového těsta, pečený roastbeef po wellingtonsku rolovaný do těsta štrúdlového. Drobné jednohubkové řízečky z rybiček, kuřecích prsíček, květáčků, cukín, baklažánů, cibulových kroužků, ementálu a nivy. Salát z rokety, cikorky a čekanky. Krůtí prsíčka na karí. Měkce rozplývavé hovězí ragú na červeném víně. Rigatoni v omáčce z gorgonzoly nebo z mletých a dobře očesnekovaných vlašských ořechů. Větrníčky plněné krabí majonézou. Kuřecí jatérka s cibulkou po benátsku. Kachní jatérková paštička. Rizotko s hříbky. Rýžová paella s krevetkami.
Zjišťujte si, kde se pořádají pravicové recepce a začněte na ně pilně chodit. Dávejte se do řeči s každým, na koho vám čas stačí, a dělejte, jako že se s nimi už z nějaké jiné recepce znáte. Svůj úspěch můžete měřit tím, s kolika z nich se skutečně na dalších recepcích budete znovu potkávat. Pěstujte si je, protože ti vás už budou představovat dalším.
Abyste byli často zváni na pravicové recepce a rauty, musíte být buď bohatí, slavní, nebo krásné. Nejste-li jedno, druhé ani třetí, nezoufejte. Skýtá vám to příležitost pocvičovat se v tvůrčí pravicové vynalézavosti ve stylu, který patří v pravicových kruzích mezi nejuctívanější vlastnosti, bez nichž se nedá spět k úspěchu. Říká se mu chucpe. A v kontextu pravicových recepcí se dělá takto:
Vymyslete si pro sebe novou osobnost, kterou si dobře nastudujete a naučíte. Nejsnadněji se hraje osobnost novinářská. Málokdo si dovolí vyhazovat i zcela neznámého novináře. Novinářům se toho toleruje víc než normálním lidem. Taky se od nich nečeká dokonalé oblečení. Každý slušný člověk ví, že novináři jsou nesnesitelná hovada, bez jejichž přízně se ale neobejde nikdo, kdo touží po veřejném úspěchu. Nikdo totiž nikdy neví, které to novinářské hovado o něm kdy napíše chválu a které pomluvu.
Potřebujete si k tomu jen pořídit vizitku s nějakou zahraniční adresou nebo jen mezinárodním e-mailem a na ní vyjmenovat nějaké noviny, pro které píšete. Nejlépe nějaké exotické a neověřitelné, jako Montevideo Beobachter.
Risotto ai funghi porcini
Pravicové
Doporučujeme coby rautovou pochoutku pravicové provenience, zvlášť teď, když hříbky začínají růst. Receptura, kterou používají v italském Laziu, je prostá, ale nikoli prostá fines. Hříbky očistíme (vlhkým hadříkem, nikdy neumývat!) a nakrájíme na proužky (nožičky podélně). Na olivovém oleji a troše másla hříbky restujeme asi pět minut za stálého míchání, poté vyjmeme. Do hrnce přidáme další díl másla a rýži (ta správná se jmenuje Arborio) a asi čtyři minuty opět za stálého míchání restujeme. Zalijeme suchým bílým vínem a vaříme, dokud se nevyvaří. Poté postupně přiléváme zeleninový vývar (vždy je třeba počkat, až se částečně vyvaří, a teprve pak podlévat dále). Po deseti až patnácti minutách přidáme hříbky, nadrobno nakrájenou čerstvou petržel a sůl. Vaříme ještě pět až sedm minut a pak vmícháme nastrouhaný sýr Parmigiano regiano (variantně Grana padano, v Česku třeba Gran Moravia). Odstavíme, ochutíme (a ovoníme) špetkou čerstvě namletého pepře a zakryté necháme dvě až čtyři minuty dojít. Chybí-li vám v této receptuře objem či váha jednotlivých ingrediencí, je to tak správně. Je třeba aktivně experimentovat, což je konečně docela pravicové. Což takhle nechat nakrájené hříbky chvíli marinovat v citronové šťávě?
