Západní země, které se potýkají s neduživým růstem, vidí velkou naději v rozšíření objemu čínského domácího trhu. Tato naděje je však živena především iluzemi, domnívá se ekonomka Francoise Lemoine z pařížského Centra pro studium moderní a současné Číny (EHESS).
Foto: Profimedia.cz
Tváří v tvář pomalému oživení v Evropě a ve Spojených státech, kde probíhá zápas s veřejnými dluhy a nezaměstnanost se drží na vysoké úrovni, se všechny pohledy upínají k Číně. Není přece možné, aby Čína měla neustále jen obchodní přebytky a sama nevstoupila do éry masového konzumu, aby netěžila z exportu západních zemí a nestala se motorem světového růstu také na tomto osvědčeném základě.
Čína pro Ameriku
V letech před krizí 2008 zaznamenala globální ekonomika mimořádný růst, průměrně pět procent ročně mezi roky 2004 až 2007. Tento růst však vedl k prohloubení globální nerovnováhy s velkými přebytky nebo schodky platebních bilancí řady významných zemí. Jinými slovy: řada států – a mezi nimi především Čína – stále více půjčovala ostatním pro uspokojení jejich spotřeby, zejména Spojeným státům.
Tato vzájemná provázanost byla jádrem světového růstu před šokem v září 2008. USA v té době vykázaly 40 procent všech světových deficitů z úhrnu světové platební bilance, Čína 25 procent celosvětových přebytků, což představovalo mnohem větší podíl než aktivní salda jiných velkých vývozců zboží či surovin – Německa, Japonska, Saúdské Arábie a Ruska.
Čínsko-americký tandem „Chinamerica“ se tak ocitl v epicentru globální nerovnováhy. Čína se stala největším vývozcem kapitálu ve světě, Spojené státy jeho největším dovozcem. USA dosáhly největšího deficitu s Čínou i přesto, že v letech 2005 až 2008 došlo ke zhodnocení jüanu vůči americkému dolaru o 20 procent. Obchodní přebytek Číny se Spojenými státy, ale také s Evropou (ta se v roce 2008 stala pro Čínu prvním exportním trhem), vedl k tomu, že Říše středu nashromáždila značné devizové rezervy: 2,4 mi-
liardy dolarů v polovině roku 2010. V drtivé většině šlo o americká aktiva (až 70 procent, to je 1,8 miliardy, z toho 1,2 miliardy státní pokladničních poukázek), přestože Peking vyvíjí úsilí tyto rezervy diverzifikovat nákupem dluhopisů v eurech a jenech.
Krize 2008 tyto poměry poněkud narušila. Poptávka v USA, Evropě i Japonsku poklesla, mezinárodní obchod zeštíhlel, a tím i komerční nerovnováha. Deficit platební bilance USA, který v roce 2006 dosáhl šest procent, poklesl na tři procenta v roce 2009. Současně přebytek Číny, vrcholící 11 procenty v roce 2007, poklesl o dva roky později na šest procent.
Je toto „srovnávání hran“ udržitelné? Experti MMF se domnívají, že je spíše nejisté a že návrat k masivním přebytkům je pravděpodobnější, pokud jüan nebude dále revalvován a pokud reformy stimulující poptávku čínských domácností nebudou postupovat rychleji. Průměrný roční růst HDP v Číně v letech 2004 až 2007 dosáhl 10 procent, ale především díky poptávce amerických i evropských spotřebitelů, za nimiž domácí poptávka výrazně zaostávala. Protikrizový čínský „plán obnovy“ (2009-2010) preferoval investice před spotřebou, která se v Číně podílí na HDP 35 procenty (HDP Spojených států táhne spotřeba ze 70 procent).
Asie pro Čínu
Příjmové nerovnosti, rostoucí nezaměstnanost, nedostatečný systém sociálního zabezpečení a nízké sociální výdaje státu nutí obyvatelstvo k preventivním úsporám. Průměrný Číňan uspoří až 40 procent svých příjmů! Vláda sice odstartovala ambiciózní programy sociální ochrany, ale do praxe jsou uváděny velmi pomalu. Překážky nevězí v nedostatku peněz, ale v institucionálních problémech. Za sociální výdaje zodpovídají místní úřady, ale ty před spotřebou preferují investice. Jsou totiž hodnoceny „nahoře“ podle ukazatelů růstu a podnikatelské aktivity jsou pro ně významným zdrojem příjmů (třeba z pronájmu půdy firmám).
Je pravda, že různé faktory tlačí Čínu, aby v budoucnu více spotřebovávala. Předně jde o stárnutí populace, které hraje do karet vyšším mzdám zaměstnanců. Čína se nemůže spoléhat na nevyčerpatelné zásoby levné práce, protože v roce 2015 již započne pokles počtu obyvatel v aktivním věku. Loňská vlna bojovných – a zpravidla úspěšných – mzdových požadavků naznačuje změnu v poměru sil ve prospěch dělníků. Bude dále probíhat urbanizační proces a v roce 2030 bude žít ve městech 60 procent Číňanů (dnes je to jen 45 procent). A městská úroveň spotřeby je, byla a vždycky bude mnohem vyšší.
Větší část smetany z tohoto nepochybného trendu však zrovna Západ slíznout nemusí. Vlastně už dnes také nelíže. Asijské země si již urvaly lví podíl z exportu na čínský trh. Jen v letech 1997 až 2007 vzrostly asijské dovozy do Číny z 38 na 52 procent, zatímco „vývozní želízko“ Evropy stagnovalo (27 procent) a export USA dokonce dramaticky poklesl (z 21 na 12 procent).
Čínská ekonomika jistě funguje jako motor světového růstu. Ale očekávat od této – stále ještě se rozvíjející – země za Velkou čínskou zdí rozsáhlejší trh, než jaký nám může poskytnout, je asi jen velká západní iluze.
