Stejně velkou hrůzu jako chatrná ekonomika Číny budí doutnající mocenský střet v nejvyšších patrech politiky říše středu
V autobuse obvykle nehlídáte nervózně provoz na silnici a nekontrolujete, jestli řidič náhodou nespí. Prostě mu svěříte kontrolu nad svým životem a spokojeně podřimujete. Jestli si přitom pouští Radio Blaník nebo prohodí pár slov s cestujícími, je už otázka jeho vkusu. V případě Číny se svět choval podobně. Peking býval západními vládami kritizován za ledacos, od krutého zacházení s vězni až po málo vkusné soudní procesy, kompetence při výkonu kontroly nad vlastní ekonomikou to ale nebyla. To se nyní změní.
Možná ještě na konci 90. let čas od času někoho napadlo pozastavit se nad kuriózním faktem, že největší kapitalistickou ekonomiku světa řídí hnutí, jež samo sebe chápe jako předvoj dělnické třídy. Zhruba od počátku 21. století se však považuje za samozřejmé, že pekingská nomenklaturní gerontokracie do řídicích hospodářských funkcí jmenuje modelové technokraty, kteří v případě krize mívají v rukávu nějaký plán. To od letošního léta neplatí. Peking prokázal, že dokáže usnout za volantem stejně bezstarostně jako před osmi lety americká centrální banka. Kromě toho v posledních pár týdnech působí, jako že se chce za každou cenu podívat na dno hospodářské propasti.
Co se vlastně stalo? Nejprve Číňané šlapali na plyn a podporou investičních půjček pomohli nafukovat obrovskou akciovou bublinu. Po jejím splasknutí na počátku července investovali sumu v těžko představitelné výši jednoho bilionu dolarů (pro srovnání – roční vojenské výdaje USA činí asi 600 miliard)do
státních intervencí, aby zastavili propad cen akcí. Když to nepřineslo skoro žádný efekt, sáhli rovnou po zbrani nejtěžšího kalibru, jež byla dosud považována za krajní či nukleární řešení. K devalvaci jüanu. Vyděsili tím celý svět a sobě opět nijak nepomohli, neboť ostatní měny v širém okolí včetně ruského rublu, jihoafrického randu a turecké liry řetězově devalvovaly ještě více. Čína devalvaci rychle utnula, aby zastavila úprk kapitálu, který za posledních 15 měsíců dosáhl výše 800 miliard dolarů.
Pekingu se úspěšně dařilo dělat dojem řidiče, který sjel z krajnice a nyní bezhlavě točí volantem ve snaze udržet autobus na silnici.
Do toho přišel výbuch v přístavním městě Tchien-ťin, jehož videozáznam připomínal spíše záběry z filmu Pearl Harbor, absolutně neprůhledné vyšetřování jeho příčin a domácí vězení pro exprezidenta Ťiang Ce-mina. Pro znalce z toho vyplývá, že kromě hospodářských otřesů čeká zemi ještě velké finále „lovu na tygra“, jak zní kódovaný název pro nejmohutnější vlnu stranických čistek od kulturní revoluce. Číňané ale věděli několik dní předem, že se blíží smyk.
Čaj, který nevychládá
Na rozdíl od kremlologů k tomu nepotřebují luštit z kávové sedliny, ale stačí jim otevřít oficiální stranický list a trochu si počíst – o čaji. Dne 10. srpna publikoval Lidový deník redakční editorial v tomto znění: „Teoreticky v pracovním prostředí platí, že když někdo odejde, jeho šálek s čajem vychládá. Proč jsou ale mezi námi tací, jejichž čaj musí zůstat horký i poté, co už jsou z úřadu venku?“ Každý vzdělaný Číňan přitom ví, že fráze čaj vychládá, když člověk odchází, se datuje do dynastie Ming, přičemž běsnění kulturní revoluce rozpoutal článek, v němž ten samý list kritizoval divadelní hru o odvolání vysokého úředníka z tohoto historického údobí.
Účelem editorialu samozřejmě nebylo vyvolat diskusi, nýbrž poslat varovný signál na správná místa. Ne že by exprezident Ťiang Ce-min dostával v posledních měsících varování málo. Ortel nad jeho pravou rukou a členem politbyra Čou Jung-kchangem – který nakonec dostal doživotí, a nikoli trest smrti, jak všichni předvídali – byl jedním z takových vzkazů. Ťiang pochopil, že jeho věrný souputník Čou bude režimu sloužit jako živý důkaz, že jej v minulosti pověřil řadou delikátních úkolů, například fyzickou eliminací několika set členů hnutí Fa-lun-kung a shromáždění jejich orgánů za účelem transplantace. Málokdo si podle znalců přál Čouovu smrt s tak vroucí kanibalistickou touhou jako on, neboť podobný soudní proces je mu předpovídán již řadu měsíců.
Bývalý partajní kádr s libozvučným jménem Sin C’-ling, jehož s oblibou citují čínské komunitní servery v USA, označuje současné politické dění za boj na život a na smrt mezi nynějším prezidentem Si Ťin-pchingem a jeho předchůdcem z let 1989 až 2002 Ťiang Ce-minem. Na první pohled to nevypadá na rovný boj, jenže čajová metafora asi nelže – Ťiangova mocenská klika prostupuje všemi patry politiky a vlivnými sektory ekonomiky až do politbyra, v němž jsou tři ze současných sedmi členů považováni za Ťiangovy muže. Jedná se o pozůstatek tzv. kolektivního modelu vedení, který vymyslel Teng Siao-pching v 80. letech a který Si Ťin-pching hodlá postupně demontovat ve prospěch diktatury klasického střihu, v níž se všechny nitky sbíhají v rukou jednoho vůdce.
O tom, že se schyluje k rozhodujícímu střetu, samozřejmě stranický deník mlčí, ale kupodivu se to docela svobodně – byť občas infantilně – probírá na všech možných zpravodajských webech a sociálních sítích. Táta Si chystá velký úder proti HaHa, napsal v půlce srpna jeden z diskutujících na webu Sina Weibo. Jestlipak se ropucha přihlásí online, aby si o sobě přečetla, co se povídá, vzpomněl si jiný uživatel na dávnou přezdívku čínského exprezidenta. Relativní svoboda vyjadřování na diskusních fórech je podle hongkongského trockistického listu China Worker (provozuje jej britský expat Vincent Kolo) jedním z příznaků, že se blíží nový Tchien-an-men.
Nebeský neklid
Kolo tvrdí, že všechny vážné krize čínského politického systému provázejí tři příznaky: zaprvé hospodářské potíže, zadruhé dělnické nepokoje a zatřetí rozpory v nejvyšším vedení. Pokud jde o bod číslo jedna, inflace se pohybuje v dvouciferných číslech, průmyslová výroba je na šestiletém minimu, a přestože se hospodářský růst celé Číny zatím nezastavil, v 11 z celkem 31 provincií v prvním čtvrtletí letošního roku HDP ve skutečnosti klesl.
Dělnické stávky vzrostly za stejné období na trojnásobek a masové protesty v sečuánském Lin-šuej připomínaly policejní brutalitou (čtyři mrtví včetně jedné nezletilé dívky) malý Tchien-an-men.
I sečuánské nepokoje mají historické paralely, a to s létem 1911, kdy lidový hněv svrhl dynastii Čching. Centrální vláda na lokální krize tradičně reaguje metodou wej-wen („udržování stability“), jež kombinuje metody cukru a biče s důrazem na bič (odříznutí oblasti od internetu, osekání rozpočtu vzbouřenecké provincie na minimum a rozbití organizační struktury odporu tak, aby se nemohl šířit do dalších provincií), avšak za současné hospodářské situace na cukr nezbývá, takže potlačování nepokojů za sebou zanechává tisíce rozezlených lidí, jimž se nedostalo žádné finanční kompenzace. Časovanou bombou jsou zejména dělníci migrující mezi provinciemi, jichž je dnes bezmála 300 milionů a jejichž sociální situace se rapidně zhoršuje.
Jedná se o smutný pozůstatek megastimulační politiky, s níž Peking slavil jistý úspěch v prvních letech hospodářské krize, alespoň co se makroekonomických statistik týká. Čínský HDP se odpoutal od stahující gravitační síly vyspělého světa s takovou grácií, že mu bankéři začali přezdívat tlumič šoků globální ekonomiky. Představa, že se Čína akumulací státního dluhu – jehož výše stoupla ze sedmi bilionů v roce 2007 na dnešních 28 bilionů dolarů – pomalu vystimuluje až na pomyslnou oběžnou dráhu stálého růstu, je v těchto dnech, kdy se role Číny obrátila a stal se z ní hlavní původce otřesů světového hospodářství, připomínána s hořkou ironií.
„Když se podíváte na ty intervence na burze, zpackanou devalvaci a na výbuchy v Tchien-ťinu, rozhodně nevidíte vládu, která by měla situaci v rukou. Ukazuje to velmi špatný obrázek o kompetentnosti čínského vedení. Kdo tu vlastně nese odpovědnost? Prezident Si ťin-pching se zdá neviditelný,“ komentoval situaci spoluautor knihy Rudý kapitalismus Fraser Howie.
Černé pondělí
Podle Vincenta Kola se Howie a další západní komentátoři tváří jako vyjukané děti, jimž někdo prozradil, že Ježíšek ve skutečnosti neexistuje. Mýtus o neomylnosti čínského vedení, na Západě tak zakořeněný, je pro domácí analytiky těžko pochopitelný. Z jejich pohledu komunističtí technokraté prostě jen kopou plechovku po ulici a mají matné povědomí, kam se příště zakutálí. Jinak by po minulém pondělí, které umazalo pět bilionů dolarů z hodnoty všech světových akcií, nezahájili zbrklou devalvaci, jež čínský výprodej ještě zesílila.
Bezprostřední následky černého pondělí nebudou patrně až tak dramatické – letošní růst HDP zřejmě pořád ještě dosáhne na pět procent, neboť čínský akciový trh je proporčně malý a mnohem větší úlohu hraje zdejší trh s nemovitostmi. Pokračující pokles ovšem hrozí stáhnout vyspělý svět zpátky do stagnace, neboť čínský trh s auty nebo chytrými telefony je největší na světě a firmy jako General Motors či Apple (ale taky Pizza Hut a KFC) mají větší prodeje v Číně než doma.
Kupříkladu čínský stavební trh tvoří celou polovinu světové výstavby, takže domácí pokles o deset procent vygeneruje celosvětové zpomalení o pět procent.
Zdaleka největší hrůzu ovšem budí množící se zprávy o mocenském střetu v nejvyšších patrech čínské politiky. Dobře informované zdroje pouštějí ven donedávna nepředstavitelné spekulace o tom, že elity postižené protikorupčním „lovem na tygra“ se mohou vzbouřit a pokusit se odstranit Si Ťin-pchinga. Ten podle vysoce postaveného zdroje citovaného v Epoch Times po explozích v Tchien-ťinu několik dní nespal v přesvědčení, že incident zorganizovali Ťiang Ce-minovi lidé s cílem vyvolat chaos v celé Číně.
I kdyby ale převrat nehrozil, politický systém v Pekingu není zdaleka tak monolitický a centrálně řízený, jak se dosud zvenčí jevil. Centrální vláda má omezený dosah na místní samosprávy, které v některých případech doslova bojkotují pekingské směrnice (například zákaz vynucených interrupcí). Navíc jsou úzce propojeny s elitami, jež zbohatly na exportním, stavebním a energetickém průmyslu, což jsou přesně ta odvětví, na nichž by Čína v budoucnu neměla stavět svůj hospodářský růst, který jako jediný dokáže tlumit hlad veřejnosti po demokratických reformách. Řízení něčeho tak komplikovaného je snad možné v době konjunktury, v krizi to může pro gerontokracii oslabenou vnitrostranickým rozkolem být nad lidské síly.
Čínský autobus už tančí po silnici, přičemž pořádné stoupání ještě nezačalo. Jak bylo řečeno na začátku, cestujícími je celý zbytek světa.
Úrokové sazby v Číně Čínská centrální banka za poslední dva měsíce dvakrát snížila úrokové sazby a výši povinných rezerv čínských bank
čínská národní banka má evidentně ještě velký prostor pro uvolňování měnové politiky, pokud to bude ekonomická situace vyžadovat.
Zdroj: Reuters
Pokračující pokles čínské ekonomiky hrozí stáhnout vyspělý svět zpátky do stagnace, neboť čínský trh s auty nebo chytrými telefony je největší na světě a firmy jako General Motors či Apple mají větší prodeje v Číně než doma. Přestože se hospodářský růst celé Číny zatím nezastavil, v 11 z celkem 31 provincií v prvním čtvrtletí letošního roku HDP ve skutečnosti klesl.
5 bilionů USD ztratily světové akcie na hodnotě od poloviny srpna.
1 bilion USD investoval Peking od začátku července do podpory akcií státních firem.
800 miliard USD je celková hodnota kapitálu, který opustil Čínu od loňského léta.
30 procent činí podíl Číny na světovém hospodářském růstu; v případě USA je to jen 17 procent.
43 USD/barel je cena ropy z minulého týdne; světové ceny komodit klesly na úroveň z konce 90. let.
3 procenta o tolik klesl čínský jüan oproti dolaru při nepovedené devalvaci.
19 měsíců roste nepřetržitě nezaměstnanost v Číně.
O autorovi| Luboš Heger, heger@mf.cz
