Ekonomicky gramotnou odpověď na volání po daňové brzdě odlivu dividend do zahraničí má smysl hledat v Estonsku.
Můj známý razí myšlenku, že jediná věc, která vždy spolehlivě Čechy rozčílí, je podezření, že je někdo chce okrást nebo jinak poškodit. Averze ke ztrátě je sama o sobě dost vysoká, ale co teprve, když původcem ztráty je nějaký mocný vnější nepřítel?
Nejsme ani zdaleka jedinou kulturou, kde tomu tak je, podobné pocity sdílejí lidé velmi odlišného etnického pozadí z nejrůznějších částí světa.
Pozoruhodné historky jsem zaznamenal na Balkáně, včetně poškozování zprivatizovaného majetku v rámci přesvědčení, že „svojego nedamo“, nebo pobouření, že někdo chce, aby se za elektřinu platilo. Rovněž ruská bajka o jistém Vladimirovi, kterému pánbůh nabídl splnění jakéhokoli přání pod podmínkou, že soused dostane totéž ve dvojnásobném množství, je velmi poučná. Vladimir si vybral, že chce vypíchnout oko…
Po kom tohle máme? Podívejte se na Jane, dokument o životě legendární primatoložky Jane Goodallové. Ta úplně na začátku svých výzkumů v Gombe u jezera Tanganika před skoro šedesáti lety poněkud neprozíravě naučila šimpanze chodit na banány do svého tábora. Archivní záběry, jak vyváděli, když jim pak banány odmítla dávat, by měly být součástí základů výuky společenských věd. Jednou přiznané je politicky neuvěřitelně nákladné odnímat a je lhostejno, zda jde o banán, slevy na jízdném či hry s daňovými sazbami a odpočty.
Zahraničním investorům jsme dali od začátku 90. let „národní zacházení“, tedy příslib, že až na malé výjimky je nebudeme v investicích diskriminovat, což je mimochodem jeden ze základních principů investičních dohod všude ve světě. V EU je volný pohyb kapitálu součástí čtyř svobod, na nichž Evropa právem lpí. Sazbu korporátní daně si může každá země stanovit sama, otázkou je, kdo to dělá chytře, tedy aby daněním co nejméně ovlivňoval chování. Já vím, že existují daně, kde naopak změnit chování spotřebitele chcete (tabák, alkohol, další hříchy), ale to je výjimka z pravidla.
Pro budoucnost jsou důležité dvě věci: míra investic a míra jejich rentability. A to nás posouvá do Estonska, které je zdaleka nejen v intenzitě použití IT ve veřejné správě zářným příkladem v celosvětovém měřítku. Ze všech postkomunistických zemí stanovili Estonci jako první rovnou daň (při docela vysokých sazbách), mají zdaleka nejnižší zadluženost veřejného sektoru, míru korupce o pětadvacet příček nižší než v Česku. Zároveň od začátku tisíciletí zavedli nulové zdanění nerozděleného zisku u právnických osob. Daní se dividendy, odkupy vlastních akcií a další formy snížení kapitálu, jakož i plnění typu darů či nepřiměřených odměn. Hlídají se samozřejmě i transferové ceny a další formy „zisku v nákladech“.
Vyšší daň z rozdělení zisku (jeho vyplácení tou či onou formou „ven z firmy“) je kompenzována nulovým zdaněním zisku, který je reinvestován. Člověk by logicky očekával, že se to projeví i na tom, kolik firmy registrované v Estonsku oproti těm českým vydělávají, jakou mají rentabilitu kapitálu a koneckonců jak jsou na tom i domácnosti. V grafech samozřejmě najdete srovnání s Německem, bez nějž se zkrátka žádné porovnání neobejde, často k naší vlastní frustraci.
Asi nejpozoruhodnějším zjištěním je, že nulové zdanění zisku historicky míru investic v Estonsku nijak nezvedlo a ta je navíc vcelku setrvale nižší než v Česku.
Druhým podstatným parametrem pro akumulaci kapitálu je rentabilita investic -nestačí investovat hodně, pokud investujete s mizernou návratností je to totéž jako trhat si peníze od úst a házet je do stoupy.
Z toho jeden nezbohatne, natož aby Německo doháněl.
