Velká evropská sanace

Některé vlády začaly garantovat vklady u bank v plné výši

Zatímco americký ministr financí Henry Paulson spřádal minulý týden plány, jak využít 700 miliard dolarů, které mu na záchranu finančního sektoru schválil Kongres, evropské vlády se překotně zaručovaly za vklady obyvatel, plným proudem nalévaly miliardy eur do postižených bank a představitelé Evropské unie vyzývali ke koordinovanému postupu vůči finanční krizi. Paradoxně tím posilovali nejistotu na trzích, které si vzrušené chování politiků vysvětlovaly tak, že situace je ještě vážnější, než se zdá. Možná je jejich interpretace správná. Na pokraji bankrotu se ocitla první země: Island.

Každý sám za sebe Politické křepčení kolem finanční krize odstartovala 4. října schůzka zástupců čtyř největších zemí unie, kterou do Paříže svolal francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Zúčastnili se jí britský premiér Gordon Brown, německá kancléřka Angela Merkelová, italský premiér Silvio Berlusconi, předseda Evropské komise José Barroso, prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet a předseda takzvané euroskupiny Jean-Claude Juncker. Kromě toho, že jejich minisummit nepřinesl až na výzvy k rozvolnění rozpočtových pravidel nic nového, vyvolal kritiku některých zemí. Těm se nelíbilo především složení účastníků schůzky. Například finský ministr financí Jyrki Katainen si myslí, že hledat účinné zbraně vůči finanční krizi je nutné v celé Evropské unii, nikoli jen úzkém kruhu čtyř největších zemí.
Objevila se ale i ostřejší slova. „Rozhodnutí čtyř velkých evropských hráčů nabourává euro jako koncept,“ prohlásil český premiér Mirek Topolánek. „Musím říct, že to je velká deziluze. Myslím si, že to, co se stalo v posledních dnech, nabourává důvěru v EU více než cokoli předtím.“ Topolánek měl na mysli hlavně garance některých vlád (viz tabulka) za vklady u bank ve stoprocentní výši. Podle něj jsou tyto záruky „nestoudným krokem“, který vyvolává pohyb depozit a znamená posílení likvidity v jednom státu na úkor druhého. Zkrátka každá země jedná na vlastní pěst a hájí vlastní zájmy.
Šestého října následovalo jednání ministrů financí eurozóny. Výsledkem bylo prohlášení, že vlády nenechají padnout žádnou systémově důležitou finanční instituci. „Musíme přemýšlet nad způsobem, jak je zachránit,“ řekl lucemburský premiér a ministr financí Jean-Claude Juncker.

Centrální banky zakročily Finanční trhy politické úsilí nepřesvědčilo. Hned minulé pondělí propadl hlavní akciový index v USA poprvé po čtyřech letech pod 10 000 bodů. Výrazně klesaly i evropské a asijské burzy. Situaci částečně a jen na chvíli uklidnily až centrální banky Spojených států, eurozóny, Británie a dalších zemí včetně Číny, jež minulou středu koordinovaně snížily základní úrokové sazby. U většiny jednotlivých států klesly sazby o půl procentního bodu, což oživilo akciové trhy, které do té doby prudce klesaly.
Spekulovalo se i tom, že úrokové sazby by neplánovaně mohla snížit i Česká národní banka. Ta se však na obecném přiživování paniky odmítla podílet a měnovou politikou se nezabývala. Vyslala tím pozitivní signál, že český bankovní sektor je ve slušné kondici a vnější zásahy nepotřebuje.
Zato ve Spojených státech se děly věci. Sedmého října oznámila centrální banka (Fed) plán rozsáhlého skupování směnek a krátkodobých obchodních dluhopisů, které používají firmy k provoznímu financování. Fed se tím snažil prolomit ochromený úvěrový trh, ohrožující celou ekonomiku. Směnečný trh, kde se denně vydávají cenné papíry za zhruba 100 miliard dolarů, v nynější finanční krizi téměř vyschl. Fed kvůli vykupování směnek oprášil zákon z Velké hospodářské krize ze třicátých let. Smyslem plánu na vykupování směnek a dalších obchodních cenných papírů je poskytnout firmám jistotu, že své dluhopisy budou moci uplatnit a získat za ně hotovost. Kromě této pomoci hodlá americká administrativa nalévat do finančního sektoru peníze i přímo, a to formou kapitálových injekcí výměnou za získání akciových podílů v bankách.

Británie znárodňuje S vlastním záchranným plánem přišla uprostřed minulého týdne i Velká Británie. Balíček, který má pomoci britským finančním institucím sužovaným krizí, je podle Browna ještě rozsáhlejší než ten, který schválil americký Kongres. Britská vláda počítá s tím, že by bankovnímu systému mělo být poskytnuto celkově zhruba 500 miliard liber.
Do plánu se má zapojit osm největších britských bank a stavebních spořitelen, mezi nimi například HSBC, Royal Bank of Scotland, HBOS nebo Barclays. Dveře mají ale otevřené i další bankovní domy. Schéma počítá s tím, že každá z bank zvýší svůj kapitál o minimálně 25 miliard liber. Peníze jim k tomu půjčí vláda.
Dalších 25 miliard liber by bankovní domy měly od státu získat výměnou za prioritní akcie. Bank of England navíc poskytne dalších zhruba sto miliard liber v krátkodobých půjčkách. Ty se tak přidají k již existujícímu stomiliardovému systému úvěrů. Zároveň budou bankám poskytnuty záruky přibližně 250 miliard liber. Jejich smyslem je povzbudit jednotlivé finanční instituce, aby si začaly půjčovat mezi sebou. „Kvalitní silné banky jsou klíčové pro všechny rodiny a všechny podniky v zemi. Mimořádná doba si žádá odvážný a dalekosáhlý plán, který ministerstvo financí oznámilo. Potíže, jež začaly v Americe, nyní zasáhly všechny bankovní systémy ve všech kontinentech světa. Program má za cíl znovu nastolit důvěru a víru ve finanční systém, a co víc, měl by vrátit britský bankovní systém do pevných základů,“ zdůvodnil chystané znárodnění Brown. Banky a spořitelny, které se programu zúčastní, musely podepsat dohodu s britským finančním regulátorem, podle níž souhlasí s platovými stropy svých manažerů.
Britský ministr financí Alistair Darling musel čelit výtkám některých významných představitelů průmyslu, podle nichž přišla vláda se záchranným plánem příliš pozdě. Darling se hájil tím, že zatímco ve Spojených státech byl příslušný zákon přijímán v hektickém tempu, Británie dala přednost zvážení svých možností.
Stejně jako v USA, i ve Velké Británii proti chystaným vládním opatřením vystoupili někteří politici. Argumenty, které přitom zaznívaly, se v podstatě zcela shodovaly s těmi, jež užívali američtí kritici záchranného plánu. „Aniž by je znárodnila plně, zestátňuje vláda bankovní ztráty a privatizuje jejich zisky. Daňoví poplatníci tak nyní budou financovat krizi, kterou způsobila chamtivost bankéřů,“ kritizoval záchranný program například labouristický poslanec John McDonnell.
Objevily se ale naopak i hlasy, které krok Brownova kabinetu opatrně obhajovaly. „Tím skutečným testem není to, zda se peníze dostanou k bankám, ale to, zda banky začnou tyto prostředky půjčovat malým podnikům a domácnostem. To je ta opravdová zkouška – podaří se nám rozproudit úvěry v žilách ekonomiky? Cílem není pomoci bankám, cílem je pomocí záchrany bank zachránit ekonomiku,“ vyjádřil se například stínový ministr financí George Osbourne.

Zhroucený ostrov Minulý týden se také naplno ukázala intenzita, s níž finanční krize zasáhla Island. Ostrov mezi Evropou a Amerikou, jehož populace je oproti obyvatelům Prahy zhruba čtvrtinová, podle vyjádření islandského premiéra Geira Haardeho doplatil na překotnou a neuváženou expanzi svých domácích bank. Bilanční suma tří největších bank měla být desetkrát větší než roční hrubý domácí produkt země. „Zjistili jsme, že není moudré, aby se malá země pokoušela převzít hlavní úlohu v mezinárodním bankovnictví,“ uvedl ministerský předseda. Islandský stát byl během několika dní nucen převzít kontrolu nad třemi největšími bankami – Landsbanki, Glitnir a Kaupthing. Narychlo přijatý zákon umožnil islandské vládě určovat podmínky bankovních operací, přinutit banky k fúzi nebo je donutit vyhlásit bankrot. Vláda si od těchto kroků slibovala stabilizaci bankovního systému na ostrově. Země se ocitla na pokraji státního bankrotu. Ve snaze vyhnout se této variantě zafixovala vláda kurz islandské koruny vůči euru. Ani tento krok však nepomohl. Podle islandského premiéra země bezprostředně nepožádala o pomoc Mezinárodní měnový fond, jehož delegace krátce po vypuknutí problémů přijela. Jak ale Haarde prohlásil, pomoc ze strany MMF je „určitě jednou z možností“.
Dalším, kdo měl islandskému finančnímu systému pomoci, bylo podle některých informací Rusko. O půjčce ve výši čtyř miliard eur mají údajně jednat představitelé obou států tento týden. Je ale zřejmé, že ruská pomoc pravděpodobně nebude nezištná. O to víc, že na Rusko dolehla finanční krize také poměrně silně. Téměř okamžitě se proto objevily spekulace, podle nichž Rusové případnou finanční injekcí sledují možný přístup k vojenské základně v zemi, která je strategicky významným členem NATO. Jiné varianty uváděly, že by se Rusko mohlo snažit získat u ostrovního státu podporu svých teritoriálních nároků v Arktidě. Státem, jehož se islandské finanční zemětřesení výrazně dotklo, je i Velká Británie. Asi tři sta tisíc britských střadatelů bylo zasaženo kolapsem islandské internetové banky Icesave. Ve snaze uklidnit situaci ujistil britský ministr financí Darling, že vklady budou v plné výši nahrazeny. To by mělo britskou pokladnu vyjít asi na čtyři a půl miliardy liber. Zároveň ministr tímto slibem jasně naznačil, že stejně se vláda zachová v případě krachu dalších bank. To ale může být problém. Vyšlo totiž najevo, že britské radnice uložily v mnoha případech peníze daňových poplatníků právě do islandských bank. V celkovém součtu jde údajně až o stovky milionů liber. Zaručit se za to, že tyto peníze získají britské lokální úřady zpět, ale minulý týden Darling odmítl. Jak uvedl deník The Times, zároveň představitele samosprávy rozzuřil prohlášením, podle něhož by se radnice do této situace nikdy nedostaly, kdyby se řídily rozumnějšími pokyny.

KONEC V NEDOHLEDNU Uplynulý týden v plné síle ukázal, že i evropské banky budou mít co dělat, aby se s finanční krizí vyrovnaly. Státy jim v tom chtějí pomoci a nastavily otevřenou dlaň. Problémem je, že nikdo neví, kdo drží toxická aktiva, kolik jich kdo má a jak to ovlivňuje jeho bilanci. Nabízí se tedy otázka, co budou dělat vlády, až nastane doba, kdy budou muset plnit své garance. Island možná nebude poslední.

BOX
Teorie signalizuje temné časy Přestože svět doufá, že se současný propad akciových trhů co nejdříve zastaví, existují ukazatele, podle nichž se v dohledné době nedá úleva čekat. Podle takzvané Dowovy teorie bude nejspíš situace ještě horší. Tato více než 120 let stará teorie, jejímž autorem je Charles Dow, jeden ze zakladatelů deníku The Wall Street Journal, předpokládá, že vývoj indexu Dow Jones Industrial Average (DJIA) napodobuje křivku dalšího z indexů, takzvaného Dow Jones Transportation Average (DJTA). Ten měří výkonnost akciových titulů velkých amerických dopravních společností, jako jsou FedEx nebo AMR. Na konci září se tento index propadl na minimum od letošního března. To by podle některých investorů naznačovalo, že svého dna zatím nedosáhl ani DJIA. „Lidé očekávají, že pokud ekonomika zpomalí, bude se přepravovat méně zboží,“ vysvětlil Blake Howells z Becker Capital Management. „To by naznačovalo, že trh očekává zpomalení ekonomiky.“

TABULKA
Plné garance*
Dánsko - Dosud v přepočtu asi 40 000 eur. Irsko - Do roku 2010; dosud 100 000, do září 20 000 eur. Island Německo - Dosud 20 000 eur. Portugalsko - Dosud 25 000 eur. Rakousko - Dosud 20 000 eur. Slovensko - Dosud 20 000 eur.
Slovinsko - Dosud 22 000 eur.
*zavedly, nebo oznámily, že zavedou

Zvyšují garance Británie - z 45 000 na 64 000 eur.

Bulharsko – Z 20 000 na 50 000 eur.
ČR – z 25 000 eur na 50 000 eur.
Litva - Z 20 000 na 100 000 eur. Polsko - Z 22 500 na 50 000 eur. Řecko - Z 20 000 na 100 000 eur. Španělsko - Z 20 000 na 100 000 eur. Švédsko - Z 25 000 na 52 000 eur.
Pramen: ČTK (aktualizováno do pátku 10. října, 20:00)