Řekové vybírají peníze z bank a nakupují za ně zlato. Velké kapitály odešly už dřív. Scéna se zdá být připravena pro bankrot prvního státu eurozóny. Opravdu to politikové, bankéři i lichváři dopustí?
Foto: Profimedia.cz
Vláda socialisty Papandrea 20. června těsně ustála 10. generální stávku od začátku krize a o den později těsné hlasování o důvěře. Stále doufá, že 28. června projde další úsporný balík, který se rovná výprodeji Řecka, a dostane peníze aspoň do švestek. Vydírací tón v evropských metropolích se přiostřuje, ultimáta vůči Řecku jen prší a MMF – úřadující šéf John Lipsky, nahradivší zavřeného Strausse-Kahna – svoji část pomoci minulý týden zatím odmítl. A na ulicích Atén či Soluně není k hnutí v zástupech rozhořčených, kteří jsou si jisti, že oni sami nikomu nic nedluží – ačkoli všem Řekům, Řekyním a Řečatům poslali pomyslnou „kalouskovskou“ složenku na 30 tisíc eur (720 tisíc korun).
Jak to začalo? Jednoduše. V říjnu 2009 objevila nově zvolená vláda Panhelénského socialistického hnutí (PASOK) Jorgose Papandrea realitu řeckých veřejných financí. A nemlčela o tom. Předtím vládnoucí pravicová Nová demokracie měla oficiální deficit šest procent. Papandreu však konstatoval, že skutečný deficit státního rozpočtu činí 12,7 procenta. Evropská komise okamžitě požadovala „důkladné vyšetření“, které by tento rozpor vysvětlilo. I přes tato alarmující čísla se socialisté rozhodli zachovat za hospodářské krize plán obnovy – injekce do ekonomiky ve výši 2,5 miliardy eur – a k boji s deficitem hodlali přistoupit až v roce 2011.
Konec roku 2009 však už důkladně zpřeházel karty. Mezinárodní ratingové agentury v prosinci přistoupily ke snižování ratingu Řecka, čímž automaticky narůstaly úroky, za které si Atény mohly půjčovat na finančních trzích. V té době byla už řecká dluhová služba o 2,3 procenta větší nežli zatížení, kterému čelí Německo. Papandreu tedy namísto injekcí předložil vládě a parlamentu pravý opak: Úsporný plán, který měl dostat řecký rozpočtový schodek pod tři procenta do roku 2013. To znamenalo snížení provozních nákladů státu o 10 procent, propouštění a zmrazení platů státních zaměstnanců, ale také zvýšení daní.
A přece se točí
V lednu 2010 už nebylo zbytí. Řecko požádalo MMF o „technickou pomoc k posouzení správy daní a rozpočtu“. Přestože o finanční pomoci ještě tento newspeak nehovořil, euro vykročilo na šikmou plochu a jalo se padat. Nepomohlo ani to, že počátkem února Evropská komise přikývla úspornému plánu Papandreovy vlády a nastolila nad Řeckem přísný dohled. A nepomohlo už vůbec, když Atény i Madrid – španělsko se tehdy jevilo jako „další stát na holení“ – otevřeně odsoudily finanční spekulanty.
Euro se propadalo tím hlouběji. A mnozí odborníci se shodli, že některé fondy na degradaci řeckých veřejných financí přímo sázejí. Mluví se o „sebenaplňujícím se proroctví“, šlo však o promyšlenou kalkulaci spekulantů. Na únorovém summitu se pak 11 evropských hlav států a předsedů vlád dohodlo, že v případě potřeby Brusel Aténám pomůže. Veřejně – fakticky na kolenou před finančními trhy – politikové ujistili investory (a spekulanty), že o jejich zisky bude postaráno.
Loňské jaro bylo horké, poznamenané zejména tvrdým vyjednáváním o plánu na pomoc EU Řecku s přispěním MMF. Ústřední scénou této diskuze byla především stará evropská „osa Francie-Německo“ a hlavními aktéry rozhodný francouzský prezident Nicolas Sarkozy s váhající německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Rozpolcenou nemohoucnost evropských lídrů příliš neurychlil ani 23. duben 2010, kdy se Atény rozhodly požádat EU a MMF o pomoc. O pět dní později řečtí představitelé byli nuceni oznámit, že si už nemohou půjčovat na trzích poté, co agentura Standard & Poor’s snížila rating řeckých státních obligací na úroveň „podřadných dluhopisů“.
Teprve 2. května dala EU zelenou záchrannému plánu ve výši 110 miliard eur pod podmínkou, že Řecko ušetří 30 miliard včetně dalšího snížení platů ve veřejném sektoru o 10 procent. Z Bruselu zazněl i požadavek na penzijní reformu. Během masových protestů 5. května proti úspornému plánu v Aténách uhořelo – po zásahu Molotovovým koktejlem – pět lidí v zamčené bance, jejíž majitel se obával průniku demonstrantů. Mnoho lidí pokládalo tuto smutnou roli banky za symbolické „vysvětlení“ celé řecké tragédie, za prst boží ukazující na skutečné viníky, nebo dokonce za promyšlenou provokaci tajných služeb. V každém případě získala vláda v dalších týdnech větší manévrovací prostor pro úsporné plány tváří v tvář veřejnosti, zděšené smrtelnými důsledky násilí.
Všeobecná spokojenost
Až v této mimořádně dramatické situaci, která šířila na finančních trzích rázovou vlnu paniky, se evropská sedmadvacítka odhodlala „uklidnit trhy“ vytvořením záchranného fondu v celkové výši 750 miliard. Touto obrovskou částkou, postupně vršenou z několika různých zdrojů a určenou jakékoli zemi eurozóny v potížích řeckého typu, měl být udušen v zárodku dominový efekt v Evropě. Nešlo už zdaleka o Řecko, Irsko či Portugalsko a ostatní jihoevropské státy. Jejich struktura prostě nedovoluje, aby neměly ve všech sférách pasivní bilanci – až dosud k velké radosti severních exportérů a z krize bryskně zachráněných bankéřů s jejich trvale aktivními saldy. šlo už „jen“ o to, aby se nenaplnila klasická jízlivost ekonoma Miltona Friedmana: „Jednotná Evropa je politicky nemožná a ekonomicky nemyslitelná“. Rok 2010 vstoupil do dějin jako perioda, kdy euro sice málem zahynulo – a přece se točí! Letošek ukázal, že všechno je složitější.
Na setkání vedoucích představitelů zemí eurozóny 11. března 2011 slíbily Atény urychlení privatizačního programu ve výši 50 miliard eur výměnou za to, že jim věřitelé sníží úrokové sazby na jakžtakž „normální“ 4,2 procenta. A že splácení státních půjček bude prodlouženo ze čtyř a půl na sedm a půl roku, takže nedojde k úplnému vyčerpání země. Aby si řecká vláda toto řešení zajistila, vyhlásil 15. dubna Papandreu nový plán na další úspory ve výši 26 miliard eur. Řecko vehementně popíralo – společně s celou EU i s MMF –, že vůbec uvažuje o „restrukturalizaci dluhu“, tedy – fakticky vzato – o nesplácení, o šmízově skrytém bankrotu. Ale je velmi těžké tomu uvěřit, jestliže Angela Merkelová tlačila banky, pojišťovny a fondy k povinné spoluúčasti na „řešení“ řeckého dluhu, dokud ji evropští partneři nedolámali k principu privátní „dobrovolnosti“. Ta se však jen těžko uskuteční v míře větší než malé. Nikdo střízlivý už si neumí představit řešení veřejného dluhu, který přesahuje 150 procent HDP. Atény ztratily důvěru investorů a úrokové míry (tzv. výnosy) desetiletých dluhopisů řeckého státu dosáhly už v dubnu 14 procent. To nebyl apríl, ale reálný historický rekord.
Když Papandreu neuspěl s „vládou národní jednoty“ – pravice se odmítla politicky namočit do dluhu, který sama roztočila a následně zalhávala před zavřenýma očima Evropy –, jde do toho sám s přesvědčením, že dějiny mu dají za pravdu. Zvláštní, že socialistu nenapadne, co napadá chladné ekonomické mozky s očima přilepenýma na monitorech s počítačovou hrou „Globální kasino“: Existují snad nějaké hranice toho, co ještě lidé vydrží. A právě v tom je řecká kvadratura kruhu.
Někteří se domnívají, že svět už nedopustí nový krach „Lehman Brothers“ (Řecka) se všemi známými důsledky, k nimž po 15. září 2008 došlo. Ale Charles Dumas, hlavní ekonom Lombard Street Research, to vidí jinak: „Situace prostě není srovnatelná se zářím 2008 hlavně proto, že v té době byli všichni spokojení a nezáchrana Lehman Brothers je překvapila. Nyní jsme měli rok, v němž jsme mohli pozorně sledovat všechna čísla a všechny expozice spjaté s Řeckem. Je naprosto jasné, že rozsah ztrát je již znám a více či méně kalkulován v myšlení lidí a v rozvahách jednotlivých věřitelů“ (BBC 22. června).
Jestliže jsou zase „všichni spokojení“ a kalkulují opravdu se vším, jsme za vodou…
