Energetika se během deseti let změní k nepoznání. Zelené energii fandí koncerny i většina veřejnosti
Zaznamenali jste tu změnu? Ještě před pár lety se diskuse v energetice točila hlavně okolo stavby nových jaderných bloků a kolem prolomení či zachování limitů těžby hnědého uhlí. Dnes je řeč především o střešních solárních panelech, bateriích a elektromobilech. Vše nasvědčuje tomu, že jsme přímými pozorovateli energetické revoluce. Ta může být rychlejší, než se ještě nedávno v oboru očekávalo.
Například nový generální ředitel společnosti E. ON Česká republika Martin Záklasník předpovídá, že během příštích deseti let se energetika změní k nepoznání. „Ale nemyslím si, že vývoj povede ke stoprocentnímu podílu obnovitelných zdrojů.
Spíše se vývoj překlopí. Větrné a solární elektrárny se budou stavět bez dotací a státní podporu budou mít záložní a vyrovnávací zdroje typu paroplynových a uhelných elektráren,“ tipuje Záklasník (více v rozhovoru na straně 26).
Hlavním tahounem revoluční proměny energetiky je, že všichni klíčoví hráči – energetické firmy, většina veřejnosti i politické scény – ji chtějí. Na rozdíl od minulého desetiletí se nejedná o příslovečný „diktát z Bruselu“, ale o přirozený proces tažený ekonomickou výhodností zelené energie a úsporných opatření.
Věřte tomu nebo ne, ale i Češi začínají fandit zelené energetice. Změnu postoje ukazuje třeba letošní studie Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), kde s finančním zvýhodněním obnovitelných zdrojů souhlasilo 68 procent oslovených. Jiný průzkum, který si nechala zpracovat společnost Bohemia Energy, odhalil, že 55 procent majitelů rodinných domů uvažuje o investici do střešních solárních panelů.
Obojí je v kontrastu se stále zažitou představou Čechů, kterým se dělá nevolno při pohledu na větrné elektrárny či na pole okupovaná solárními panely. Jak se zdá, z lidí už vyprchala zlost nahromaděná po solárním boomu let 2009 a 2010, kdy politici (přesněji řečeno hlavně úřednická vláda premiéra Jana Fischera) situaci nezvládli a důsledkem bylo výrazné a zbytečné zvýšení koncových cen elektrické energie.
Teď ještě další pohled do zjištění CVVM. Myšlenka stavby nových jaderných reaktorů je stále poměrně populární, ale jen do určité míry: pro zachování současného podílu jaderné energie na výrobě elektřiny v Česku bylo 39 procent, tedy více než pro navýšení podílu (32 procent).
Outsiderem se stává energetika založená na uhlí. Prolomení územních limitů těžby v Ústeckém kraji chce už jen čtvrtina lidí.
Pro mnohé podniky se ekologická uvědomělost stala otázkou image. Existuje dokonce klub velkých koncernů, které se zavázaly k různému datu nakupovat a spotřebovávat už jen zelenou energii. Namátkou mezi ně patří třeba BMW, Coca-Cola, Google, IKEA, Lego či Tesco.
Stavět uhelné ani jaderné bloky se už v západní polovině Evropy nechce téměř nikomu.
Pokud dnes nahlédneme do strategie velkých evropských energetických koncernů, prioritu mají velké větrné parky, energetické úspory a lokální zdroje energie. V posledním případě vycházejí energetici vstříc poptávce lidí a firem, mezi nimiž nabírá na popularitě samovýroba elektřiny.
K sílícímu trendu se přidal i ČEZ, který se v poslední době zaměřil na investice do větrné energetiky v zahraničí a na zákaznická řešení – od úspor energie po střešní fotovoltaiku a baterie. Vedení ČEZ navíc v nedávné prezentaci uvedlo, že do roku 2025 vyřadí z provozu většinu hnědouhelných bloků – s výjimkou modernizovaných – a části teplárenských zdrojů.
Samozřejmě lze nalézt i opačný přístup, tedy skupování starších uhelných a plynových elektráren. Tím se v řadě evropských zemí zviditelnil Energetický a průmyslový holding (EPH) ovládaný Danielem Křetínským. Samotný šéf EPH přiznává, že se jedná o oportunistický způsob, jak na fosilních zdrojích vydělat, dokud jsou ještě zapotřebí.
Evropská komise už tedy nemusí do ekologických investic nikoho dvakrát nutit. Cíle stanovené pro rok 2030 (tedy snížení emisí skleníkových plynů o 40 procent oproti roku 1990, 27procentní podíl obnovitelných zdrojů a 27procentní zlepšení v oblasti energetické efektivity), na kterých se v říjnu 2014 shodli šéfové vlád členských zemí EU, tak zřejmě budou naplněny bez velkých potíží.
S rozvojem zelené energetiky vyvstává otázka, která bude bezesporu v následujících letech dominovat evropské energetice. A sice jak naložit s elektřinou z těžko regulovatelných obnovitelných zdrojů závislých na vrtoších počasí? Jejich výroba se často nekryje s aktuální poptávkou, a to nejenom časově, ale ani geograficky. Větrníky v Baltském moři jsou velkým automobilkám na jihu Německa k ničemu.
Odpověď je v zásadě dvojí. První je rozvoj akumulace. Dlouho to vypadalo, že odvětví dosáhlo svých limitů s tužkovými bateriemi. V posledních letech však vývoj nabírá obrátky a dnes už i v Česku vznikají první dvě velká bateriová úložiště na přebytečnou elektřinu. Jednu staví v rozvodně v Mydlovarech v jižních Čechách E. ON, druhou v Prakšicích na Uherskohradišťsku skupina Solar Global. Vedle toho se v garážích tuzemských rodinných domů pomalu začínají objevovat malé domácí baterie.
Existují i jiné moderní způsoby, jak přebytek energie ze slunce a větru ukládat.
Německé energetické společnosti a automobilky postupně testují technologii power-to-gas, což v praxi znamená výrobu vodíku a syntetického metanu z přebytků energie z větru a slunce. Získaný metan lze dodávat do plynovodní sítě, ukládat do zásobníků a využívat k vytápění, výrobě elektřiny i k pohonu aut na CNG.
Nejistá zůstává budoucnost jádra. Kromě vyloženě protiatomových zemí – Německa, Rakouska a podobně – sice většina států s dalším rozvojem jaderné energetiky jako stabilního a bezemisního zdroje počítá.
Kromě obecných proklamací o vůli stavět nové reaktory se však toho děje jen málo.
Na celém světě v současnosti vzniká 53 nových reaktorů, dvě desítky z toho však připadají na Čínu, která představuje absolutní výjimku. V celé Evropské unii se chystají pouze čtyři nové bloky. Většina staveb je však ve velkém skluzu. Bloky ve francouzské elektrárně Flamanville a finské Olkiluoto vznikají už déle než deset let, nehledě na dva nové bloky ve slovenských Mochovcích, které jsou „under construction“ již déle než 30 let.
A právě to je největší problém jaderné energetiky. Postavit nový blok je dnes alespoň v Evropě tak zdlouhavé a tak drahé, že elektřina z nových reaktorů nemůže na trhu konkurovat. A to v podstatě už ani s donedávna dotovanými větrníky a fotovoltaikou. Rozhodnutí postavit jadernou elektrárnu se tak pro většinu vlád stává otázkou spíše energetické bezpečnosti než lukrativního byznysu.
Poslední nezodpovězenou otázkou české energetiky tedy zůstává, zda dožívající bloky Dukovan jednou nahradíme novými reaktory. Pokud ano, neobejde se to bez finanční podpory. Říct veřejnosti, že stejně jako dnes doplácí na zelené energie, bude muset přispívat i na nové bloky Dukovan, se přitom politikům nechce ani v projaderně naladěném Česku.
Pokud dnes nahlédneme do strategie velkých evropských energetických koncernů, prioritu mají velké větrné parky, energetické úspory a lokální zdroje energie. V posledním případě vycházejí energetici vstříc poptávce lidí a firem, mezi nimiž nabírá na popularitě samovýroba elektřiny. Rozmach malé energetiky Instalovaný výkon obnovitelných a lokálních zdrojů energie (MW)
Graf
Odhad dle MPO – Národní akční plán pro chytré sítě
ZDROJ: MPO
O autorovi| Jan Brož broz@mf.cz David Tramba tramba@mf.cz
