Čína potřebuje energii více než kdy předtím
Abychom si udělali představu o tom, jak obrovské jsou energetické potřeby Číny, stačí si prohlédnout noční snímky z vyhlídkového poschodí na šanghajské věži Oriental Pearl Tower. Z výšky 263 metrů nad ulicemi města spatříte špagetám podobný propletenec zářících neonů osvětlujících budovy z koloniální éry na nábřeží Bund a hloučky kupujících v ulici Nanjing. Blíže k vám svítí do noci lesklé mrakodrapy ve čtvrti Pudong. Město protínají úzké uličky, široké bulváry a nové vyvýšené rychlostní komunikace přecpané dlouhými řadami nákladních automobilů, autobusů i osobních aut. Dál od města chrlí komíny oceláren Shanghai Baosteel Group kouř z mnoha tun uhlí, které hutě každý den spálí, zatímco z tankerů v přístavu proudí další palivo potřebné k udržení chodu dvacetimilonového velkoměsta.
Zároveň s rozvojem čínské ekonomiky vzrůstá i její žízeň po ropě, plynu, uhlí a elektřině. Čína se dnes na celosvětové spotřebě energie podílí 12,1 procenta. Jde o druhou nejvyšší spotřebu po Spojených státech s 24 procenty, přičemž ještě před deseti lety Čína ukrojila jen devět procent. Čínská modernizační strategie je založena na přístupu k vydatným zásobám energie. Její stále hladová základní průmyslová odvětví, jako jsou ocelárny, hliníkárny a chemické provozy, hltají obrovská množství elektřiny a uhlí. Prudce rostoucí střední třída spotřebovává čím dál více topných olejů a benzinu. Analytici předpokládají, že v roce 2010 bude po čínských dálnicích uhánět 56 milionů osobních vozů, minivanů a sportovních roadsterů – dvakrát více než dnes. Odhady ministerstva energetiky USA hovoří o tom, že se do roku 2020 poptávka Číny po ropě téměř zdvojnásobí na jedenáct milionů barelů denně, spotřeba zemního plynu se více než ztrojnásobí na sto miliard krychlových metrů za rok a spotřeba uhlí vzroste o 76 procent na 2,4 miliardy tun ročně.
Znamená to, že Čína bude hrát klíčovou úlohu v ovlivňování celosvětových cen ropy a toků investic do energetiky – nemluvě o emisích oxidu uhličitého způsobujících změny klimatu. „Spotřeba značně vzroste v celém regionu a zejména v Číně,“ uvádí Edu Hassing, energetický analytik v Asijské rozvojové bance.
Se zvyšující se spotřebou ropy Čína riskuje, že si vytvoří větší závislost na zahraničních dodavatelích této suroviny. Pro Číňany, jež jsou posedlí otázkami bezpečnosti, jde o hrůzostrašnou perspektivu. V současnosti však lze jen těžko říci, jak by se Číňané mohli vyhnout osudu USA, nepříjemně závislých na ropných státech, jako je Nigérie, Saúdská Arábie a Venezuela. Ještě před deseti lety byla Čína v čisté bilanci vývozcem ropy, nicméně v současnosti – kdy produkce rozsáhlých polí na severovýchodě země poblíž měst Daqing a Liaohe klesá – pokrývá celých čtyřicet procent své spotřeby dovozem. A co nové domácí zdroje? Čína má daleko na západě potenciálně bohatá ložiska ve vysoko položených, suchých pouštních oblastech, ale ropa i plyn tam leží mnohem hlouběji než na severovýchodě a dostat je ze země bude mnohem nákladnější. Navíc vzhledem k primitivní úrovni čínských ropovodů, plynovodů a dopravní sítě bude jejich přeprava do pobřežních měst, kde jsou zapotřebí, značným problémem.
Mamutí ztráty.
Dodávky elektřiny a vývoj čínské distribuční sítě zatím nestačí držet krok s poptávkou, čímž ještě více přispívají k problémům vznikajícím v důsledku rostoucí závislosti na zahraniční ropě. Zatímco výpadky a omezování dodávky elektřiny v létě byly v poslední době běžné, v devíti provinciích Číny letos poprvé očekávají přerušení dodávek proudu i v zimě. „Energie by mohla být Achillovou patou vlády,“ říká Scott Roberts, ředitel čínské pobočky společnosti Cambridge Energy Research Associates v Pekingu. Zátěž ještě zvyšuje –obrovský rozsah energetických ztrát vinou primitivních postupů těžby uhlí, benevolentních stavebních předpisů a neefektivních továren. „Na jeden dolar hrubého domácího produktu vydávají Číňané třikrát více prostředků za energie, než kolik činí světový průměr,“ tvrdí Wenran Jiang, docent na University of Alberta.
Číňané vědí, že mají vážný problém, a premiér Wen Jiabao i bývalý primátor Šanghaje Xu Kuangdi, který nyní stojí v čele čínské strojírenské akademie, vzali věci do svých rukou. Loni v listopadu vydala všemocná Státní rada všeobecné zásady nové energetické politiky do roku 2020, které volají po „strategii zásadní změny na poli energetiky“. Mezi hlavní cíle patří zajištění většího objemu zahraničních zásob, překonání čínské závislosti na uhlí, dramatické zvýšení spotřeby zemního plynu, vybudování většího počtu hydrogenerátorů na říčních tocích ve vnitrozemí, modernizace rozvodné sítě elektrické energie a usilování o větší využívání zdrojů sluneční a větrné energie.
Plán dokonce volá po podstatném zvýšení míry využívání jaderné energie. Peking chce mít do roku 2020 téměř čtyřicet reaktorů oproti současným devíti. Předpokládá se proto, že během letošního roku bude Čína přijímat nabídky na výstavbu čtyř tisícimegawattových tlakovodních jaderných reaktorů. Zahraniční společnosti, jako je americká firma Westinghouse Electric, francouzské společnosti Areva a Alstom, japonská Mitsubishi a kanadská AECL (Atomic Energy of Canada Ltd.), se usilovně snaží zakázky získat. Čína rovněž nabízí tučné kontrakty na výstavbu konvenčních elektráren a budování čistších technologií založených na spalování uhlí a využívání větrné energie. „K růstu dochází u všech typů energií,“ podotýká John Rice, generální ředitel firmy GE Energy, jež loni získala v Číně zakázky na výstavbu turbín v hodnotě 900 milionů dolarů.
Co je z energetických rošád nejpatrnější, je rostoucí posedlost Číňanů po zajištění dodávek ropy z celého světa. Uhlí je příliš znečišťující, než aby se na něj mohla Čína výhradně spoléhat, a záchranou není ani jaderná energie. Nově vybudovaných třicet reaktorů bude po dokončení produkovat jen asi čtyři procenta energie, kterou země potřebuje. Ropa je oproti tomu zdrojem pro výrobu pohonných hmot pro čínské osobní vozy, autobusy i nákladní auta a udržuje v chodu mnoho průmyslových podniků chrlících ohromné objemy zboží.
A tak se čeká na zajištění „záchranného ropného lana“, které udrží v tempu současný velmi dynamický rozvoj země. Americké ministerstvo energetiky odhaduje, že v roce 2025 bude Čína nejspíše dovážet 75 procent ropy – téměř dvakrát více než dnes - a její spotřeba bude představovat 10,6 procenta z celkové světové spotřeby. Přestože se cena ropy z nedávné extrémní hodnoty 55 dolarů za barel poněkud snížila, analytici předpokládají, že čínská poptávka v budoucích letech přispěje k jejímu dalšímu růstu. A Číňané dobře vědí, jak zranitelná může země být, když její dodávky ropy pocházejí odjinud. Armáda dokonce vydala knihu s názvem Osvobození Tchaj-wanu, popisující imaginární situaci, kdy by čínské válečné lodi obsadily námořní cesty do Perského zálivu a uvrhly ropné embargo na Tchaj-pej, Tokio a Washington.
Peking chce zajistit, aby podobné odříznutí od zdrojů energie nezasáhlo i čínské vnitrozemí. Proto Číňané schraňují, co se dá, a odrazují každého, kdo by přišel s konkurenčními nároky. Výsledkem je velmi agresivní diplomatický boj o zajištění petrochemických zdrojů. Jako příklad slouží události kolem naleziště zemního plynu Chunxiao, které se z větší části nachází v čínských teritoriálních vodách v oblasti kontinentálního šelfu v Jihočínském moři. Japonsko tvrdí, že část šelfu vybíhá až za jeho námořní hranici vedoucí od jižního ostrova Okinawa, takže Tokio také hladovějící po energii chce svůj podíl na kořisti. Má však smůlu: Peking prohlašuje, že mu náleží celé naleziště. Čínská průzkumná skupina tam již začala provádět vrty a v současnosti vznikají plány na výstavbu plynovodu, jímž by se surovina dopravovala na pevninu. Obě strany se pokusily záležitost urovnat na jednáních v Pekingu 26. října, ale nikam se nedostaly. „Nevím, proč se setkání vůbec konalo,“ rozčiloval se japonský ministr hospodářství, obchodu a průmyslu Shoichi Nakagawa.
Japonsko a Čína se nemohou dohodnout ani ohledně trasy ropovodu přes sibiřskou tajgu a tundru. Tokio chce, aby Rusko vybudovalo ropovod za šestnáct miliard dolarů do přístavu Nachodka na pobřeží Tichého oceánu, kde by se ropa mohla překládat na tankery a převážet do Japonska či na jiné trhy. Peking se snaží o kratší trasu, jež by končila v čínském ropném středisku Daqing. Vedoucí čínští představitelé ve snaze vyšachovat Japonsko přistoupili ke kompromisům. V říjnu urovnali dlouho trvající hraniční spor s Moskvou a slíbili investovat do ruských podniků dvanáct miliard dolarů. Přesto je téměř jisté, že triumfovat bude Japonsko, protože Čína posedlá bezpečností požaduje plnou kontrolu nad terminálem ropovodu, a tudíž i nad ruskými dodávkami ropy v rámci svých hranic. Toto čínské řešení by neponechalo Rusům žádnou možnost pružně rozhodovat o prodeji své ropy jiným odběratelům. „Je to jako být k někomu přivázán při souboji na nože,“ komentuje situaci Ronald Smith, odborník na problematiku ropy a plynu ve firmě Renaissance Capital v Moskvě. Peking by možná nakonec přijal variantu ropovodu do Nachodky s odbočkou do Číny. Ta by však byla nákladnější a navíc není jisté, zda Rusko dokáže produkovat dostatek ropy, aby byl takový plán životaschopný.
Protože ruský ropovod není ani zdaleka jistý, Čína se ohlíží také jinde. Čínské firmy podepsaly smlouvy na průzkum ložisek ropy a zemního plynu v Austrálii, Indonésii, Íránu, Kazachstánu, Nigérii, Papui Nové Guineji a v Súdánu. Tyto obchody zatím představují jen deset procent z celkového množství ropy, které Čína dováží. Číňané však přesto tvrdí, že jsou důležité. „Čína musí věnovat pozornost zabezpečení dodávek,“ domnívá se Mark Qiu, finanční ředitel firmy CNOOC, provádějící průzkumy pobřežních ložisek, a dodává, „Navíc klíčovým slovem v oblasti zabezpečení energetických zdrojů je diverzifikace.“
Mohou západní firmy profitovat z čínské posedlosti ropou? Peking se již několik let snaží prosadit kótování svých velkých ropných společností na mezinárodních trzích, aby se upevnilo vzájemné propojení se zahraničními producenty energií. Počáteční veřejná nabídka akcií firmy PetroChina –součásti společnosti China National Petroleum – vynesla v celosvětovém měřítku asi tři miliardy dolarů. Jen firma British Petroleum (BP) okamžitě nakoupila dvacet procent nabízených akcií, svůj podíl však letos prodala. V následných nabídkách ExxonMobil a Royal Dutch/Shell odkoupily části firmy Sinopec, čínského rafinérského a distribučního gigantu, zatímco Shell si zajistil podíl ve firmě CNOOC.
Nejisté rezervy.
Zpočátku obchody vypadaly velmi výhodně pro obě strany. Číňané měli získat zahraniční kapitál a know-how pro průzkum nových energetických zásob, zatímco západní petrochemické společnosti by se uchytily na nejrychleji rostoucím energetickém trhu světa. Dopadlo to však jinak. Letos se západní firmy stáhly ze dvou projektů, jež jsou pro zabezpečení čínských energetických potřeb rozhodující: prvním je rozvoj naleziště plynu Chunxiao a druhým západovýchodní plynovod za šest miliard dolarů vedoucí ze západní provincie Xinjiang do Šanghaje. Problémy byly zčásti způsobeny také tím, že zásoby v Xinjiangu ani ve Východočínském moři nejsou potvrzeny, což připouštějí i představitelé čínských ropných společností.
Kromě toho existuje málo ekonomických pobídek, jež by přiměly velké západní ropné podniky ke značným a předem hrazeným investicím, když Peking zatím jen pomalu uzavírá smlouvy na domácí projekty se zahraničními subjekty. Určité pokroky jsou nicméně patrné. BP má třicetiprocentní podíl ve společném čínském podniku, jenž postaví terminál plynovodu pro dopravu a uskladnění zkapalněného zemního plynu za 665 milionů dolarů v provincii Guangdong, a kromě toho v zemi provozuje několik set čerpacích stanic. Shell vytvořil podnik se společností Sinopec s cílem vybudovat a provozovat pět set čerpacích stanic v provincii Jiangsu. Nicméně Shell se měl původně podílet na výstavbě západovýchodního plynovodu, ale později se z projektu stáhl. Ropný gigant uvádí, že to bylo z obchodních důvodů, ale jiní tvrdí, že přínosy z projektu by plynuly do společnosti PetroChina a že Shellu byl odepřen přístup na čínský trh s jeho vlastním dováženým plynem, přestože se vstupem na tento trh při podpisu smlouvy počítal. „Všechny tyto firmy pohlížely na západovýchodní plynovod jako na projekt, jenž by jim měl otevřít brány na čínský trh,“ poznamenává Scott Roberts z firmy Cambridge Energy, „Chtěly z tohoto projektu získat politický kapitál, který by jim zajistil přístup k dalším obchodům.“
Ve prospěch Číny je však nutno uvést, že zahraničním subjektům umožňuje vstup do velmi důležité oblasti, jež spočívá v omezování znečištění. Zdrojem sedmdesáti procent čínské energie je nadále uhlí. V mnoha domácnostech se jím dosud topí, neefektivní energetický průmysl ve vnitrozemí představuje nejvýznamnějšího znečišťovatele a často spaluje neupravené uhlí s vysokým obsahem síry, které do atmosféry chrlí tuny oxidu siřičitého. Čína má mnohaleté zpoždění v zavádění čistších technologií spalování uhlí, jako jsou zařízení zachytávající znečišťující látky, jež se pak nedostávají do ovzduší. Asijská rozvojová banka loni zjistila, že pouze pět procent čínských elektráren využívá alespoň nějaká zásadnější opatření k omezení znečištění.
Čína dovoluje zahraničním společnostem specializujícím se na čistší metody spalování, jako je přeměna uhlí na plynné nebo tekuté palivo, aby se pustily do práce. Jde o obrovský projekt. Čína vede v přehledech emisí oxidu siřičitého, na jejím území se nachází šestnáct z dvaceti nejvíce znečištěných velkoměst světa, a počet případů onemocnění dýchacích cest se tam prudce zvyšuje. Světová banka odhaduje, že vinou snížené produktivity a výdajů na zdravotnictví přijde znečištění Čínu asi na 170 miliard dolarů ročně, což představuje dvanáct procent jejího HDP.
Pekingští vedoucí představitelé problémy připouštějí, i když argumentují, že jde o nevyhnutelný průvodní jev rychlé industrializace, který kdysi sužoval i jiné ekonomiky regionu, třeba Japonsko. Číňané však začali experimentovat na trhu s emisemi. Podobně jako v USA a v Evropě si podniky, které nedokážou dodržet povolené hodnoty znečištění, mohou koupit povolenky od společností, jež používají čistší technologie. Čína také v červenci překvapila kritiky její politiky, když zavedla jedny z nejpřísnějších norem na automobilové emise.
Je to povzbudivé, ale jde pouze o jednu část skládanky. Aby Čína skutečně zabezpečila své energetické potřeby, bude potřeba trvalé úsilí zaměřené na ochranu životního prostředí, zlepšené energetické technologie, osvícenější přístup k jednáním s ropnými partnery ze Západu, miliardové investice a spousta štěstí při hledání nových ložisek doma i v zahraničí. V zájmu své budoucí prosperity musí Čína začít s nápravou mnoha záležitostí, a to rychle.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Jaroslav Hejzlar, www.LangPal.com