Velká ropná jízda. Nejdůležitější byznys planety má před sebou mimořádně divokou sezonu

8. 5. 2018

Luxusní černý pickup, obklopený čtyřmi dalšími auty plnými po zuby ozbrojených členů ochranky, vjel začátkem dubna ve městě Puerto la Cruz do areálu společného podniku americké ropné společnosti Chevron a venezuelské státní firmy PDVSA. To jel do práce tamní ropný boss, generálmajor Manuel Quevedo. Byl netrpělivě očekáván.

U brány postávaly hloučky dělníků, kteří se chtěli vyptávat, jestli by třeba někdy nemohli dostat výplatu. Čekali marně. Auta je minula a zastavila před kancelářskou budovou, kde mezitím čekali další zaměstnanci ve frontě. Na co? Až budou moci dát výpověď. Quevedo měl situaci vyřešit; jak později vyšlo najevo, učinil tak zatčením dvou zaměstnanců Chevronu kvůli podezření z korupce.

Taková je situace ve venezuelském ropném průmyslu, donedávna zlatém dolu tamní ekonomiky. Země s největšími potvrzenými zásobami ropy na světě (viz mapa) si nedokáže těžbou vydělat ani na platy lidí, kteří se o těžbu starají. Může za to katastrofální technický stav zařízení, jímž PDVSA disponuje. Ten má na svědomí mimo jiné politika prezidenta Nicoláse Madura. Když před čtyřmi lety prudce poklesly ceny ropy, Maduro zpanikařil a zkonfiskoval více než polovinu veškerých aktiv, jež v jeho zemi stále držely americké ropné firmy. A ty daly od Caracasu ruce pryč.

Ropná pole v deltě Orinoka tak vydávají pouze 1,6 milionu barelů ropy denně, ačkoli ještě před čtyřmi lety to byl dvojnásobek. Navíc se předpokládá, že do konce letošního roku bude objem těžby ještě nižší - spadne na 1,3 milionu barelů denně. Výsledkem jsou ony fronty na výpovědi.

Co jsou zač? Po stopách australských zlatokopů v Česku

Zatímco Venezuelané nemají co do úst (průměrný občan bolívarského ráje loni údajně zhubl o 11 kilogramů), vlivná skupina lidí v Africe a na Arabském poloostrově si nad jejich neštěstím mne ruce - totiž kolegové z ropného kartelu OPEC. Každý barel ropy, který zůstane vězet ve venezuelském bahně, jim pomáhá držet ceny ropy uměle vysoko.

Ruský gambit

Členové kartelu (a několik dalších producentů v čele s Ruskem) se loni zavázali, že sníží produkci o 1,8 milionu barelů denně. Venezuelské potíže samy o sobě jim umožňují závazek dodržet, aniž by jejich vlastní kapsy příliš trpěly. Přičtěme k tomu střednědobé potíže v Angole, Alžírsku, Libyi a Nigérii (viz mapa) – a je zjevné, že ostatní členové se dvakrát uskrovňovat nemusejí.

Opatření kartelu udělalo, co udělat mělo. Ceny ropy se pomalu ale jistě zotavují; texaská lehká ropa WTI byla nedávno zhruba na půli cesty mezi dvacetiletým minimem 29 dolarů z roku 2014 a maximem 159 dolarů z roku 2008 (oba údaje jsou upraveny vzhledem k inflaci).

To se líbí všem ropným producentům. Ve dvou zemích se však oči mocných upírají na terminály s cenami ropy obzvlášť naléhavě. První z nich je Rusko, kde prezident Vladimir Putin nechal vytvořit rozpočet (jehož příjmy jsou na tržbách z prodeje ropy závislé zhruba ze čtvrtiny) tak, aby byl vyrovnaný při ceně 53 dolarů za barel -tedy o něco výše, než kde ceny loni v době tvorby rozpočtu byly.

Saúdské burzovní volání

Druhou zemí je Saúdská Arábie, která připravuje prodej pěti procent svého ropného kolosu Saudi Aramco. Poté, co korunní princ Mohamed bin Salmán zkonsolidoval moc ve svých rukou, čeká jen na dostatečně vysokou cenu.

O té se mělo za to, že je na 70 dolarech za barel. Salmán potřebuje emisí akcií získat nejméně 80 miliard dolarů. Oficiálně se tomu říká investice do diverzifikace saúdské ekonomiky; v praxi je to spíš promazání komplikovaného soukolí moci. V půli dubna však Salmán a jeho lidi zkusili riskantní trik: vyhlásili, že chtějí, aby cena ropy stoupla až na 100 dolarů za barel. Zabralo to: cena během tří dnů poskočila o téměř deset dolarů na 70 až 75 amerických dolarů za barel. Jestli však vůle Rijádu držet produkci na uzdě bude stačit na další 25dolarové zdražení, dnes neví nikdo.

Různé scénáře spotřeby ropy do roku 2040:

Odhady spotřeby ropy v roce 2040: Svět bude potřebovat více. Nebo taky ne

Potřebou dostat cenu k hranici sta dolarů pak lze vysvětlit obrat v jednání Rijádu vůči kolegům z OPEC. Po roce 2014 Saúdi - coby daleko největší producent v rámci kartelu OPEC - jen krčili rameny, když je ostatní země žádaly o snížení produkce. Jak však Salmánovo slovo sílilo, rostla i ochota Rijádu skutečně k redukci přistoupit.

Bahrajnský trpaslík roste

Mezitím však pro OPEC vyrostl nečekaný konkurent v podobě Bahrajnu. Maličké království přilípnuté k východnímu pobřeží Arabského poloostrova není členem kartelu. Dosud k tomu nebyl důvod: již léta těží něco přes čtyřicet tisíc barelů denně; Saúdové na takové množství nepotřebují ani deset minut. V březnu však Bahrajn oznámil, že jeho zbrusu nové naleziště obsahuje 80 miliard barelů ropy. To by mohlo situaci zásadně měnit - zhruba takové množství zásob mají třeba Rusové.

Naneštěstí pro Bahrajn dosud není jasné, kolik z odhadované kapacity bude ekonomicky výhodné těžit (a teprve to je údaj, jímž se objem zásob obvykle udává). Firmy Halliburton a Schlumberger, které se výzkumu účastní, již naznačily, že pole mohou být velmi obtížně dostupná.

Ropný průmysl v číslech
100 mld. dolarů chce vstupem na burzu získat největší (nejen) ropná firma světa Saudi Aramco.
100 mil. barelů denně bude podle dosavadního vývoje čítat průměrná letošní poptávka po ropě.
91 mil. aut poháněných spalovacími motory na fosilní paliva letos prodají světové automobilky (v roce 2010 to bylo 73 milionů).
52 mil. barelů nad pětiletým průměrem byly nedávno zásoby ropy členských zemí OECD (na začátku roku to bylo 264 milionů barelů).
32 mil. barelů denně je horní hranice celkového objemu těžby, kterou se zavázaly nepřekročit členské státy ropného kartelu OPEC a Rusko.
20,5 mil. barelů ropy spotřebují Spojené státy každý den (rekordní údaj).
1,5 mil. barelů denně – o tolik stoupne globální poptávka po ropě ve srovnání s rokem 2017.
1,4 mil. barelů denně – o tolik má meziročně stoupnout produkce jen v USA.
70 % veškeré čínské poptávky po ropě bude letos muset pokrýt dovoz (dosud nejvyšší údaj čítal loni 66 procent).

To by vyžadovalo delikátní postup od všech zúčastněných. Bahrajn byl dosud známý tím, že zahraničním firmám nabízel horší podmínky ke spolupráci než většina sousedů (což je také jedním z důvodů tamní nižší produkce). „Bude-li Bahrajn chtít těžit v technologicky náročných podmínkách, nezbude mu než být štědřejší“ napsal k tomu americký časopis Forbes.

Jestli bude skutečně chtít, to je další otázka. Tamní královská rodina, již tvoří sunnité, vděčí za svoje přežití arabského jara po roce 2011 saúdskoarabským tankům, jež potlačily nepokoje (šíitské) většiny. Bahrajn tak sedí na dvou spojených soudcích prachu: jeden tvoří ropná konkurence, druhý nábožensko-etnické pnutí. Nakolik mohou vyhlídky na potenciálních pět bilionů dolarů fungovat jako rozbuška, to se brzy dozvíme - ačkoli těžba podle serveru oilprice.com nezačne dříve než za pět let.

Kaspický rébus

Dalším průsečíkem toku peněz, ropy a politické moci je Kaspické moře - či jezero, chcete-li. To není slovíčkaření: Na vnímání Kaspiku jako moře, nebo jezera, závisí osud dohody o rozdělení tamních nalezišť ropy a plynu. Od pádu SSSR se o ně přou Rusko, Írán, Turkmenistán a Ázerbájdžán. Podle jedné školy myšlení má každá země nárok na tolik území jezerního dna (a s ním i zmíněných zdrojů energie), aby jeho rozloha byla přímo úměrná délce pobřeží.

V rodině uhlobaronů. BPD Partners mají nového společníka

Takové rozdělení tamních 33 miliard barelů ropného ekvivalentu se líbí hlavně Rusům, kteří loni přešli s tímto heslem do ofenzivy. Ministr zahraničí Sergej Lavrov v listopadu oznámil, že „dohoda bude uzavřena v roce 2018“. Teherán na to opáčil, že o ničem takovém neví. Není divu: Íránci si nárokují 20 procent nalezišť, kdežto podle ruského plánu by jim připadlo maximálně 13 procent. Rusové mají ve sporu na své straně také Turkmenistán. Jeho vládě podle týdeníku The Economist teče do bot a potřebuje uzavřít dohodu co nejrychleji, aby už mohla začít s těžbou. Vzhledem k nejisté situaci v Íránu, jenž se jen pomalu vymaňuje z mezinárodní izolace, si lze těžko představit, že by Moskva při sledování svých geopolitických cílů (házení klacků pod nohy Západu) nevyužila sporu o Kaspik jako páky při jednání s Teheránem. Tak či tak, mezinárodní konzultační firma Verisk Maplecroft soudí, že letošní jednání o dohodě snižuje riziko proměny diplomatického sporu v ozbrojený střet z loňských patnácti na deset procent.

Amerika funguje

Na druhé straně světa mezitím spořádaně tečou dolary, až se skály zelenají. Americká poptávka má letos dosáhnout rekordních 20,5 milionu barelů denně a zároveň se očekává, že se Spojené státy stanou ropným producentem číslo jedna. Největší zásluhu na tom mají firmy, které těží z břidlicových nalezišť; podařilo se jim srazit průměrné na získání jednoho barelu na 37 dolarů. Podle odhadů finančního domu Bank of America Merrill Lynch by do roku 2021 měla produkce ropy jen z břidlic dosáhnout devíti milionů barelů denně. To samozřejmě drží cenu ropy relativně nízko.

Právě pružná americká produkce, která se dokáže přizpůsobovat změnám cen rychleji než těžaři v jiných zemích, dělá lidem z OPEC nejvíce starostí. Trable konkurentů s těžbou se dříve nebo později vyřeší, a oni se tak budou znovu a důrazněji hlásit o své místo na slunci. Jediný způsob jak zastavit Američany, je srazit ceny ropy drasticky dolů – a to je to, co se OPEC, Rusům a spol. hodí nejméně. Nehledě na to, že už to zkoušeli a totálně pohořeli.