Velké návraty

Do Česka míří zpátky nadějní vědci, kteří svou kariéru slibně rozvíjeli v zahraničí. Českou vědu mohou posunout o krok dál

Tuzemská věda se pomalu probouzí. Do roku 2015 by měla začít fungovat řada projektů, které mají ambice udělat z Česka jedno z výrazně viditelných středisek výzkumu v Evropě. Pokud se naplní slova ministra školství Josefa Dobeše o tom, že se ve všech za necelé čtyři roky rozběhne výzkum, najde v centrech excelence pracovní místa na dva tisíce lidí.
Obavy z toho, že se tolik odborníků sehnat nepodaří, se ministerstvo školství snaží zažehnat využitím peněz z Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost. V rámci akce Rok vysokých škol se rozdělí i 2,3 miliardy pro vylepšení podmínek pro postdoktorandy, kteří by pak neměli utíkat za hranice. Půlmiliardový projekt Návrat má zase podle Jakuba Hodináře, prvního náměstka ministra školství zodpovědného za evropské fondy, pomoci lákat vědce zpět do Čech.
Díky těmto zdrojům se podařilo získat několik zvučných jmen do superlaseru ELI budovaného v Dolních Břežanech. Pavel Bakule mu dal přednost před Centrální laboratoří grantové agentury STFC ve Velké Británii. „Neplánoval jsem zůstat v Anglii tak dlouho, nakonec jsem tam byl díky velmi zajímavým projektům osmnáct let. V Centrální laboratoři jsou ta nejdražší zařízení, na nichž se dá zkoumat všechno možné, od křídel letadel až po pohyby elektronových mraků. Projekt ELI by měl být něco podobného. Navíc mám možnost tady budovat něco od úplného začátku, a tomu se nedalo odolat,“ říká ke svému návratu.
Podobně se na to dívá i jeho kolega z ELI Daniel Kramer, který se do Čech vrátil ze švýcarského CERN. Jeho tehdejší šéf mu dokonce řekl, že mu tiše závidí takovou profesní příležitost.
Vedle ministerských programů pak vědecké naděje láká kupříkladu i Jihomoravský kraj s grantovým projektem SoMoPro, který má z jižní Moravy učinit vědecky ještě atraktivnější region. Rozděluje sto milionů korun, čtyřicet procent z toho opět přichází z fondů EU.

Doma je doma

Vědci, kteří se ze zahraničí vracejí, se nebojí, že by jim zakotvení na „malém českém rybníčku“ ohrozilo pověst. Řeči o „národní vědě“ jsou podle nich většinou jen předsudky. Výzkum se ve světě hodnotí podle výsledků a renomé jednotlivých vědců a na zemi původu se nehledí. Přesun do Česka jim naopak může v kariéře pomoci. Bakule, který dříve lasery využíval při studiu částicové fyziky, bude v Břežanech zodpovědný za vybudování prvního řetězce laserů. Kramera také nalákala „budovatelská“ příležitost, kterou upřednostnil před jinými nabídkami. „Náš tým má na starost vytvoření systému transportu laserových svazků mezi zesilovači, od časového kompresoru až do interakčních komor, kde se dělají samotné experimenty. Potřebná kvalita optických soustav i vedení paprsků je až na hranici sci-fi. Je to obrovská výzva, která může nalákat i spoustu nadějných studentů v Česku. I to místní věda pro svou budoucnost potřebuje,“ říká s nadšením.
Podobně jsou na tom i manželé Pavel Babica a Iva Sovadinová, kteří strávili čtyři roky na univerzitách ve Spojených státech. „Věděli jsme, že se chceme z rodinných důvodů vrátit do Evropy. Když nám byla oběma nabídnuta pozice v Brně a věděli jsme o možnosti reintegračního grantu v rámci programu SoMoPro, vrátili jsme se zpět. Po návratu do Česka se dostávám i do jiné etapy kariéry – z postdoktorandské pozice do pozice mladé nezávislé vědkyně, kdy bych si měla vytvářet svůj vlastní tým a shánět si vlastní větší granty,“ říká Sovadinová. Během působení ve Spojených státech prošla hned dvě univerzity a ve svém výzkumu se teď v Centru pro výzkum toxických látek v prostředí zaměřuje na studium látek, které by mohly mít vliv na zhoršení samčího reprodukčního potenciálu, což je celosvětový problém posledních let.
Program SoMoPro pomohl k návratu i Daliboru Blažkovi, který strávil sedm let na Kalifornské univerzitě v San Francisku a teď na Masarykově univerzitě v nově budovaném vědeckém centru CEITEC pokračuje ve výzkumu molekulárních mechanismů regulace přepisu DNA do RNA, což by mohlo vést k nalezení nových terapeutických cílů například při léčbě nádorů.

Problémová byrokracie

Vzhledem k tomu, že se vědci do Česka vracejí, většinou nezažívají nijak velký kulturní šok, který by nejspíše potkal zahraniční výzkumníky. I když i výjimky se najdou. „Určitě mám méně času na rodinu, kupříkladu tady hůře fungují služby, takže je méně času na ostatní činnosti. Chybí mi i nadhled a americký optimismus, tady se v profesním i osobním životě řeší zbytečné detaily, které jen vyvolávají nedůvěru mezi lidmi, což snižuje efektivitu práce a následně zvyšuje byrokracii. Na druhé straně se tu za těch sedm let řada věcí změnila opravdu k lepšímu a doufám, že tento trend bude pokračovat,“ říká Dalibor Blažek.
Jako jeden z „nešvarů“ místního prostředí zmiňují rozbujelou administrativu všichni „navrátilci“. Pavel Bakule vzpomíná na Anglii, kde se řada záležitostí dala vyřídit přes telefon, zatímco v Česku se se vším musí osobně a často několikrát na úřady.
Co se týče přístrojů, české ústavy jsou podle expertů možná překvapivě vybaveny lépe než americké, dostupnost těch nejdražších zařízení je ale horší. To do jisté míry nejspíše souvisí i s organizací institucí. Zahraničním univerzitám prospívá soustředění jejich součástí do kampusů. „Michiganská státní univerzita má kampus, který v podstatě tvoří město s vlastní elektrárnou, policií i sítí autobusů. To také usnadňuje investice do drahých přístrojů v takzvaných ,core facilities‘ a jejich následné využívání všemi katedrami a odděleními,“ porovnává Pavel Babica, který po návratu do Brna zkoumá v Botanickém ústavu Akademie věd ČR sinice a jejich toxicitu. Přispívá tím k možnostem, jak jejich škodlivým vlivům bránit.
Jeho brněnský výzkum má oproti studiu karcinogenních účinků toxických látek z prostředí, jemuž se mimo jiné věnoval v USA, blíže k aplikovanému výzkumu, takže více spolupracuje i se soukromými firmami. Ani ELI se podle výzkumníků bez těsné spolupráce s firmami neobejde, vzhledem k unikátnosti zařízení a potřeby jeho výroby na míru. V obecné rovině si ale vědci často kritizovanou nedostatečnou spolupráci univerzit a soukromých firem uvědomují.
„V zahraničí je běžné, že na převedení výzkumu do komerční sféry mají soukromé společnosti podíl, nebo i univerzity pomáhají výzkumným týmům se založením firmy. Tady se na to občas pohlíží, jako že se ze státních peněz něco vyzkoumá, a když se to přenáší do soukromé sféry, je tam nějaký konflikt zájmů, což by tak být nemělo, protože takový postup je přínosný pro celou ekonomiku,“ říká Bakule. Jeho kolega Kramer pak dodává: „Pokud se na vysoké škole vědec podílí na grantech, má k tomu ještě výuku, a pak zbývá málo času, aby se věnoval rozvoji práce se soukromou firmou. Obecně by prospěl jednodušší systém grantů. Vysoutěžil by se velký projekt s jedním rozpočtem, za nějž by byl zodpovědný vedoucí týmu a nemusely by se vypisovat zvláštní rozpočty na letenky nebo i toaletní papír.“

Pomohl by lepší servis

Česko by se ze zkušeností vědců vracejících se ze zahraničí mohlo i něčemu přiučit a následně tím posunout vědecké prostředí světovému standardu ještě blíže. Přestože si po svém návratu nikdo z výzkumníků nestěžuje, chválí kvalitní lidi okolo sebe a zlepšující se podmínky, Česko by mohlo daleko více zahraničních expertů nalákat tím, že by jim poskytlo lepší servis. „V kampusech amerických škol jsou k dispozici například i školky, kavárny, obchody, nonstop otevřené knihovny. Vědec tam má více času na výzkum, zaměstnanci mu pomáhají nejen s administrativou, ale někdy i s rodinnými či osobními záležitostmi,“ říkají Sovadinová s Babicou.
Přijde-li do Čech vědec s rodinou, může mít problém i s hledáním školy pro své děti. Podobnou záležitost řešil i Pavel Bakule, jehož děti se narodily v Británii. Problém s přijímačkami z češtiny tak museli vyřešit přihláškou na soukromou anglickou střední školu v Praze, což se ve všech českých městech podařit nemusí.
Pro české navrátilce může mít na druhé straně návrat zpátky do rodné země i své světlé stránky. „Stěhovali jsme se z malého města do Prahy, takže si stěžovat nemůžeme. Z pohledu rodiny je to prakticky lepší, s dětmi mohou pomoci babičky, takže i manželka bude mít více možností k realizaci,“ dává příklad Kramer. Systém v Česku by se podle vědců měl obecně zaměřovat na konkrétní lidi a jejich projekty. Bude-li mít vědec i díky pomoci systému více času, bude se více věnovat studentům a jejich výchově. „Budou pak schopni o problémech kriticky přemýšlet a zároveň je prakticky a správně řešit. Pro budoucnost vědy je důležité vytvořit jasný a fungující akademický systém, který bude prostupný i pro cizince. Důležité je, kolik se stát rozhodne do vědy investovat dlouhodobě,“ uzavírá Blažek.