Podle manažerů prověrkový systém v kauze Josefa Tošovského nefungoval
Považujete za selhání systému bezpečnostních prověrek, že byl bývalý guvernér ČNB a český premiér Josef Tošovský odhalen spolupracovníkem StB až po 17 letech?
- Ano 62,5 %
- Ne 24 %
- Nevím 13,5 %
Vedle několika jiných kauz z poslední doby týkajících se předlistopadového komunistického režimu vyvolala zájem veřejnosti spolupráce bývalého guvernéra ČNB a premiéra Josefa Tošovského s tehdejší Státní bezpečností (StB). V jeho případě zaráží, že po svém druhém nástupu do funkce guvernéra ČNB 22. července 1998 získal neregulérní bezpečnostní prověrku. Jen pro pořádek uveďme, že zákon o utajovaných skutečnostech, od něhož se prověrky odvíjejí, nabyl účinnosti 1. listopadu 1998 a že Josef Tošovský 30. listopadu 2000 na tuto funkci rezignoval. A lidí s podobnou prověrkou je údajně více. Odhlédneme-li od lidského selhání, je jasné, že se systémem bezpečnostních prověrek není něco v pořádku. Myslí si to i 62,5 procenta manažerů.
Tento respondent má návod, jak se takových případů v budoucnu vyvarovat: „Selhání to bezesporu je. A je celkem jedno, zda se týká bývalého šéfa NBÚ Tomáše Kadlece, nebo různých jeho nadřízených (institucí) vládou konče. Je to jen další důkaz, že bezpečnostní prověrky a lustrační osvědčení byly a jsou spojeny s množstvím podivných opominutí, přehlédnutí a chyb, až je to podezřelé. Nezasvěcený pozorovatel by snadno mohl nabýt dojmu, že není vůbec složité získat čistou lustraci nebo bezpečnostní prověrku a že za peníze jde všechno včetně vyprání minulosti. Stále více se kloním k názoru, že (téměř) úplné zveřejnění všech záznamů by nebylo od věci, minimálně by se zamezilo tomuto selektivnímu využívání informací někým, kdo si je za nejasných okolností obstará.“
Zcela opačný názor na kauzu má manažer: „Případ Josefa Tošovského rozhodně není selháním systému bezpečnostních prověrek, neboť je nastaven především na kontrolu shody jména a rodného čísla osoby s faktem, zda byla evidována v seznamu tajných spolupracovníků StB, či nikoli. Z otevřených zdrojů je známo, že Tošovský během svého působení ve Státní bance československé (SBČS) měl spolupráci s StB přímo v popisu práce. Nebyl tedy 'klasicky' naverbován, a tudíž ani standardně evidován. V tomto je jeho role zákeřnější než řádně evidovaných spolupracovníků. Tedy že jeho spolupráci s StB nebylo možné běžným způsobem odhalit. Asi by se ani nikdy nezjistila, kdyby nové vedení ministerstva vnitra nezačalo zpracovávat obsah svých archivů a zavádět do tohoto chaosu nějaký řád. Ukazuje se, že tvrzení některých bezpečnostních expertů, že Cibulkovy seznamy obsahují jen malé ryby, zřejmě není daleko od pravdy. Ty opravdu velké ryby, k nimž Tošovského můžeme dozajista počítat, si přece plavou vesele dále…“
Dvojznačná, ale velmi zajímavá je tato odpověď: „Nemyslím si, že Tošovský byl agentem StB. Práce pro ekonomickou rozvědku není totožná s agentstvím pro StB ve smyslu udavačství. Proto to v tomto bodě nepovažuji za selhání prověrek. Selhávají tragicky v mnoha jiných bodech - jsou politicky manipulovány a zneužívány pro politické zájmy. Toto považuji za totální selhání NBÚ.“
Zasvěcený rozbor případu podává tento respondent: „Otázka je trochu zavádějící - nebyl totiž klasickým agentem StB. Jeho prací v SBČS bylo spolupracovat s StB. Šlo o součást jeho pracovní náplně. Je docela legrační, že se o tom mluví až teď, protože v bankovních kruzích to je známo patnáct let. Tato vazba Josefa Tošovského se dala předpokládat s téměř stoprocentní jistotou - kdo šel do Živnobanky do Londýna, automaticky tou či onou formou spolupracoval. Myslíte si snad, že je normální, aby bankéř, který nastupoval do této vrcholné funkce, nejdříve prodělal výcvik kvůli přežití v poušti? Cituji člověka, který jím prošel. V některých funkcích to prostě tak bylo a ti, kdo do nich nastoupili, to samozřejmě předem věděli. V tomto smyslu šlo o spolupráci vědomou a dobrovolnou. Ne nadarmo se před lety vyprávěl vtip (nebyl jím však), že všichni předlistopadoví top bankéři byli členy jednoho oddílu Lidových milicí a každá banka musela po revoluci jednoho z nich zaměstnávat, aby ji ty ostatní 'akceptovaly'. Přes tyto vazby je třeba číst mnoho podivností v bankovním sektoru včetně finančních skandálů. Vzhledem k tomu, že jsem se jednou náhodně dozvěděl, kdo další v Londýně tehdy 'pracoval' a jak a kým byl řízen, pak bych spíše položil jinou otázky: V jakém rozsahu tehdejší zaměstnanci Živnobanky v Londýně spolupracovali s KGB, jaké informace předali a komu a kde jsou jejich spisy, které na ně automaticky tato instituce zakládala.“
Odpovídalo 104 manažerů
