Jak jste krásny na vše strany? Josef Václav Sládek by se při pohledu na dnešní Česko patrně více než podivil.
Po studeném březnu kolem nás jaro utíká jak o závod, ten delikátně křehký jarní aspekt letos jako by ani nebyl. Než jsme se nadáli, už je tady zase všude žluto vůkol. Neboť co patří k českému jaru více než kvetoucí řepkové megalány? Jsou všude, kam se oko podívá, koneckonců věnujeme jim relativně nejvyšší podíl orné půdy v celé Evropě. Od roku 2007, kdy se začal do nafty povinně přimíchávat metylester řepkového oleje, se výměra řepky zvedla o dalších šedesát tisíc hektarů - na dnešních zhruba čtyři sta tisíc.
Strašlivé mrhání půdou
Řepka má u nás tradici, za protektorátu se pěstovala na nějakých 42 tisících hektarů, opravdu mohutný nástup přišel v 80. letech, kdy vyšlechtěné „bezerukové“ odrůdy ozimé řepky umožnily zvýšit produkci jedlého oleje, který nebyl dieteticky škodlivý. Představa soběstačnosti se starému režimu s jeho nikdy neukojeným hladem po jakékoli kapitalistické měně líbila ještě více než portréty Lenina. V jiné formě substituce, kdy „obnovitelný zdroj“ v podobě bionafty měla nahradit část spotřeby dovážených fosilních paliv, se pro změnu zhlédli Zelení. Dávno od ní sice dali ruce pryč, ale žlutá našich polí získala jiné a mocné zastánce. Strašlivé mrhání půdou v podobě pěstování potravinářských plodin pro energetické účely (třetina řepky padne na výrobu bionafty) pokračuje ne kvůli ekologii, ale z důvodů „zajímavé ekonomiky“.
Pokud se nějaké lány zelenají, je to většinou ozimá pšenice a hnědá se to tam, kde ještě nevzešel jarní ječmen nebo kukuřice. Tohle jsou hlavní plodinové stálice, které dominují agrobyznysu v jeho obzvlášť zoufale monotónním českém provedení.
Přečtěte si komentář Jana Brože: Evropský úder řepce
Vlastnictví půdy je velmi rozdrobené, takže hlídat si kvůli nepatrné výměře, jak šetrně na ní nájemci hospodaří, se vlastníkům nevyplácí. Záliba v obrovských lánech, kde máme v Evropě prvenství, zůstala jako dědictví po družstevní velkovýrobě a rozdíl je vidět i z letadla z desetikilometrové výšky.
Sedm postřiků za sezonu
Střídání plodin, kdy řepka přišla na řadu jednou za sedm osm let, je dávno passé a na zemědělské krajině je to znát. Pěstování řepky vyžaduje pět až sedm postřiků pesticidy za sezonu, které spolu s umělými hnojivy najdete ve všech sledovaných zdrojích podzemních i povrchových vod.
Čtěte: Peníze, nebo řepka. Zběsilé pěstování energetických plodin ničí půdu i podzemní vodu
Někdejší pestrost českého venkova, opěvovaného pro jeho líbeznost básníky a věrně zachycené malíři 19. a první půlky 20. století, je tatam. Spolu s ní z krajiny zmizeli i motýli, brouci, polní a luční ptactvo a nespočet rostlinných druhů. Kdysi běžná koroptev je dneska velká vzácnost, hrozně ubylo i zajíců, ještě před čtyřiceti lety hojných. Pomalu aby se člověk zaradoval, když na jaře uvidí na monokulturách bažanta. Alergici nemohou přijít řepce na jméno.
Myslivci ji nenávidí - v jinak zcela neobvyklé shodě s ochránci přírody. Zbývá odpovědět na otázku, kdo má takto pojaté průmyslové zemědělství rád, a řepku dvojnásob? Ten, komu nosí peníze, což se týká jak samotné prvovýroby, tak zpracování řepky na jedlý olej a na metylester řepkového oleje - bionaftu. V Česku to musí být jaksi z definice jeden svěřenský fond, který celý řetězec zastřešuje.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
