Kdo zná historii Baťova obuvnického impéria, tomu musí při návštěvě Zlína běhat mráz po zádech. V budovách, kde kdysi dělníci sekali miliony cviček, se prohání meluzína, v lepším případě jsou tam nájemci. V jedné z hal nyní například najdeme závodní dráhu pro motokáry.
Zlín je památník zašlé slávy, pomník předválečného Československa jako obuvnické velmoci. Stejně jako je výroba motorek v Týnci nad Sázavou vzpomínkou na značku, podle níž se v Indonésii říká motocyklu „jawa“. Teď už Indonésané i Češi jezdí na japonských strojích. A stejný osud postihl i boty.
Po revoluci vtrhlo do Česka zboží z Asie a většina obyvatel kupuje čínské tenisky. Zachránila by obuvnické impérium v devadesátých letech vysoká cla na dovoz asijských výrobků? Na čas možná. Odpověď pro dlouhodobý horizont ale nedávno dal sám Tomáš Baťa. „Velkovýroba bot v Evropě ani v Americe není udržitelná, to je minulost. Asii dnes nelze konkurovat ani s celní ochranou. Jedinou šancí je specializace na určité typy výrobků, například sportovní nebo zdravotnické boty. I kdyby nám zlínskou továrnu v devadesátém vrátili, velkovýrobu bychom pravděpodobně neudrželi,“ řekl před půl rokem v rozhovoru pro Profit.
Takže tady to máme, říká to sám obuvnický guru. Nejen v Česku, ale v celé Evropě už velkotovárny na boty nebudou, doba se změnila. Asii už nelze konkurovat množstvím a cenou - jen inteligentním výrobkem.
