Možnosti ochrany soukromí před odposlechy a šmírováním jsou u nás velmi chabé. Řešením je zavedení trestního postihu
V letošním roce jsme byli prostřednictvím médií informováni o opakovaných případech tajných nahrávání, sledování osob, případně o jejich filmování a dalším závažném narušování osobní svobody. Medializované případy se většinou netýkají sfér, ve kterých se pohybuje průměrný občan, a bylo by tedy možné se domnívat, že nemusejí být žádným zvláštním důvodem k nervozitě. Za zamyšlení však stojí například skutečnost, že ani za vážné narušení soukromí nebývá velmi často nikdo potrestán. Jak je to vlastně s ochranou našeho soukromí a jaké existují možnosti obrany proti špehování?
Kamerám napospas
Dnes už nejspíše nikoho z nás nepřekvapí neustále se zvyšující počty množství kamer městských systémů, které sledují náš pohyb na ulicích doslova na každém kroku. Je neoddiskutovatelné, že přínos takového „dohledu“ v ulicích měst může být v mnoha případech i pozitivní, avšak zásah, který znamenají do soukromí každého z nás, je daní, kterou za takovouto bezpečnost „platíme“. Stejně jako jsme přivykli sledování veřejných prostranství, přivykli jsme také monitorování prostor státních institucí, muzeí, výstavních síní, divadel, kin, obchodů, restaurací, hotelových hal a chodeb, stejně jako i prostor krytých garáží, parkovišť a nádražních a letištních terminálů…
Měli bychom rezignovat na to, že naše soukromí dopadne stejně, a stane se tak věcí veřejnou? To rozhodně ne. Je však nutné si přiznat stále rostoucí hrozbu, že v praxi to tak přesto dopadnout může. Když pomineme výkon kompetencí orgánů činných v trestním řízení, jsme v tomto směru vydáni všanc doslova komukoli, kdo si zamane sledovat, kde se pohybujeme nebo s kým jsme v kontaktu. Kdokoli nás může bez našeho vědomí fotografovat, filmovat, nahrávat, a takto pořízené nahrávky dokonce bez problému vysílat, může sledovat, kde se právě nacházíme, napíchnout náš počítač i telefon. Možnosti, jak takový útok na soukromí zaregistrovat, jsou velmi malé, stejně jako šance odhalit útočníkovu identitu a usvědčit ho.
Toto nebezpečí přímo úměrně roste i se stoupající nabídkou nejrůznějších speciálních hi-tech zařízení pro pořizování odposlechů, nahrávání nebo přesné zaměření aktuální polohy, kde se právě pohybujeme, na současném trhu. Na dobírku lze bez velkých potíží pořídit miniaturní kamery perfektně skryté do brýlových obrub, hodinek nebo psacích per, citlivé směrové mikrofony či široký sortiment nejrůznějších „štěnic“, a to včetně jejich provedení, která jsou určena k monitorování provozu počítače, zařízení pro sledování pohybu osob i automobilů a určení místa, kde se tyto právě nalézají, včetně udání této polohy prostřednictvím naprosto přesných souřadnic GPS, zařízení pro čtení a stahování cizích e-mailů, SMS zpráv a zaznamenávání hovorů uskutečněných prostřednictvím mobilního telefonu.
Prodejci se dnes doslova předhánějí v nabídce těchto produktů, stejně jako v jejich kvalitě a nabízených technických parametrech. Jak a k čemu bude ale takové zařízení použito, to už nikoho – bohužel včetně státu samotného – ani v nejmenším nezajímá.
Pouze ochrana osobnosti
Ačkoli není zcela jasné, kudy by měla vést zřetelná hranice mezi legálním a nelegálním, není pochyb o tom, že pouhou restrikcí prodeje takovéto „speciální techniky“ se problém jejího zneužívání neřeší. Pokud se však někdo domnívá, že mu v případě nežádoucího útoku na jeho soukromí poskytne účinnou ochranu oblast trestního práva, překvapivě se velmi plete. Občan nalezne v současné legislativě oporu pouze v oblasti občanského práva.
Každá fyzická osoba má podle občanského zákoníku právo na ochranu své osobnosti, což znamená i na ochranu svého soukromí a projevů osobní povahy. Jakékoliv obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzických osob nebo jejich projevů osobní povahy tak smějí být pořizovány nebo používány pouze s jejím svolením. Bez splnění této podmínky lze tyto snímky či záznamy pořídit nebo je použít pouze přiměřeným způsobem pro vědecké, umělecké a tiskové účely či pro účely filmového, rozhlasového a televizního zpravodajství. Ani takovéto využití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.
Pokud už k porušení těchto občanských práv dojde, má fyzická osoba právo domáhat se zejména toho, aby bylo od neoprávněných zásahů do jejího práva na ochranu její osobnosti upuštěno, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud se zadostiučinění nejeví jako dostatečné, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost dotčené fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba ještě právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Slabá místa
V oblasti práva trestního se ochraně práv občana proti sofistikovanému průniku do jeho soukromí (ale dosti vzdáleně) přibližuje pouze ustanovení paragrafu 180 trestního zákoníku, který řeší neoprávněné nakládání s osobními údaji. Tato ochrana je zde však vnímána ve zcela jiné poloze, a navíc je spojována pouze s výkonem veřejné moci, zaměstnání, povolání nebo funkcí stran pachatele.
Zdá se proto, že v naší legislativě zcela chybí to základní – trestní postih skrytého „zlovolného“ použití zařízení sloužícího k pořizování, záznamu anebo přenosu zvuku a obrazu. Přísnější tresty by mohly být spojovány například s jeho použitím v rámci obydlí, s použitím proti úřední osobě anebo jeho použitím za účelem získání neoprávněného prospěchu nebo neoprávněné výhody.
Otázek, které v souvislosti s touto problematikou vyvstávají, je samozřejmě mnoho. Za pozornost by například stálo i to, jak by se řešily případné možné hraniční případy nebo co by si pak počaly všechny ty „detektivní agentury“, kterých je u nás více než dost. Aktuální situace minimálně poukazuje na některá slabá místa a navozuje neodbytný pocit existence jisté mezery v zákoně, a s tím také potřeby diskuse o ní.
