Světové kritiky mluví o novém Enriku Carusovi či Lucianu Pavarottim. Nástup devětadvacetiletého maltského tenoristy Josepha Calleji (čti Kalechy) byl raketový. Když v září 2003 vystoupil poprvé v Česku při galakoncertu na závěr Hudebních slavností Emy Destinnové v Českých Budějovicích, znala tehdy pětadvacetiletého talentovaného umělce spíše jen odborná veřejnost. Pěvecký recitál, který je připraven na 10. ledna do Smetanovy síně Obecního domu v Praze, bude už pro české posluchače příležitostí poznat novou hvězdu, která v několika posledních letech dobyla Evropu a svět. Calleja sklízí ovace od Vídeňské státní opery přes londýnskou Covent Garden až po Metropolitní operu v New Yorku. Koncertuje, natáčí desky a přitom stále zdokonaluje svůj hlas. Právě výjimečná hlasová ohebnost, lyrismus a měkkost jsou ve spojení s dokonalou technikou důvodem, proč se o Callejovi mluví jako o zjevení, v němž ožívá dávná sláva italského pěveckého umění.
Vaše pěvecká kariéra byla závratně rychlá, ale o vážnou hudbu jste se prý jako teenager nezajímal. Jaká hudba vás jako chlapce bavila? Vedli vás k hudbě rodiče? A co bylo tím zlomem, kdy vás oslovil operní zpěv?
Vždycky jsem měl hlas a jako malé dítě jsem zpíval všechno, co jsem slyšel, což obyčejně byly dětské říkánky a náboženské zpěvy. Moji rodiče nebyli nijak zvlášť muzikální, ale měli rádi klasickou hudbu. Můj život změnil Mario Lanza, když jsem ho viděl ve filmu Velký Caruso.
Narodil jste se na středomořském ostrově Malta, bylo pro vás těžké získat pěvecké vzdělání? Začínal jste jako druhý tenor ve sboru operního divadla ve Vallettě. Co si myslíte o rozšířeném tvrzení, že sborové zpívání kazí zpěvákům hlas?
Malta je malá, ale pyšní se historií čítající sedm tisíc let. Se zbytkem Evropy má společné hudební dědictví a často se přehlíží to, že Malta má jedno z nejstarších barokních divadel na světě. Bylo postaveno už v roce 1728. Později měla Královské operní divadlo, projektované stejným architektem, který navrhl Královské operní divadlo v Londýně. Maltské operní divadlo však bylo bohužel za druhé světové války srovnáno se zemí.
Poprvé jsem účinkoval v opeře v divadle Manoel ve Vallettě. Byl to Rigoletto a já jsem zpíval ve sboru. Nemyslím si, že sborové zpívání kazí zpěvákům hlas. Vlastně se domnívám, že zpěvákům pomáhá, aby si jich někdo všiml. Také Pavarotti zpíval ve sboru, než se proslavil na celém světě.
Posluchačům i kritikům váš hlas evokuje legendární umění Enrika Carusa a Luciana Pavarottiho. Vnímal jste coby mladý umělec takovou poctu spíše jako povzbuzující inspiraci, nebo jako silný závazek, jehož je lepší si nevšímat a jít vlastní cestou? Můžete přiblížit, jakého hlasového a výrazového ideálu se jako lyrický tenor snažíte dosáhnout?
Ta slova jsou velice lichotivá, ale zároveň znepokojivá. Caruso i Pavarotti jsou oba po zásluze legendami. Mám hodně daleko k jejich uměleckým výkonům a chtěl bych se spíše soustředit na své vlastní umění a snažit se co možná nejvíce zdokonalovat. To je jedna z mála věcí, které má umělec skutečně pod kontrolou.
Často jste srovnáván s tenoristou Rolandem Villanzónem. Znáte se osobně? Projekt „tři tenoři“ svého času přiměl svět k zájmu o operní zpěv, neuvažujete do budoucna o podobné „popularizační“ misi?
Myslím, že nejvíce jsou si podobné naše životní dráhy, protože hlasově nejsme fakticky srovnatelní. Oba máme velmi rozdílné hlasy, a protože Rolando je o sedm let starší než já, každý jsme v jiné fázi kariéry. Pořádání velkých koncertů je výborná myšlenka, která se uplatňuje od Carusových dob…
Zpíváte raději v operních rolích, nebo na koncertních pódiích?
Obě možnosti představují jiné výzvy a já bych si z nich vážně nedovedl vybrat jen jednu.
Jaký máte jako specialista na italskou operní tvorbu 19. století vztah k moderní vážné hudbě nebo třeba k tvorbě Richarda Wagnera? Měl jste někdy na repertoáru některého z českých skladatelů?
Richard Wagner je samozřejmě velký skladatel a já bych skutečně rád věděl, zda se mi hlas nakonec rozvine tak, abych se mohl pustit do jeho děl. Čeští skladatelé jsou mně pochopitelně známi a vím, že napsali některé z nejkrásnějších skladeb a operních děl vůbec. Napadá mě Dvořák a Janáček.
Jakého svého úspěchu v dosavadní kariéře si nejvíce ceníte a jaký největší sen byste si chtěl splnit?
Pokaždé, když se mi podaří navázat spojení s publikem, jde vlastně o splněný sen. Jsem „na výsluní“ své kariéry. Výzvou je, abych tam zůstal i v budoucích letech.
Nemáte strach o budoucnost živého operního umění? Skvělých interpretů neubývá, ale oblíbený repertoár je v podstatě uzavřený a o nová díla není velký zájem. Nemáte pocit, že současný svět oceňuje spíše výkony než krásu?
Myslím si, že současný svět oceňuje spíše krásu než výkony a největší hrozbou pro živé operní umění je mikrofon. Velké operní hlasy jsou stále vzácnější a je k tomu důvod. Umělečtí vedoucí chtějí mrštné zpěváky s velmi malou hrudí a úzkým pasem. Na tom není nic špatného až na to, že jsou to častěji právě „větší“ pěvci, kteří vytvářejí větší a skutečně operní hlas. Není dobré, že dnes máme zpěváky, kteří nejsou slyšet přes orchestr, ani když zpívají svůj repertoár. Dobré není ani to, když je někdo příliš tlustý a nepohyblivý. Měla by tedy být dosažena zdravá rovnováha – taková, která je ku prospěchu hlasu, protože důvodem, proč operní posluchači chodí do divadla, je právě hlas. Je evidentní, že opera nebude a nemůže nikdy soupeřit s uměleckým divadlem ani s filmem. Myslím, že to byl John Sutherland, kdo prohlásil: „Velcí operní pěvci obvykle vytvářejí větší hlas.“
Dnes koncertujete a vystupujete po celém světě, vracíte se stále na Maltu? Bydlíte tam? Měl jste čas trávit vánoční svátky v soukromí domova?
Jestliže se svým hrdlem jezdím po světě, musím říct, že srdcem vždycky budu na Maltě. Malta je velmi pozoruhodná a krásná země s osobitou duší. Snažím se tam být, jak jen to jde, i když to je třeba jen šest týdnů v roce.
Co vás baví kromě zpěvu a hudby? Jak relaxujete?
Když je venku teplo, chodím na procházky, běhám nebo dělám jiné sporty, jako basketbal, tenis nebo nejnověji golf. I když se trefuji mnohem víc do „hlíny“ než do míčků… Jsem docela dobrý rybář a této zálibě se věnuji, když je přijatelné počasí. Nic z toho neprovozuji moc často, protože většinu volného času „reinvestuji“ do studia. V mém věku je to nutnost.
Svůj pražský recitál zakončíte písní Mattinata, kterou před sto lety napsal Ruggero Leoncavallo na tělo Enriku Carusovi. Co cítíte při její interpretaci?
Totéž jako při interpretaci všech děl: abych respektoval skladatele, potěšil posluchače a přitom abych byl poctivý sám k sobě. Když se tyhle tři věci skloubí, výsledek je skutečně fantastický. Na svůj recitál v Praze se moc těším.
Joseph Calleja (29)
Vyhledávaný tenorista se narodil v Attardu na Maltě. Svět vážné hudby si zamiloval jako dvanáctiletý, když viděl film Velký Caruso s Mariem Lanzou, jehož zpěv jej inspiroval. Pěveckou dráhu začal v šestnácti coby sborista na operní scéně ve Valletě, avšak již o tři roky později sólově debutoval jako Macduff ve Verdiho Macbathovi. Talentovaného pěvce tehdy objevil Paul Asciak, který se zároveň zasloužil o jeho další umělecký růst. Následovala série úspěchů v prestižních pěveckých soutěžích ve Vídni a v Miláně, po nichž postupně přišly desítky rolí v prestižních světových operních domech. Mimo jiné například úloha vévody ve Verdiho Rigolettovi, Alfréda v Traviatě na scéně londýnské královské opery Covent Garden, Nemorina v Donizettiho Nápoji lásky ve Vídeňské státní opeře, Rudolfa v Pucciniho Bohémě ve Frankfurtské opeře. V Salcburku ztvárnil roli Tebalda v Belliniho Kapuletech a Montecích, Německá opera v Berlíně mu aplaudovala jako Faustovi ve stejnojmenné Gounodově zpěvohře.
Calleja se intenzivně věnuje i koncertování. Například na Salzburském velikonočním festivalu vystoupil při provedení Verdiho Requiem a Haydnovy Nelssonovy mše, na Festivalu Música de Canarias sklidil úspěch v Rossiniho Stabat Mater. Vynikající byly například i jeho nedávné společné koncerty se sopranistkou Annou Netrebko.
Od roku 2003 Calleja exkluzivně natáčí pro firmu Decca. Podílel se na mnoha nahrávkách, mimořádně příznivý ohlas vzbudila zejména dvě sólová alba Tenor arias (2004) a The golden Voice (2005).
Pražské vystoupení Josepha Calleji 10. ledna v Obecním domě doprovodí Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, který bude řídit pětatřicetiletý britský dirigent Karel Mark Chichon. Na programu jsou kromě jiného árie z oper Giuseppe Verdiho (Rigoletto, Macbeth), Gaetana Donizettiho (Nápoj lásky) a Charlese Gounoda (Romeo a Julie).
