Giorgio Armani má také druhou tvář, kterou zná zřejmě jen málo lidí, tvář generálního ředitele. Dvakrát se stalo, že ho přistihli před novým, nablýskaným obchodem ve Florencii, respektive před milánským obchodním centrem v okamžiku, kdy vzal svému zaměstnanci z ruky koště a dal se sám do práce. „Pocházím ze skromných poměrů,“ poznamenává, když na tohle téma přijde řeč, „práce pro mě byla odjakživa vážná věc.“
Narodil se v Piacenze, středně velkém průmyslovém městě sto padesát kilometrů od Milána. Čas jeho dětství byl poznamenán válkou a strádáním. Jeho otec byl funkcionářem fašistické strany, kterému se po válce nedařilo najít uplatnění, ale skutečnou duší rodiny byla „mamma“, pohledná a ctnostná paní Maria.
„Nebyla to lehká doba,“ vypráví Armani, „například jsem přímo nenáviděl v té době populární neorealistické filmy, protože zobrazovaly přesně ty nuzné podmínky a ubohou šeď, v níž jsme žili. Neviděl jsem žádný smysl v tom, sledovat na plátně něco, čeho jsem měl právě tak dost.“ Vysvobození přišlo v podobě stipendia, Giorgio mohl odcestovat do Milána a nastoupit na medicínu. Po půldruhém roce ho potkala velkolepá nabídka pracovat v obchodním domě La Rinascente a na studia se už nevrátil. „Práce se stala zřejmě nejdůležitější věcí v mém životě. Nejde mi zdaleka pouze o materiální zajištění, ale především o zadostiučinění a potěšení z dosaženého úspěchu.“
V pořádku, tak to má být, ale zkusme nyní znovu opatrně položit původní otázku: Co měla znamenat ta scénka s koštětem? „Už zase to zpropadené koště!“ žertuje Armani, ale je na něm vidět, že mu dané téma není vůbec proti mysli a že o svém vztahu k práci mluví rád. „Šlo mi tenkrát o to, předvést, že i zametat se dá dobře, ba dokonce s láskou.“
Když mluví, v očích se mu hněvivě zableskne; kromě snědé pleti a bílých vlasů jsou to právě tyto světle modré oči, co na něm člověka upoutá nejvíce. „Každá fáze práce je stejně důležitá, dokonce i ta, do které člověk nemá valné chuti. Od smrti Sergia Galeottiho (jeho přítel a spoluzakladatel společnosti – pozn. red.) jsem se i já musel zabývat spoustou věcí, které bych nejraději přenechal jiným. Špatně jsem se s tou situací vyrovnával, bylo to hrozné období, na jedné straně smutek a zoufalství a na druhé vědomí, že člověk musí konat. Zdědil jsem impérium, které jsem musel důkladně poznat. Našli se tenkrát tací, kteří mě s napětím pozorovali a říkali si: ,Tak se ukaž, jak se k tomu postavíš.‘ Zpočátku mě samozřejmě rozčilovala a stresovala ta obrovská spousta zdánlivě zbytečných drobností a všemožného zařizování, ale nakonec jsem kapituloval. A věřte, nevěřte, přišel jsem na chuť výzvám a uvědomil si, že je to velmi vzrušující. A začalo mi to jít!
Během té doby jsem také získal ostřejší lokty a citlivější radary. Bezpochyby mi pomohla i skutečnost, že jako módní návrhář neboli tvůrce jsem nikdy předtím nevěnoval přílišnou pozornost tomu, co se děje kolem mě, a inspiraci jsem hledal odjakživa především v sobě. Vždycky jsem si raději počkal, až se objeví něco, co mě doopravdy zaujme. Díky tomu jsem ani jako manažer nevyznával přístup, že je potřeba bezpodmínečně přijmout to, co se osvědčilo jiným, a poslouchal jsem spíš svůj vnitřní hlas. Například reklamu jsem nikdy nesvěřil jiné osobě, maximálně jsem své představy konzultoval se svou mladší sestrou Rosellou.
Vzpomínám si například, že když jsme do toho ze začátku šli, byla pro nás mimořádně důležitá každá reklamní fotka. O něco později, když už se podnik rozběhl a měl jsem i nějaký menší kapitál, zamluvili jsme si na dlouho dopředu celou zadní stranu Vogue Uoma. Pro náš styl byla typická působivá černobílá atmosféra, evokující zážitek filmového představení, a mám dojem, že se nám podařilo dosáhnout kýženého efektu. Aranžovali jsme situace, při kterých bylo oblečení zdánlivě upozaděné, ale přesto bylo nepostradatelným prvkem tohoto nového stylu. Nedávno vzpomínal jeden můj americký obchodní partner na jednu naši slavnou kampaň a říkal, že jen co se na stáncích objevil nový Vogue, nalistoval si ihned příslušnou stránku, aby zjistil, s čím jsme zase přišli. Na jeho manželku, která přednášela na kterési univerzitě design a módní návrhářství, se zase její studenti pokaždé doslova vrhali, když přinesla nové číslo. Naše první velká americká objednávka od newyorského domu Barney’s byla ostatně také výsledkem této reklamní kampaně.
Už tenkrát jsem ale věděl, že kromě know-how potřebuje člověk i notnou dávku odvahy stát si za svými rozhodnutími. I to mě naučila má návrhářská minulost. Někdy je potřeba umět říct ne. Ještě v úplných počátcích, když jsme se osamostatňovali, nám jednou zavolal jeden americký obchodní řetězec. Udělali nám hodně lákavou nabídku, měli jsme pracovat jen pro ně, pod jejich jménem. Pohlédli jsme se Sergiem jeden na druhého a on se začal vykrucovat s tím, že teď máme právě spoustu nabídek, a navíc jsme zavaleni prací a vůbec netušíme, kdy se vlastně do New Yorku dostaneme. Přitom jsme měli sotva na lístky na tramvaj.“
Zazvoní telefon a povídání se na chvíli přeruší. Armani pozorně poslouchá, pronese do sluchátka několik krátkých vět a položí ho.
„Nebo zase jindy,“ pokračuje po krátké odmlce, „někdy zhruba v polovině osmdesátých let, nás vyhledali tři proslulí italští obchodníci a pokoušeli se nás přesvědčit, abychom jim prodali značku Giorgio Armani. A že s ní naloží tak a tak a že mají spoustu plánů. Čtvrtým návštěvníkem byl – tehdy už legendární – stařičký a shrbený bankéř, který po celou dobu jednání jen mlčky seděl u stolu. A byl to nakonec právě on, kdo se asi po půlhodině zničehonic zvedl ze židle. ,Pánové, nechme signora Armaniho na pokoji,‘ řekl tiše, ,on nás nepotřebuje.‘
No, a tak je to se mnou odjakživa, možná se někdy mýlím, ale i omyl musí být z mé vlastní hlavy! Uvedu příklad: když si vyberu spolupracovníka nebo když najímám zaměstnance, nezajímají mě pouze jeho výsledky nebo výkony. Spíš se snažím rozpoznat, s kým mám vlastně tu čest, a jdu až tak daleko, že chci zjistit, kdy a za jakých okolností se červená, protože i to je nadmíru důležité: umět se červenat. Osobní charakter, základní slušnost a důvěryhodnost jsou pro mě důležitější než, řekněme, pouhý výkon. V dnešní době na to mnozí zapomínají. A ještě jedna věc, nevěřím na – dnes tak módní – exkurzy do jiných oblastí. Situace, kdy nějaký ředitel úspěšný v určité oblasti náhle změní žánr a začne podnikat v jiném oboru.“
Když byl Armani loni na návštěvě v New Yorku, čekalo ho uvítání, jaké náleží skutečným králům. Výlohy Sachse a Macy’s byly plné jeho fotografií a obleků Armani, nábytku Armani Casa, parfémů a slavné „Armaniho černé“, která už takřka platí za samostatnou barvu. „Když jsem spatřil místo našeho budoucího domu na Páté Avenue, na chvíli se mi sevřelo hrdlo,“ prohlásil přímo na místě. „Prostor o tolika patrech a přímo tady, v samém srdci světa.“ A doopravdy na něm bylo vidět jisté dojetí, jako na někom, kdo najednou nalezne něco, s čím už ani sám nepočítal. Při pohledu na jeho pevnou, vysportovanou postavu se chtě nechtě vnucuje otázka, jaký to je asi pocit být v jednu chvíli chladnokrevně kalkulujícím bossem a v té následující tvůrcem, umělcem? Jestlipak se v králi tyhle dvě části neperou?
Při mé otázce se mu v modrých očích znovu zableskne. „Jakmile dokončím návrh a připravím kolekci, změním se ve velmi přísného soudce. Tohle by šlo, tohle není žádná sláva, tohle je skvělé, tohle dáme radši stranou a tohle úplně vyhodíme. Jinému už by to třeba přišlo zatěžko! Váhal by, jak diplomaticky formulovat nějakou kritiku, aby neurazil, když tady signor Armani vytvořil tak velkolepou kolekci. Žádný strach, s tím já nemám žádný problém. Jak jsem už říkal, řešení je prosté: tohle ano, tohle ne!“
Jediným přáním téměř pěti tisíc zaměstnanců firmy ve třech stech padesáti obchodech je, aby jejich šéf sklidil na pódiích pokaždé úspěch. Oblíbená otázka médií pro módního diktátora, kterému už minula sedmdesátka, zní: Jak dál? Dnes už se Armani jednoznačné odpovědi vyhýbá, činí pouze nejasné narážky na nadaci, která bude pokračovat v jeho práci. A od loňska se zároveň rád ukazuje na oficiálních akcích se svou neteří Barbarou. Ve skutečnosti má ale hlavu plnou jiných věcí: plánů do budoucna, jinak řečeno, přítomnosti.
„Čekali jsme dlouho, než se konečně rozhodlo o otevření moskevského domu Armani,“ řekl nedávno novinářům, svolaným ze všech koutů světa. „Moskva je obrovská životem kypící světová metropole, ke které patří půl kontinentu, takže bylo pochopitelně důležité, abychom pro něj našli odpovídající místo. A našli jsme ho, vedle Rudého náměstí, na rohu obchodního domu Gum, na více než 1000 metrech čtverečních. Je to příležitost, která mě vzrušuje na nejvyšší míru,“ dodal, „a myslím, že je to pochopitelné.“
V únoru 2009 konečně přestřihl pásku obchodu Armani Fifth Avenue, spolu s Michaelem Blombergem a Caroline Kennedyovou. Uprostřed stále se prohlubující světové finanční krize to byl krok dozajista optimistický. „Při podobných příležitostech se obvykle sluší uspořádat přehlídku nebo alespoň slavnostní večeři,“ vzal si Armani slovo ještě s nůžkami v ruce. „Tentokrát ale cítím, že není vhodná chvíle na kaviár, však oni vám už povědí, za co jsem utratil částku určenou na oslavu,“ obrátil se k Blombergovi a Kennedyové. Milion dolarů věnovaný newyorským školám nebylo od Armaniho jen pěkné gesto, ale také jistá kompenzace, projev vděku místu, kde sklidil svůj první velký úspěch, a zároveň i důkaz jeho víry ve šťastnou budoucnost.
Potlesk, který zazněl, patřil tentokrát člověku, nikoli módnímu králi.
Příběh značky Armani (2. díl)
1997 Otevření prvních obchodů s kompletními kolekcemi pod brandem Giorgio Armani Collezioni v Miláně, Londýně a v Tokiu. Dále společnost otevírá první obchod Armani Jeans v Římě
1999 Armani spouští nový prodejní kanál e-commerce na doméně armaniexchange.com ve Spojených státech amerických
2000 Vzniká globální web Giorgio Armani, který zaštiťuje celé portfolio produktů a značek: giorgioarmani.com, armanicollezioni.com, emporioarmani.com, armanijeans.com, armaniexchange.com, armaniparfums.com, armanipress.com
2000 Uzavřen joint venture s konglomerátem Zegna Group (51 % Armani, 49 % Zegna), jehož posláním je produkce a distribuce pánské linie Armani Collezioni. O rok později uzavře podobný joint venture se společností Vestimenta zaměřený na dámské kolekce.
2000–2007
Armani už pod svým jménem prodává kromě oděvů, bot a doplňků také kávu, umělecké předměty, parfémy a kosmetiku, květiny, hodinky, hotelové služby, knihy a časopisy a interiérové doplňky
2008 Značky impéria Armani otevírají luxusní obchody v Moskvě, Pekingu, Dilí a v Dubaji. Za účasti Michaela Bloomberga a Caroline Kennedyové otevírá prestižní obchod Armani Fifth Avenue v New Yorku.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy uděluje Armanimu Řád Čestné legie.
Armani Group a Molteni Group oznamují plán nabídnout exkluzivní kuchyňské vybavení pod značkou Armani/Dada.
2009
Impérium Giorgia Armaniho zahrnuje 13 továren a 500 exkluzivních obchodů ve 46 zemích světa. Přímo pro něj pracuje přes 5000 zaměstnanců.
Nejdůležitější brandy impéria Armani
ARMANI JUNIOR
BORGO 21
A/X: Armani Exchange
ACQUA DI GIO’
ARMANI ' women’s fragrance
ARMANI / CASA’s „ BRIDGE“ KITCHEN
ARMANI ATTITURE
ARMANI BLACK CODE
ARMANI CASA
ARMANI CODE
ARMANI DOLCI
ARMANI ,GIO‘
ARMANI HOTELS
ARMANI JEANS collections
ARMANI MANIA
'ARMANI' men’s fragrance
ARMANI ONDES
Armani Samsung Night Effect
ARMANI SENSI
ARMANI SENSI WHITE NOTES
ARMANI TITANIUM
ARMANI/PRIVE
Armani/Samsung Television
CITY GLAM
EASY PIECES
EMPORIO ARMANI
EMPORIO ARMANI ACCESSORIES collections (for men and women)
EMPORIO ARMANI and
EMPORIO ARMANI BEAUTY COMPONENTS
EMPORIO ARMANI CAFFE' CD
Emporio Armani Express
EMPORIO ARMANI fragrance
EMPORIO ARMANI Gift collection
EMPORIO ARMANI GIOIELLI
Emporio Armani MECCANICO
EMPORIO ARMANI OROLOG
EMPORIO ARMANI RED
EMPORIO ARMANI SPORTBIKE
EMPORIO ARMANI UNDERWEAR and SWIMWEAR
EMPORIO ARMANI WHITE
EMPORIO NIGHT
GIORGIO ARMANI
GIORGIO ARMANI ACCESSORIES
GIORGIO ARMANI CALZE
GIORGIO ARMANI COSMETICS
GIORGIO ARMANI GOLF
GIORGIO ARMANI LE COLLEZIONI
Giorgio Armani Luxury Traveller Collection
GIORGIO ARMANI NEVE
GIORGIO ARMANI OCCHIALI
GIORGIO ARMANI PRIVE
Giorgio Armani Samsung mobile phone
GIORGIO ARMANI SWIMWEAR
GIORGIO ARMANI UNDERWEAR
GIORGO ARMANI CLASSICO
MANI
