Americké banky prý s vládou pořád „vydrbávají“
Ti bastardi na Wall Streetu se z krize vůbec nepoučili. Loni si na odměny vyčlenili 140 miliard dolarů. A po vzoru profesionálních podvodníků z kasin a pokerových salonů dojí americké daňové poplatníky a vládu chladnokrevně dál. Tady jsou jejich nejnovější triky. Tak nějak by mohla znít anotace k nejnovějšímu opusu novináře Matta Taibbiho otištěného v magazínu Rolling Stone. Čtyřicátník Taibbi si obzvlášť rád vyrovnává účty s mocnou a bohatou bankou Goldman Sachs. Už loni v létě se do ní pustil v textu s názvem Uvnitř velkého amerického stroje na bubliny, v němž barvitě popisoval, jak Goldman Sachs umně manipuluje s americkým finančním trhem. Na rozdíl od ostatních novinářů, jejichž opatrná kritika klouže po povrchu a nikdy se příliš neodchyluje od mainstreamu, Taibbi se nebojí zahustit své články výrazy, které jsou v angličtině korektně označovány jako „f-words“ nebo „s-words.“ Kritici mu někdy vyčítají, že buřičským slovníkem tak trochu maskuje fakt, že celé věci úplně nerozumí. To ale chlapíka, který se nějakou dobu živil hraním baseballu v Rusku a basketbalu v Mongolsku, moc rozházet nemůže. I když to, že poněkud přestřelil, před pár lety jednou přiznal. Článek „52 nejlegračnějších věcí o blížící se smrti papeže“ nadzvedl v roce 2005 nejen katolíky. Taibbimu přišlo například zábavné, jak „doktoři ohledávající tělo zjistí, že papež byl nejen žena, ale taky Hitler,“ nebo že „kněz, který papežovi poskytne poslední pomazání, hned nadšeně volá své matce a popíše jí, jak to šlo.“ A to byly ty nejuhlazenější body. Později omluvně naznačil, že text psal v „hodinách slábnoucího vicodinového (analgetikum – pozn. red.) oparu.“ Ale z čeho Taibbi viní tentokrát Goldman Sachs a další banky?
Lupiči krupiéry Viní je ze sedmi podfuků. Většina lidí si už prý uvědomuje, že předloňský bailout obří pojišťovny AIG byl spíše finanční výpomocí jejím protistranám typu Goldman Sachs nebo Société Générale než samé AIG. Taibbi jde ale dál a tvrdí, že tyto společnosti začaly „odčerpávat“ peníze už před tím, než se AIG dostala na hranici kolapsu. A zkázu gigantické American International Group tím podstatně urychlily. Příčinou finanční krize byl podle něj kromě jiného i systém, v němž byly dlouho zkrachovalé investice cennější než ty úspěšné. „Naše ekonomika byla jako město, kde má každý tučnou pojistku na sousedovy domy a auta. V takovém městě by se řídilo podezřele špatně a často by tam hořelo,“ píše. Když bylo jasné, že se AIG řítí do průšvihu, bankéři z Goldman Sachs podle Taibbiho zbystřili a pojišťovnu včas „oholili“ na finančních zárukách o téměř šest miliard dolarů. Pokud by AIG stačila zkrachovat, mohla by se s těmito penězi Goldman Sachs téměř jistě rozloučit, myslí si novinář. Druhý trik je pracný a zdlouhavý, leč fungující. Seženete kompars, vhodné prostory a vytvoříte zdánlivě „reálné“ kasino nebo hernu. Nicnetušící důvěřivec vejde dovnitř s vidinou tučného zisku. Na konci je ale rád, když přijde „jen“ o peníze. Na Wall Streetu mělo dojít k něčemu podobnému. Investiční banky se zničehonic „namaskovaly“ za komerční a vypadalo to, že všemu velí úředníci americké centrální banky Fed. Podvedeným byl americký daňový poplatník. „Instituce, které byly ve skutečnosti rizikovými hernami, se mohly vydávat za konzervativní komerční banky. Důsledkem toho byl přístup k v podstatě neomezenému toku ,peněz zdarma‘ od nic netušících daňových poplatníků,“ kritizuje Taibbi. Deset miliard dolarů, které Goldman Sachs oficiálně získala v rámci záchranného programu TARP, prý byla směšně malá suma v porovnání s tím, co jí bylo „přiklepnuto“ v rámci přímé i nepřímé pomoci coby komerční bance. Americká Fed se stala pro velké wallstreetské hráče dalším zdrojem velmi výhodného příjmu.
Kočka místo prasete Jiná lest sahá až do středověku. Když si poctivý bohabojný vesničan došel na tržiště koupit čuníka, svázaného ho před ním strčili do pytle – ten ale mazaně v pravý okamžik vyměnili a chudák pak doma vybalil svázanou kočku. Variace na toto téma se podle Taibbiho odehrávala i na finančních trzích. Poté, co v USA praskla „nemovitostní“ bublina, zaplavily ekonomiku cenné papíry zajišťované rizikovými hypotékami. „Ve fázi úklidu šlo o to donutit poplatníky, klienty a akcionáře kupovat tyto bezcenné kočky, ovšem za cenu prasat, popisuje žurnalista. Napomohla tomu i pravidla z nejvyšších míst. Už v září 2008 změnila podle Taibbiho Fed předpisy tak, že si banky mohly začít půjčovat peníze nejen proti solidním zárukám typu obligací ohodnocených třemi áčky nebo vládních cenných papírů. Nově mohly přinést téměř cokoli včetně toxických derivátů. O šest měsíců později prošla Kongresem změna zúčtovacích předpisů, která bankám dovolila nakládat se svými rozvahami blahosklonněji než předtím. „Přesně to je důvod, proč jsou ,zisková‘ čísla spousty bank jenom vtip. V řadě případů absolutně netušíme, kolik koček se v pověstném pytli skrývá,“ říká Taibbi. Čtvrtý úskok je zvaný „rumunská skříňka“. Taibbi tím popisuje situaci, kdy americká vláda pumpovala do bank miliardy, ne-li biliony dolarů. Banky na nich ale „seděly“ a nechtěly je půjčovat dál, což měl být původně smysl celého plánu. Před rokem proto Fed podstatně rozšířila operaci zvanou kvantitativní uvolňování. V Taibbiho očích šlo právě o „rumunskou skříňku“, kdy vláda de facto „vyčarovala“ přes bilion amerických dolarů. Výsledkem celé operace ale zjednodušeně řečeno bylo to, že se wallstreetští giganti opět „napakovali“ na úkor státu. Jakmile Fed s politikou kvantitativního uvolňování přestane, k čemuž by mělo dojít velmi brzy, oběh peněz prý zase zamrzne.
Víme o všem
Dalším podrazem podle Taibbiho bylo, že si pánové z proslulých bank viděli detailně do kuchyně a svá rozhodnutí tak mohli přizpůsobovat krokům ostatních. Ba co víc, věděli také do detailů, co a kdy chystá administrativa. Centrální banka a ministerstvo financí své kroky pravidelně konzultovaly s poradními orgány ze soukromého sektoru, v nichž měli své zástupce všichni finanční giganti. „Což znamená, že kromě skvělého přísunu peněz zdarma dostávaly banky také jasné signály o tom, kdy je dostanou. To jim umožnilo se připravit tak, aby mohly udělat ty správné investice,“ kritizuje. K doložení svých tvrzení přispěchal s takzvaným Public-Private Investment Program (PPIP). V rámci něho půjčila vláda peníze hedgeovým fondům a dalším privátním investorům, aby koupily ta nejtoxičtější aktiva na trhu, a ulevily tak bankám od smrtonosné zátěže. „Co ale banky udělaly, když se o PPIP dozvěděly? Začaly ty bezcenné sračky kupovat znovu, nejspíš proto, aby je vládě prodaly za vyšroubované ceny!“ rozčiluje se Taibbi.
Za šestý klam se prý dá považovat to, že velké banky často se svými klienty na trhu soupeří. Taibbi upozorňuje, že přitom mají na své straně velkou výhodu – disponují relevantními informacemi dřív než protistrana. K „napálení“ zákazníků pomáhají obrovským investičním bankám i velkokapacitní a rychlé počítačové programy, schopné zanalyzovat během krátké doby obrovské množství dat. Jak Goldman Sachs loni v létě údajně přiznala při vyšetřování krádeže počítačového softwaru, jehož se měl dopustit její ruský zaměstnanec Sergej Alejnikov, existovalo riziko, že „někdo, kdo ví, jak program používat, by mohl s trhy manipulovat nepoctivým způsobem“. Proč se velcí institucionální investoři typu penzijních fondů nechávají na Wall Streetu takto stále oškubávat, je podle Taibbiho „otázka za milion dolarů“. Závěrečný bod žurnalistovy obžaloby se dá stručně popsat následovně: Jedeme v tom znovu. Wall Street se topí ve vládních penězích a v podstatě nulové úrokové sazby „nutí“ investory opět se dívat po rizikovějších investicích. Kdo to neudělá, ztratí na rozdíl od svých konkurentů peníze. Největší dárek, který bankéři v bailoutu získali, nebyl fiskální, ale psychologický. Hráči z Wall Streetu zjistili, že jsou na pád příliš velcí. A nechápou, že se může na obzoru formovat nová katastrofa. To, že jim nic nedošlo, ale ukázali vlastně všichni. Jak to asi dopadá, když se napálený vrací k podvodníkovi pro peníze? Podle Taibbiho to bohužel asi zjistíme.
