Sobotka slibuje zásadní změny, Pilip říká zapomeňte na to
Státní rozpočet na rok 2003 je do značné míry poznamenán úvahou o reformě veřejných financí tím, že jsme se pokusili ho sestavit naprosto poctivě a reálně, prohlásil ministr financí Bohuslav Sobotka 3. října na pravidelném setkání politiků s představiteli největších českých firem POEM (Prague Opinion Exchange Meeting). „Dali jsme tam pouze opakovatelné příjmy, pokusili jsme se vyrovnat s velkou částí transformačních dluhů, to znamená s financováním větší částí ztráty konsolidační agentury, než bylo v minulých letech obvyklé. Ten balvan, který před sebou v této oblasti valíme, je skutečně velký, a je důležité, abychom veřejné finance ztransparentnili,“ pokračoval ministr.
Minulé pondělí (7. října), po rozpočtovém jednání vlády, už Bohuslav Sobotka ubral na transformačním akcentu: „Povodně změnily priority vlády. Na prvním místě již není rychlé splácení transformačních dluhů, ale obnova země po ničivých záplavách.“ To lze chápat tak, že vláda oproti původnímu předsevzetí nezahrne do rozpočtu na příští rok 60 miliard korun na úhradu ztráty konsolidační agentury, ale jenom jejich část. Zbytek si nechá na příští roky. Stejně jak se to dělalo v minulosti, kteroužto praxi sám Sobotka nazval „kašírováním státního rozpočtu“. Nebuďme však lacině škodlolibí. Ministrova slova jen dokumentují, že problematika veřejných financí je problematika složitá, navýsost politická, zahrnující spoustu nejrůznějších hledisek a ohledů. Právě proto se týdeník EURO ve spolupráci s agenturou AMI Communications rozhodl věnovat jí POEM, v pořadí už třetí, který se tentokrát konal na téma Státní finance a jejich vliv na vývoj ekonomiky. Kromě Sobotky diskutovali s padesátkou byznysmenů úřadující předseda Unie svobody – DEU Ivan Pilip a šéf rozpočtového výboru sněmovny Vlastimil Tlustý.
Dojde na spoření.
„Rozhodně zastávám názor, aby se deficit státního rozpočtu na rok 2003 nezvýšil a nepřekročil hranici 157 miliard i při započítání dopadů půjčky od Evropské investiční banky,“ prohlásil dále Bohuslav Sobotka. „Deficit tak, jak je navržen, vyhovuje potřebám financování veřejného sektoru, umožní popovodňovou obnovu, a je to ještě deficit, který nepodvazuje investiční aktivity v tom smyslu, že by odčerpával volné finanční zdroje bank na úkor zdrojů, jež by mohly být poskytovány na úvěrování podniků.“ Sobotka uvedl, že ministerstvo financí průběžně pokračuje ve tvorbě rozpočtového výhledu na léta 2003 až 2006, který chce předložit do vlády do konce příštího roku a jenž vzniká v přímé souvislosti se strategií přístupu k jednotné evropské měně, chystané na stejný termín centrální bankou. Rozpočtový výhled bude popisovat konkrétní kroky reformy veřejných financí a snížení schodku veřejných rozpočtů. Cestou k tomu je „analýza sociálních výdajů, zejména tam, kde bychom mohli zabránit zneužívání systému státní sociální podpory k souběžnému financování výdělečných aktivit v šedé ekonomice“. „Mohu potvrdit, že se budeme zabývat i reformou systému stavebního spoření tak, abychom ve střednědobém horizontu byli schopni dosáhnout poklesu veřejných výdajů do této oblasti,“ uvedl Sobotka.
Teď ne.
Vlastimil Tlustý vidí potíž „v odkladech a v konkrétní podobě kroků, které opravdu mohou zastavit negativní vývoj veřejných financí“: „V uplynulých čtyřech letech jsem považoval za velmi špatné, že se v dohodách mezi ČSSD a ODS nedařilo radikálnějším způsobem omezovat deficity státního rozpočtu. Nicméně za zásadní jsem považoval alespoň sestupný trend, který byl dojednán a realizován. Když se podívám na dnešní čísla, musím říct, že mě nejenom straší 157 miliard plánovaného deficitu, ale ještě o trochu více mě straší, že očekávaný vývoj deficitu v následujících letech má dokonce rostoucí tendenci,“ řekl.
Tlustý podporuje to, aby se v rámci reformy veřejných financí začalo s omezováním plýtvání v sociálních dávkách, protože „současný systém motivuje lidi, aby přecházeli z kategorie pracujících a přispívajících do kategorie nepracujících a ze systému čerpajících“. V současné době je však proti záměru korigovat státní podporu stavebního spoření, protože i když je v něm velký rozpor mezi obsahem a názvem, „je to jeden z mála tržně a dobře fungujících státních subvenčních programů“ a za situace, „kdy jsou extrémně nízké úrokové sazby a inflace dokonce vypadla ČNB z tolerančního pásma“, alespoň zčásti kompenzuje nevýhodné podmínky pro spoření.
Špatně rozdáno.
Vystoupení Ivana Pilipa ukázalo, že vládní koalice v něm má velmi dobrého propagandistu, který obhajuje prospěšnost kroků a záměrů vlády vášnivěji - a dodejme, že vesměs i přesvědčivěji - než samotní kmenoví představitelé ČSSD. Ačkoliv US-DEU je „velmi pro to, aby se daně snižovaly“, Pilip soudí, že v tuto chvíli není prostor pro to, aby příjmy z daní klesly. „Jedna věc je filozofický názor na to, že správnou cestou je pokles daní, druhá věc je konkrétní hodnocení té které situace, zda je to možné hned teď a o kolik. Také jsem vyčítal vládě, že se pustila pod světlem povodní do širší změny daní. Ale pokud jde o návrh sám, myslím, že to, co se kolem něj rozpoutalo, byla hysterie,“ prohlásil šéf unionistů.
Pilip konstatoval, že diskuse o popovodňovém balíčku byla zúžena na milionářskou daň, v médiích chyběla všestranná analýza. „Jsem přesvědčen o jedné věci: kdyby návrh prošel, všichni z vás, kteří sedíte v této místnosti, byste na tom s čistými příjmy byli lépe,“ řekl auditoriu, jehož příjmy jsou v našich poměrech špičkové. Přispělo by k tomu nejen společné zdanění manželů, ale i „zastropování“ odvodů na zdravotní a sociální pojištění. „Bylo to dohodnuto, ministr je svědek,“ uvedl Pilip.
Navrhovaný rozpočtový schodek považuje za horní hranici, kterou se - doufá - ještě podaří snížit. Pilip však soudí, že na zásadní změny ve veřejných financích nemá vládní koalice sílu: „Žádná vláda tady v tuto chvíli nepředloží dramatickou reformu, protože volební výsledek jí k tomu nedal mandát. Pokud jde o názory na fiskální politiku, jsme my, a do jité míry i KDU-ČSL, blíže pohledu ODS, ale tato kombinace nedává většinu. Kombinace levicových stran, které dávají většinu, by zase nebyla vzhledem k tomu, že jedna z nich je komunistická strana, nakloněna nějaké změně. Všechny ostatní kombinace jsou kombinace kompromisu.“
Také Pilip je pro omezení státní podpory stavebního spoření. Vláda si mimoto „nemůže dovolit přešlapovat na místě kolem privatizace“. Mělo by se rychle mluvit o takových tématech, jako je Česká správa letišť, Budvar nebo prodej části akcií České pošty. „A to jednak z důvodu jakéhosi signálu v hospodářské politice, jednak proto, že pokud nebudou jiné privatizační příjmy, nestabilita veřejných rozpočtů se prohloubí na hranici, která by za dva tři roky mohla být opravdu krizová,“ uvedl.
Marketingový handicap.
Šéf Českého Telecomu Přemysl Klíma soudí, že příjmy státního rozpočtu jsou něco podobného jako výnosy podniků. Percepce klientů státu je ale taková, že své zboží musí dostat zadarmo. To je marketingová nevýhoda státu. Ve státních financích je určitě třeba udělat rekonstrukci mandatorních a souvisejících výdajů, hledat nové zdroje v rozvoji podnikání, zaměřovat rozvojové programy tam, kde je možné nalézt peníze. „Pokud jde o návratnost, je jasné, že na straně státního rozpočtu je dlouhodobá,“ soudí Klíma. „Nicméně provázanost na rozvojové programy by tady určitě měla být. Pokud jde o finanční náklady překládané jako zadluženost státního rozpočtu, u podniku platí pravidlo, že půjčená koruna musí vydělat výrazně víc, než kdyby ležela v bance nebo v cenných papírech.“ Pokud se toto pravidlo dodržuje, je vše v pořádku, pokud ne, půjčují si na své ztráty, což považuje Klíma za katastrofü. „Nevím, jestli se s tím dost dobře dá něco dělat, ale alespoň filosoficky je třeba to říct,“ uvedl Klíma, který politikům předkládá dvě doporučení: zvyšovat stabilitu a předvídatelnost rozvoje ekonomiky pro podnikatelské subjekty a vést s nimi dialog. „Lobbing je spíše komunikační kanál, nemůže být elementem rozhodování,“ tvrdí.
Zisk a služba lidu.
Tomáš Šabatka z Frantschach Pulp & Paper Czech přímo prohlásil: „Státní finance by měly být řízeny stejným způsobem jako byznys.“ S tím pochopitelně Sobotka nesouhlasil, protože „stát má ze zákona povinnost poskytovat občanům své služby a primárním cílem veřejného sektoru není dosahovat zisku“. Šabatka však oponoval, že nemluví o zisku, ale o finančním zdraví: „Je mnoho technik, které v byznysu fungují, a je možné je do řízení státních financí zapojit.“ Stejně jako v podniku by i ve státních financích měl být automatickou disciplínou „nekončící proces hledání úspor“. „Jednoznačným hnacím motorem úspěchu je produktivita, a je jedno, jestli se odehrává v prostoru státních financí, nebo v prostoru podnikání,“ zdůrazňuje Šabatka. A dále: „S procentem daní nelze zacházet jako s hlavní rozpočtovou položkou, ale vytvářet zdravé prostředí pro existenci rozsáhlé zdravé základny, ze které se ta daň vypočítá. Motivovat přítomnost bohatých a silných a do mezinárodní výměny zapojených firem i jednotlivých leaders. Oprostit se od způsobů, které patří do kategorie „bohatým bral a chudým dával“. Neurážet a priori bohaté - je jedno, zda jednotlivce, nebo firmy - permanentním podezříváním, že kradou, ale zamyslet se nad tím, zda to není výsledek ohodnocení úspěchu.“
Víc než předchůdci.
Ještě než musel ministr Sobotka předčasně odejít na bankovní radu ČNB, zeptal se ho Marek Dospiva z Penta Group, jaké má zkušenosti z reálného byznysu. „V čele žádné firmy jsem nebyl, ale mám šest let zkušeností z práce v rozpočtovém výboru, a to je pro mě daleko lepší než kdybych fungoval v privátním sektoru, protože mi to umožnilo, že o veřejných financích toho vím skutečně hodně. Myslím si, že toho o nich vím více než věděli někteří minulí ministři financí v okamžiku, kdy do tohoto křesla usedli,“ odpověděl Sobotka, aniž vedle sedící Pilip hnul brvou.
Na otázku Milana Hejla z AMI Communications, z čeho budeme platit státní dluh, ministr mimo jiné sdělil, že dluhová služba nyní činí 25 miliard korun ročně. A měli-li by se někdy dluh zaplatit definitivně? „Pokud budeme dosahovat přebytkového státního rozpočtu, a pokud o tom bude společenský konsensus, bude možné snižovat celkovou výši dluhu na úkor přebytků, ale v tuto chvíli na to zdroje nemáme,“ odpověděl Sobotka.
„To je trochu problematická otázka,“ podpořil ho Pilip. „Všechny standardní země nějaký dluh mají, stejně jako většina firem má úvěr, protože z hlediska finančního řízení je optimální nějaká skladba kapitálu. Jde spíše o to, kde je optimální hranice a Česká republika je stále ještě pod hranicí udržitelného dluhu. Daleko horší je tendence, že kdyby se to nezměnilo, tak ji velmi brzy překročí.“
Mamipulační prostor.
Ivan Pilip má v oblibě slovo „strašný“, Vlastimil Tlustý zase „strašidelný“. Za takový označil schodek 157 miliard plánovaný na příští rok: „To číslo není příliš daleko od celkového dluhu České republiky v roce 1998. A je to skoro stejné číslo, jaké udělala Zemanova vláda za čtyři roky.“ Tlustý tvrdí, že ODS měla v dobách opoziční smlouvy jediný manipulační prostor: omezovat velké škody a smířit se s menšími. Soudí, že unionisté a lidovci vládu k menšímu zlu netlačí. „Spíš se soustřeďují na obhajobu toho, že jinak než velkým zlem se to řešit nedá.“
Jiný druh manipulačního prostoru – ve státním rozpočtu – Tlustý považuje za nepatrný a stále se zmenšuje: „Když se říká státní rozpočet, i v odborné veřejnosti se předpokládá, že se sejde vláda a rozmístí po republice 700 nebo 800 miliard korun. To vůbec není pravda. Naprosto podstatná část, více než 90 procent, je předurčeno. Skutečný manipulační prostor, kdy vláda sedí a říká tu přidáme a tam ubereme, je někde mězi deseti až dvaceti, možná 25 miliardami korun. V Parlamentu při schvalování pozměňovacích návrhů se skoro vždy úpravy státního rozpočtu vejdou do pěti miliard. A teď si tato čísla porovnejte s úroky, které zaplatí stát jen za takzvanou dluhovou službu. Já teď nevím přesně, za jakých podmínek se státu podaří prodat dluhopisy, ale bude to někde mezi sedmi až deseti miliardami růstu dluhové služby za rok. Pokouším se tím naznačit jak rychle vytlačuje vláda svůj vlastní manipulační prostor. Když to bude pokračovat a nedojde k reformám, o kterých se tady mluví, tak už vláda vůbec nemusí zasedat, protože nebude mít o čem rozhodovat.“
Pilip tvrdí, že nejde o to, zda bude schodek 157 nebo 147 miliard. „Strašně důležité“ je ale hledat střednědobé a dlouhodobější cesty k jeho snižování. Nejde jenom o zásadní, systémové změny, ale například i o řadu „trochu skrytých sociálních dávek“. „Existuje nějaký zákon, že voják z povolání má osm až jedenáct tisíc měsíčního příspěvku na bydlení - a to bez ohledu na to, jestli čirou náhodou v tom místě tak jako tak nebydlí - a některé další výhody. Vojáci, horníci, to jsou ohromné částky, které jsou v rozpočtu schovány. Pak je to pochopitelně přitvrzení pravidel pro důchody a hlavně pro nároky na sociální dávky a také pro nároky na dávky v nezaměstnanosti,“ uvedl Pilip.
Pryč s marodéry!
Šéf České konsolidační agentury Pavel Řežábek odvážně rozšířil možné chirurgické řezy i na nemocenskou: „Jestli si prvních sedm dní uhradí každý sám, odpadnou všechny ty údajné chřipky a angíny a asi se ušetří obrovské miliardy. Pravda je, že všichni obvodní lékaři by si stěžovali, že rázem přišli o pacienty a nemají být z čeho živi. Na druhé straně by zase mohly zbývat peníze na ty lékařské služby, které to opravdu potřebují.“
K tomu se politici, v průběhu setkání viditelně přebírající iniciativu, pro jistotu nevyjádřili. Vlastimil Tlustý zato otevřel téma reformy veřejné správy, protože „to je taková katastrofa, že všechny dílčí úspory, které vás napadnou, jsou už jenom zlomkem toho, co se teď připravuje směrem opačným, tedy ke zvýšení výdajů na úřednictvo tohoto státu“. Konkrétní příklad, z něhož Tlustý dedukuje, že je zle: „V mém rodném městě Slaném, které se raduje, že bude pověřeným městem třetího stupně, je v tuto chvíli 60 úředníků městského úřadu. Na základě pověření kompetencemi výkonu státní správy se tam začíná hledat dům, do kterého bude usazeno 68 nových úředníků. To znamená nárůst na více než dvojnásobek současného stavu.“
Ivan Pilip si sice myslí, že je třeba zvyšovat efektivitu úředníků a hledat cesty ke snižování jejich počtu, ale myslí si, že větší problém je v resortech jako takových: „Klíčová je otázka řízení resortů s gigantickými rozpočty, jako je zejména školství, obrana, vnitro. Hledat i tam hranice efektivnosti, kdy už i těch policajtů je zbytečně moc, kdy jejich různé výhody začínají být neúměrné, a totéž sledovat u vojáků. Tam je daleko větší vata, tam je reálnější nějaká viditelná úspora, aniž by to mluvilo proti tomu snížit výdaje na správu samotnou.“
Ze sedel.
Na závěr, jak se tak mluvilo o státu jako o obchodní společnosti, šéf nemocnice na Homolce Oldřich Šubrt docela trefně přirovnal volby k valné hromadě, na níž se tentokrát šest procent vlastníků rozhodlo jinak než dřív a dalo hlas levici. „Takže tato vláda, toto představenstvo, má mandát k tomu, aby se více zadlužovalo, méně šetřilo a aby bylo co nejpříjemněji pro těch pětapadesát procent našich kolegů vlastníků, kteří se tak rozhodli.“ To inspirovalo Tlustého k upozornění, že „v této společnosti začíná být živen mýtus“ o tom, že přichází v úvahu koaliční vláda sociálních demokratů a komunistů. To ale ozmačil za „čistokrevnou lež“. Sociální demokracie si uvědomuje, že nemůže jít do koalice s komunisty, chce-li přežít s nějakým slušným výsledkem příští volby a je od lidovců a unionistů naprostý alibismus tvrdit, že tlačeni komunisty musí ustupovat. „Tak nechte ty sociální demokraty, ať vládnou s komunisty,“ vyzval Pilipa. Ten výzvě porozuměl takto: „Kluci z KDU-ČSL a unie, nebojte se ty socialisty opustit. My ty komunisty nastoupit nenecháme a v nejhorším případě to vezmeme za vás.“ Tůdle! Ale pokud se prý v roce 2003 něco s veřejnými financemi neudělá, nedávalo by smysl, aby Unie svobody v takové vládě zůstávala.
