Česko je významným exportérem druhotné suroviny, samo ji ale dováží
Českým firmám, soustřeďujícím použité PET lahve, se zcela otevřel čínský trh. Zatímco ještě před čtyřmi lety se leckomu jevilo příliš nákladné dovážet posbírané slisované PET lahve třeba z Liberce do Silonu v Plané nad Lužnicí, který je jediným významným zpracovatelským závodem na našem území, dnes není zatěžko vozit nasekané plastové lupínky až do Číny. Přitom mnohé PET lahve mají před svým rozemletím už za sebou stovky, ba tisíce kilometrů ve slisované podobě třeba až z Pobaltí. Poptávka po PET lahvích stoupla od úplného nezájmu až po maximum. Výkupní cena se mezitím zdvojnásobila. Současný růst ceny ropy se do tohoto trendu nestačil promítnout.
Plastový boom výrobcům nesvědčí.
Vynález Milana Šírka přichází z hlediska obchodní politiky chystaného recyklačního závodu do nejtěžšího období. Svou příležitost ovšem propásl Silon. V nejtěžší době pro sběratele PET lahví, kdy by dali cokoli za smlouvu o doživotním odběru, Silon dlouho váhal s rozšířením o další recyklační linku. Když to šlo, tak sice odebral vše, co se nabídlo, ale za tak nízkou cenu, že se to nevyplácelo dovážet. Nyní, kdy zahájil velkorysý recyklační projekt a veškerou produkci PET stříže (převážně na výrobu netkaných textilií), by měly surovinově pokrýt posbírané PET lahve, musí významnou část své potřeby dovážet ze zemí Evropské unie. Protože české lahve už jedou na východ.
Ještě v roce 2000 vyráběl Silon měsíčně pouze 400 tun stříže z recyklátu, přestože sběratelé PET lahví doslova trpěli odbytovou krizí. Nyní, jak týdeníku EURO sdělil jeden z dlouholetých manažerů Silonu Jaroslav Lavička, je zpracovatelská kapacita odpadových PET plastů více než čtyřikrát větší. Představuje 1700 tun a do konce roku má vzrůst na 2500 tun za měsíc. V roce 2003 bylo v Plané nad Lužnicí vyrobeno třináct tisíc tun PET stříže z recyklovaných surovin, což činilo 48 procent produkce této komodity. „Přestože současná situace recyklace PET lahví není pro české výrobce příznivá, Silon založil svou strategii rozvoje na zpracování druhotných surovin a zmodernizoval k tomu výrobní technologie. Bylo kvůli tomu proinvestováno několik set milionů korun,“ říká Lavička.
Upozorňuje také, že většina lidí vnímá použité plastové lahve jako odpad, který se povaluje v příkopě, a málokdo si uvědomuje, že se bezhlavě exportuje surovina. „Náhlá změna politických nebo ekonomických poměrů ve vztahu s Čínou by mohla ohrozit celý náš systém sběru. Tak vysoký podíl exportu do jediné země je velice riskantní,“ soudí Lavička.
Také recyklujeme.
„Čína je větší zákazník než Silon, navíc na rozdíl od Silonu dává přednost drti, kterou my dodáváme. Silon se drti bojí, ale čínští odběratelé mají svou vnitřní kontrolu a vědí, že dodáváme kvalitu,“ vysvětluje Luděk Jošt, jehož firma RE Plast Design sídlí v Plané nad Lužnicí, nedaleko Silonu. „To víte, že si se Silonem konkurujeme, ale ve vší počestnosti,“ odpovídá Jošt na otázku, která se nabízí. „Silon si o sobě myslí, že je jedinou firmou v Česku, která recykluje PET lahve. Naším výsledným produktem je sice jen polotovar, plastové lupínky, ale vyrábí se z něj textil stejně jako v Silonu. My stejně jako on přispíváme k tomu, aby se PET lahve neválely na skládkách. Taky recyklujeme,“ dodává Jošt.
Jak sdělila ředitelka oddělení využití odpadů autorizované obalové společnosti EkoKom Martina Vrbová, návratnost PET lahví jako suroviny je 36 procent z celkového objemu všech lahví uvedených na trh. „Máme ovšem k dispozici pouze údaje z obcí, které jsou našimi partnery. V současné době je v programu AOS EkoKom zapojeno více než 4,5 tisíce obcí, v nichž žije 9,5 milionu obyvatel. V těchto obcích se v roce 2003 vytřídilo 21 až 23 tisíc tun PET lahví a výtěžnost stále přibývá. O rok dříve to bylo jen od šestnácti do osmnácti tisíc tun,“ uvádí Vrbová.
Z hlediska povinné návratnosti obalů, předepsané směrnicí Evropské komise, nelze PET lahve sledovat, protože povinné kvóty se vztahují na plasty jako celek. Údaje Martiny Vrbové říkají, že v jejich sběru a recyklaci si Česko stojí velice dobře, na šestém až osmém místě v Evropě. „Jsme PET velmocí,“ je přesvědčen Luděk Jošt. „Tolik pohotových sběrařských a recyklačních kapacit mají málokde. Jsme připraveni působit i jinde v Evropě. A už to taky děláme,“ tvrdí.
Ve jménu čistoty plať!
Potíž je s tříděním PET lahví na základě barvy. Čiré PET láhve jsou pro zpracovatele tohoto plastu na textilní stříž nejvíce ceněné. Přesto výrobci stolních vod a limonád kvůli vzájemnému odlišení své lahve stále častěji barevně tónují. Sběr PET lahví se ovšem většinou neřídí jejich barvou, a dokonce se ani nesbírají samostatně. Ve většině obcí jsou zavedeny žluté kontejnery pro plasty všeho druhu. Jejich obsah se pak musí pracně a nákladně přebírat.
„Ekonomika sběru závisí na zvoleném systému. Náklady na sběr, svoz, transport a úpravu pro plasty se pohybují v rozpětí sedmi až devíti tisíc korun za tunu. Prodejnost PET materiálu závisí na kvalitě dotřídění, čistotě suroviny a slisování. V posledních několika měsících se výkupní ceny pohybují mezi sedmi a deseti tisíci korun za tunu. Výkupní cena za čirý PET, který je nejžádanější, se kulminuje na horní hranici rozpětí,“ uvádí Vrbová. „Předpokladem je však čistota, kvalita a nepřítomnost jiných druhů plastů,“ připomíná.
Nejdrastičtější by pro výrobce byla příměs PVC, ve Francii a v některých dalších zemích se ještě takové obaly na limonády vyrábějí. Při výrobě stříže by příměs ohrozila kvalitu výrobku, ale i při pouhém spálení je zdrojem dioxinů.
Drahá směs.
Protože ne každá sběrová firma si dokáže s tříděním poradit, našlo v této oblasti podnikatelskou příležitost už přes padesát specializovaných recyklačních společností. Barevně nerozlišený PET ovšem vykupují za velice nízké ceny.
Ale co se směsným plastem z kontejnerů? Ten především je jejich doménou. Martina Vrbová však upozorňuje: „Cena směsi je podstatně nižší a může se pohybovat až do záporných hodnot!“ A protože zákon zakazuje vytříděný plast vyvézt na skládku nebo do spalovny komunálních odpadů, kdo neumí vytřídit ze sběru cenné druhotné suroviny, musí za nevytříděný materiál ještě platit.
A jak tolik potřebný sběr a recyklaci PET lahví podporuje státem certifikovaný EkoKom? „Nezvýhodňujeme žádné typy obalů, ani PET. Recyklační kvóty jsou stanoveny za plasty jako celek. Za jejich sběr vyplácíme obcím odměny od pěti do sedmi a půl tisíce korun za tunu. Výše odměny závisí na aktivitě obce, která se projeví výtěžností sběru, hustotou sběrné sítě a podobně. V současné době jsou dotace autorizované obalové společnosti dostatečně vysoké, aby pokryly všechny náklady s tříděním obalového odpadu. Míra rentability závisí na místních podmínkách,“ “ vysvětluje Vrbová.
Jak dokazují školy na Liberecku, nejdokonaleji dokáží třídit děti. Jejich sběrový patron Jan Zeman už do Plané odvozil 300 tun PET lahví, každou barvu zvlášť, polyetylenové zátky odděleně. I když to je na děti i patrona moc, ve výrobně je to jen kapka v moři. Významné to je však do budoucna, pokud budou mít mladí po odchodu ze školy ke třídění podmínky.
Nejvíce problémů dělají zpracovatelům v Silonu vynálezci. Jaroslav Lavička vyzývá: „Výrobci neustále přicházejí s novými materiály a technologiemi, proto je nutné vyvíjet i nové technologie recyklace. Mělo by být uzákoněno, že když někdo přijde s obtížně recyklovatelným obalem, měl by se na financování vývoje recyklace podílet.“
