Zaplaťpámbu že vepřín v Letech stále ještě stojí. Právě tento zemědělský objekt, od něhož při západním větru vane puch až k místům, na nichž jsou hromadné hroby Romů internovaných za války v místním cikánském táboře, je nepřehlédnutelným vykřičníkem za černou tečkou našich novodobých dějin. Dokud stojí, stále se o zločinech mluví a diskutuje. Až bude srovnán se zemí, zapomeneme na tábor, v němž romské vězně týralo české četnictvo v čele s obávaným velitelem Josefem Janovským, byť se tak dělo pod německým protektorátem. Na místě, které bylo pro české Romy přestupní stanicí na cestě do Osvětimi, vznikne nějaký větší památník, Lety přestanou být otevřenou ranou a stanou se jen místem v čítankách. Opadne i zájem nás novinářů, televizní záběry bez vepřů nebudou atraktivní, nikdo už se nebude zajímat o to, kdo a jak se na zvěrstvech podílel, nikdo nebude zpovídat žijící svědky a čenichat v archivech. Za pomoci bagrů se vypořádáme s vlastní minulostí a konečně bude klid. Přejeme si právě toto?
Je to opravdu zvláštní. Odmítáme, aby se zahraničí vměšovalo do našich vnitřních záležitostí, a prohlašujeme, že si své problémy dokážeme vyřešit sami, ale nebýt tří cizinců - Američana Paula Polanského, Němce Markuse Papeho a českého emigranta v Německu Milana Horáčka, o Letech by se asi dál taktně mlčelo. První dva jim zajistili publicitu v devadesátých letech, Horáček tím, že nedávno prosadil zmínku v deklaraci Evropského parlamentu. Lety jsou typicky české jako vepřo knedlo. Vládní činitelé se probouzejí, až když se o věc začnou zajímat američtí kongresmeni či evropští poslanci. Je otázkou, zda nynější aktivita Paroubkova kabinetu není jen další z etap mířících stejně do ztracena, jako tomu bylo za Tošovského vlády, v níž si problém vzal za svůj ministr Mlynář.
Oba kabinety na to mají přibližně stejně dlouhý (krátký) čas a zlikvidovat vepřín není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Společnost AGPI Písek, které farma patří, dala jasně najevo, že pro ni neexistuje jiná varianta než přestěhování do náhradního provozu. Vystavět amortizovaný prasečák nikdo neumí, proto může být kardinálním sporem, kdo zaplatí rozdíl v ceně staré a nové farmy. Vlastníci AGPI možná budou ochotni se podílet nějakou symbolickou spoluúčastí, ale doplatit všechno, jak by si přáli vládní činitelé? Už teď argumentují tím, že problém nezavinili a v zásadě necítí potřebu se stěhovat. Jejich postoj je logický. Mohou klidně připomenout, že občané, kteří byli nuceni opustit svá bydliště kvůli výstavbě pražského metra, přehrad, jaderných elektráren a hnědouhelných dolů, se též stěhovali do nového, a nikdo po nich nechtěl doplatek. Jestliže senátor a majitel sousedního orlického panství Karel Schwarzenberg odmítá, že by AGPI mohl být jako náhrada poskytnut cennější objekt a vládu ponouká jen k „přiměřenému odškodnění“, bude i on ochoten doplatit zhodnocení nedalekého hradu Zvíkov, jehož restituci zvažuje, jak to po něm chce ministerstvo kultury? I restituce byly nespravedlivé, když se jedněm vrátily rekonstruované objekty, jiným totálně zdevastované.
Zákon sice umožňuje v určitých případech ve veřejném zájmu a za náhradu nemovitosti vyvlastnit, ale s tímto instrumentem je třeba nakládat jako se semtexem, aby zločinů a křivd na místě letského tábora nepřibývalo. Samostatným problémem bude hledání lokality pro nový vepřín. Stačí vyslovit jediné místo a můžeme si být jisti, že okamžitě vznikne občanská iniciativa, která se záměru postaví, protože blízkost vepřína sníží hodnotu okolních nemovitostí a může i podstatně zhoršit kvalitu životního prostředí. Možná by pro vládu bylo nejjednodušší vykoupit nějakou jinou velkovýkrmnu či akcie zemědělské firmy a tento majetek nabídnout AGPI jako protihodnotu. Každopádně to nemůže dohadovat vládní zmocněnec pro lidská práva Svatopluk Karásek. Jednání s firmou AGPI by mělo být čistě obchodního charakteru, lidská práva s tím nesouvisí.
Stále je ve vzduchu varianta, že peníze, které mají být vynaloženy na likvidaci vepřína, by měly být raději využity na vzdělávání Romů. Zní to rozumně, mohl by vzniknout třeba „Nadační fond Lety“ a vyplácet stipendia studentům. Demolice je investicí do minulosti, podpora studia zlepšuje vyhlídky na budoucnost. To je ovšem dilema, které by měli rozřešit (možná v nějakém minireferendu) bývalí vězni z Letů, případně potomci obětí. Ale reakce bude zřejmě taková, že je třeba obojí, demolice i vzdělání.
Každopádně lze souhlasit s návrhem, aby se do likvidace vepřína, zvelebení místa bývalého tábora a vzdělávaní Romů finančně či formou práce zapojilo vícero zdrojů - český stát, Evropská unie (když už do toho mluví), firma AGPI, německá vláda, sami Romové a formou celonárodní sbírky i široká veřejnost. Uvidíme, kolik přispějí ti, kteří vepřín nejvíce odsuzují. Právě sbírka by mohla ukázat, jak moc současné Čechy a Romy letská tragédie oslovuje. Když se vybere málo, nechť je na místech prasečáku jen holá pláň, pokud hodně, může tam vzniknout třeba park česko-romského usmíření.
