NÁMĚSTEK MINISTRA PRO MÍSTNÍ ROZVOJ MILOSLAV KALOUS - Korupci, protekcionalismus a úplatkářství při zadávání veřejných zakázek má omezit chystaná novela zákona. Podle Miroslava Kalouse přinese zjednodušení jejich kontroly a možnost zrušení smluv i mimosoudní cestou. Nabízené ceny od podnikatelů přestanou být tabu.
Veřejné zakázky jsou pro podnikatele lukrativní, protože je provází jistota platby. Ministerstvo pro místní rozvoj nyní připravuje novelu zákona o těchto kontraktech. Jaká nejpodstatnější změna se chystá?
V případě závažného porušení zákona o zadávání veřejných zakázek bude mít Úřad na ochranu hospodářské soutěže možnost prohlásit uzavřenou smlouvu za neúčinnou, neplatnou. Tuto zásadní kompetenci má v Česku doposud pouze soud. Hrozba sankce může přispět k větší opatrnosti veřejných zadavatelů a časem i ke zrychlení zadávání zakázek. Jedním z hlavních motivů pro změnu zákona jsou novelizované směrnice Rady Evropského parlamentu.
MIROSLAV KALOUS
Narodil se 9. června 1965 v Ústí nad Labem. V Praze vystudoval Mechanizační fakultu Vysoké školy zemědělské. V podnikatelské sféře se pohyboval v letech 1991 až 1998, kdy byl spolumajitelem plzeňské tiskárny Kalous & Skřivan. Poté působil do roku 2004 jako náměstek primátora Plzně. Na dva roky usedl do křesla primátora města a od roku 2006 je náměstkem ministra pro místní rozvoj a členem řídicího výboru Českých drah. S manželkou Pavlou má dceru Míšu a syna Martina, kteří studují gymnázium v Plzni. Ve volném čase jezdí na milovanou Šumavu. Někdy i na motorce, které propadl už ve dvanácti letech. Dnes sedlá klasickou Yamahu XJR 1300.
Za jakých podmínek může Úřad na ochranu hospodářské soutěže smlouvu zrušit?
V případě, že byla uzavřena v rozporu se zákonem, tedy bez předchozího uveřejnění ve věstníku Evropské unie, bylo-li povinné. Nebo pokud byla uzavřena smlouva s dodavatelem, ačkoli běžela ještě ochranná lhůta.
Pro představu – jak významné jsou veřejné zakázky pro podnikatele? Kolik peněz šlo loni z veřejných financí na tyto akce a do jakých oblastí nejvíc?
Podle statistik Evropské komise je podíl veřejných zakázek členských států na jejich hrubém domácím produktu přibližně 17,5 procenta. V Česku to loni bylo přibližně 566 miliard korun. Z toho necelou polovinu představovaly stavební práce.
Podněty ke zrušení smlouvy by Úřadu na ochranu hospodářské soutěže mohli podávat třeba i podnikatelé, kteří byli nespokojeni s průběhem soutěže, nebo budou úředníci hledat problematické smlouvy sami?
Úřad na ochranu hospodářské soutěže většinou kontroluje dodržování zákona na základě podnětů neúspěšných uchazečů. Ke kontrolám přistupuje ale také z vlastní iniciativy. V případě, že zjistí některé z výše uvedených porušení zákona, měl by mít možnost prohlásit smlouvu za neplatnou.
To může vést k velkým problémům zadavatele.
Přesně. Pokud orgán dohledu prohlásí smlouvu za neúčinnou, strany si budou muset vrátit, co si vzájemně plnily. A myslím si, že to bude motivačně působit na zadavatele, aby si skutečně dávali pozor. Při nedodržení zákona by je mohl čekat výrazný problém.
NABÍDKOVÉ CENY PŘESTANOU BÝT TAJEMSTVÍM
Přispějí chystané změny k menší korupci při zadávání veřejných zakázek? K neodůvodněnému upřednostňování oblíbených firem?
Myslíte-li, zda zákon přispěje k větší transparentnosti, tak určitě ano. Je otázka, jaký další nástroj si každý z nás představuje ve smyslu zvýšení transparentnosti nebo efektivnosti. Uvažujeme i o tom, že by zadavatel měl povinnost při otevírání obálek vždy zveřejnit, kromě dalších údajů, nabídkové ceny jednotlivých uchazečů.
Dnes je ve většině případů rozhodujícím kritériem právě cena. Jste i pro jiné možnosti?
Já jsem osobně zastáncem liberálnějšího přístupu, který spočívá ve vyšší míře odpovědnosti zadavatele. Ne vždy ten, kdo nabídne nejnižší cenu, je schopen ji také dodržet a dodat zakázku v odpovídající kvalitě či termínu. Veřejný zadavatel by měl mít objektivně možnost uzavřít kontrakt i s firmou, která nemusí mít nejlevnější nabídkovou cenu. Musí ale být schopen zodpovědět, proč zakázku takto uzavřel, a zda byla skutečně celkově nejlepší.
Věřím, že větší důraz na odpovědnost je efektivnější nástroj pro snižování nákladů veřejných zakázek než hledání složitých postupů, jak dál vybírat vítězné firmy. Samozřejmě, že následně musejí existovat kontrolní mechanismy, které jednání zadavatele budou schopny posoudit.
Také se stává, že z výběrového řízení vypadnou firmy jen kvůli formálním nedostatkům. Není to škoda?
Dnes má zadavatel možnost si vyžádat pouze doplnění některých údajů týkajících se kvalifikace. Kdyby měl širší možnosti, třeba doložení některých údajů, které uchazeč v prvním kole nedodal, přispělo by to nepochybně ke snižování výdajů na veřejné zakázky. Pokud například vypadne z deseti uchazečů o zakázku polovina kvůli formálním nedostatkům typu nepodepsaných prohlášení, návrhů smluv či jiných méně podstatných formalit, je zadavatel povinen tyto nabídky automaticky vyřadit, byť by třeba byly nejvýhodnější. Tím se cenová relace soutěže posunuje od šestého místa výš.
Novela by měla umožňovat zadavateli, aby si mohl v přiměřené lhůtě vyžádat případné doplnění formálních náležitostí, včetně ekonomických a kvalifikačních předpokladů dodavatele. Transparentní a rovný způsob výzvy na odstranění takových formálních nedostatků přinese zadavatelům širší spektrum nabídek pro další kola výběru.
Jak lze rozumět těm dalším kolům?
Další kola ve smyslu řádného pokračování veřejné soutěže. Zvažujeme však i návrh, aby mohl zadavatel vyzvat nejúspěšnější účastníky veřejné soutěže k jednání o ceně, případně termínu plnění zakázky. Byla by to výrazná novinka v oblasti veřejného investování. Vždyť soukromý sektor nefunguje jinak. Samozřejmě za předpokladu maximální transparentnosti takového jednání, a výsledek musí být pro zadavatele jednoznačně výhodný.
Můžete doplnit i další navrhované novinky novely zákona o veřejných zakázkách, které by zajímaly podnikatele?
Měli bychom jasně definovat postavení městských obvodů a městských částí jakožto veřejných zadavatelů. Dále se chceme zabývat otázkou postupu zadavatele v případě, kdy dodavatelem je jeho vlastní příspěvková nebo dceřiná organizace, takzvané in-house zadávání.
Chtěli bychom dořešit způsoby doručování písemností uchazečům od zadavatele. Pokud by měl zadavatel s dodavatelem uzavřenu rámcovou smlouvu, měla by se jejich komunikace nadále zjednodušit, soustředit se jen na kvalitativní kritéria – ceny, termín, garance… A nikoli na formality, které lze řešit najednou, a to právě při uzavírání rámcové smlouvy. Ve hře je ale celá řada dalších námětů.
ZA TŘI ROKY BUDE JASNO
Oslovili jste zadavatele veřejných zakázek – obce, města, kraje i dodavatele. Dali jste možnost lidem na webových stránkách, aby se vyjádřili k novele. Čeho se připomínky týkaly nejvíc?
Máme dnes přibližně dvě stě námětů a spektrum je opravdu široké. Spojujeme je do návrhu novely, který bude směřovat ke zjednodušení. Letos máme v plánu připravit věcný záměr. Byli bychom rádi, kdyby se nám během příštího roku podařilo novely zákona o veřejných zakázkách a koncesního zákona předložit k projednání do Poslanecké sněmovny. Přelom roku 2009 a 2010 by mohl být obdobím, kdy obě novely budou schváleny.
To znamená platnost od roku 2011?
Teoreticky ano. Nebylo by účelné, aby platnost byla datována k polovině roku. Už jsme to zažili a nebylo to z pohledu veřejných zadavatelů příliš šťastné.
Mají ještě podnikatelé možnost sdělit vám své připomínky k novele?
Oslovili jsme profesní svazy podnikatelů s žádostí o spolupráci. Nicméně za další racionální náměty budeme samozřejmě rádi. Podnikatelé nám mohou své náměty posílat prostřednictvím portálu veřejných zakázek (http://www.portal-vz.cz).
Jak se podnikatel dozví o veřejných zakázkách, které se vyhlašují kdekoli v Evropské unii?
V Úředním věstníku Evropské unie na stránkách http://publications.europa.eu.
Ruku v ruce s novelou zákona o veřejných zakázkách jdou i koncese. Je zájem o tento druh podnikání?
Loni bylo uzavřeno sedm tisíc dvě stě smluv na základě zákona o veřejných zakázkách a jen dvě na podkladě zákona o koncesích. Tato čísla vedou k zamyšlení, zda nesloučit zákon o koncesích se zákonem o veřejných zakázkách.
Dalším dobrým důvodem pro sloučení obou zákonů je třeba ustanovení v paragrafu 156 zákona o veřejných zakázkách, který odkazuje na zákon o koncesích. Tím tyto dvě normy provazuje, ale ne právě šťastně. Lepší orientaci by přispěla nepochybně existence buď jedné přehledné normy, nebo dvou samostatných.
V PRIVÁTNÍM SEKTORU JE PŘEBYTEK PENĚZ
Proč je tak veliký nepoměr mezi kontrakty uzavřenými na základě zákona o veřejných zakázkách a o koncesích?
Je otázka, zda proto, že veřejní zadavatelé tento institut neumí nebo nechtějí využívat, nebo zda jenom nedozrála doba pro tento způsob veřejného investování. Naše nároky na kvalitu a dostupnost veřejných služeb však neustále rostou, zatímco možnosti veřejných rozpočtů tyto služby financovat se snižují.
Debata na téma koncese je v podstatě o tom, jaké další, zejména veřejné služby, může zajišťovat soukromník. Tak, aby náklady na jejich zřízení byly pro veřejný sektor menší, ale přitom kontrola kvality a dostupnosti těchto služeb zůstala pod jeho vlivem.
V jakých oblastech vidíte největší možnost využití podnikatelů pro veřejné služby?
Například v oblasti vodohospodářské infrastruktury, odpadového hospodářství, veřejné dopravy, dokonce i dopravní infrastruktury, jako jsou parkovací domy nebo provozování světelné signalizace.
V některých případech na principu koncese již některé služby fungují, jen formálně pod jiným názvem. To proto, že zákon o koncesích platí teprve od roku 2006. Veřejní zadavatelé – obec, město, kraj mají často k dispozici majetek, který lze ekonomicky zhodnotit, a to je příležitost pro užší spolupráci se soukromým sektorem.
Často se ale stává, že obec svůj majetek, hlavně pozemek, raději prodá.
Pokud je to majetek vhodný k zajištění veřejné služby, pak se zbavuje možnosti její výkon ovlivnit nebo alespoň kontrolovat. A když, tak nepoměrně dráž. Tam, kde obec chce, aby její majetek sloužil alespoň částečně pro zajištění veřejné služby, by se ho za každou cenu zbavovat neměla.
Myslím, že systém koncesí by nemusel být vůbec špatný. Soukromý partner za dohodnutou cenu získává určitou míru exkluzivity pro své podnikání a veřejný sektor větší množství lépe dostupných služeb pro obyvatele regionu. Obec má zájem zajistit veřejnou službu a privátní partner podnikat.
Koncese se trochu blíží pojmu PPP, neboli spolupráci veřejných rozpočtů se soukromým investorem. Lze je nějak rozlišit?
Zatímco koncese je pojem právní, PPP je pojmem ekonomickým. V zásadě jsou si podobné co do záměru. Více zapojit soukromý sektor do zajištění veřejných služeb a použít i jeho investičních zdrojů, kterých je ve světe přebytek. Na rozdíl od koncesí však PPP není legislativně nijak upraven. Nejvíce využívaný je zřejmě v Anglii, i když také tam existují příklady neúspěšných projektů. Řekněme, že koncese mohou být hlavním legislativním nástrojem pro realizaci projektů tohoto typu.
AŤ PRIVÁTNÍ SEKTOR PODNIKÁ VŠUDE
V Česku nyní existuje devět pilotních staveb, u nichž lze použít metodu PPP projektů. V jakém jsou stadiu?
Dva byly zrušeny, pražská Nemocnice na Homolce a Kampus Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Takže jich zbývá sedm.
Konkrétně modernizace železniční trati z Prahy do Kladna včetně připojení na letiště v Ruzyni a komplexní modernizace krajské nemocnice v Pardubicích. Dále vybudování sportovně-kulturního, odpočinkového a relaxačního centra regenerací brownfieldu Ponava v Brně, výstavba věznice nového typu s ostrahou pro 500 osob splňující evropské standardy, soudní budovy v Karlových Varech a Ústí nad Labem a třiceti kilometrů dálnice D3 z Tábora k Bošilci, ovšem uvažuje se o celé dálnici z Prahy na České Budějovice. Nejdál jsou ubytovny a parkoviště v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích.
Smlouvy na provozování stavby vzniklé formou PPP by měly být s firmou uzavřeny na dvacet, třicet let. Po tu dobu by soukromý investor měl nejenom dostat investice zpět, ale měl by se i starat o provoz a údržbu. Není to příliš vzdálená doba, aby se dala objektivně zohlednit?
Samozřejmě. Právě dlouhodobost takto vzniklých vztahů doprovázená poměrně komplikovanými vztahy majetkovými je jedno z největších rizik PPP projektů. Nemluvím ještě o základním rozhodnutí zadavatele, zda skutečně konkrétní projekt potřebuje, nebo zda není jeho realizace formou PPP jen skryté zadlužování veřejného rozpočtu. Soukromý partner vždy bude chtít svoji investici zhodnotit, je jen otázka výše takového zhodnocení a benefitu, který veřejný sektor získá.
Kdo tedy víc riskuje – stát, nebo soukromý podnikatel?
Často se hovoří o tom, že principem PPP projektů nebo dokonce pojmovým znakem koncese je přenos rizika veřejného zadavatele na soukromého partnera. Podle mého názoru to není pravda. Nikdo totiž nemůže z veřejného zadavatele sejmout odpovědnost za zajištění veřejné služby a je jen jeho věcí, jakou cestu k tomu zvolí. Tudíž riziko spojené s neúspěšnou realizací nese vždy veřejný zadavatel a samozřejmě hlavně lidé, kteří v případě neúspěšného projektu tuto službu nemohou využívat. Soukromý partner nese stejné podnikatelské riziko jako v případě, kdy podniká mimo veřejný sektor.
Hlavním problémem takovýchto neúspěšných vztahů je vypořádání majetku souvisejícího s projektem tak, aby veřejný zadavatel mohl dostát své odpovědnosti vůči lidem a veřejnou službu mohl poskytovat dále bez dopadu na její dostupnost či kvalitu. Jak PPP, tak koncese vyžadují před rozhodnutím o jejich využití hlubokou analýzu a žádná norma nemůže takovou racionální úvahu nahradit. Zákon o zadávání veřejných zakázek a zákon o koncesích jsou spíš nástroje umožňující snadnou kontrolu způsobu využití veřejných prostředků ve smyslu průhlednosti. A dosažení nejlepších podmínek na trhu z pohledu veřejného zadavatele.
