Bývalý monarcha slibuje zázrak během osmi set dnů
Bulhaři, jejichž životní úroveň patří k nejnižším v Evropě, předvedli dosud nevídaný kousek. V parlamentních volbách (17. června) odevzdali nejvíce hlasů Národnímu hnutí Simeon II. Ono jméno v názvu patří poslednímu bulharskému carovi, který byl před více než půl stoletím svržen komunisty. Nyní mu je čtyřiašedesát let a stal se prvním zapuzeným monarchou v Evropě, který znovu nabyl reálnou politickou moc. Jeho straně v parlamentu připadne přesně polovina z 240 křesel. Simeon II., vlastním jménem Simeon Borisov, pocházející z rodu Sachsen–Coburg–Gotha, založil své hnutí teprve letos v dubnu. Skládá se ze Strany bulharských žen a z Hnutí národní obrody Oborište. „Hnutí vzniká ve jménu nové etiky v politice a hospodářského pokroku, oznámil tehdy exmonarcha, který se nechá od svých příznivců oslovovat „Vaše veličenstvo . Před svým návratem do Bulharska v roce 1996 měl Simeon za sebou kariéru velice úspěšného podnikatele. Už tehdy si získal sympatie mnoha Bulharů, neboť vystupoval jako uvážlivý vlastenec nepodléhající emocím. Imponovalo jim také, že má bohaté kontakty se západními byznysmeny, jejichž investice země naléhavě potřebuje. A tak, přestože byl tehdy vládnoucími postkomunisty tvrdě ignorován, v ulicích hlavního města Sofie ho nadšeně vítaly statisíce lidí. K Simeonově popularitě velice přispěla také střízlivá prohlášení o tom, že jeho prvořadým cílem rozhodně není obnovit v Bulharsku monarchii. „Jsem pro její obnovu jenom v případě, že si to lid bude přát, prohlásil. Velkorysé sliby. Bývalý car vyrukoval do předvolebního boje s klíčovým heslem „Věřte mi . Voličům imponovalo, že během kampaně neútočil na oponenty. Naopak, vybízel soupeřící politické strany, aby kolem sebe nestříkaly jed. Hlavním trumfem ale byl slib, že dá zemi po všech stránkách do pořádku během osmi set dnů. Chce především zasáhnout proti rozbujelé korupci a byrokracii. Klíčové je pozvednout hospodářství, které za léta 1990 až 1998 klesalo ročním průměrným tempem o čtyři procenta. Slibuje rychlou privatizaci a mírnější daně, levné půjčky malým firmám. Peníze se najdou i na výrazné zvýšení důchodů, na školství a zdravotnictví. Na to všechno Bulhaři, jejichž průměrná měsíční mzda se pohybuje kolem 110 dolarů, dobře slyšeli. V minulém desetiletí jim (v období 1990 až 1997) vládli postkomunisté, jejichž hospodaření skončilo zoufalým propadem a hyperinflací (přes 1100 procent v roce 1997). Pravicová koalice Spojené demokratické síly, jež se dostala k moci před čtyřmi lety, zemi makroekonomicky stabilizovala, pokročila v privatizaci, včetně pěti solventních státních bank, a obezřetně hospodařila s penězi. Ustálil se kurs měny (přivázaný k německé marce), inflaci se podařilo stlačit na zhruba devět procent. Loni se podařilo dosáhnout hospodářského růstu 5,8 procenta – nehledě na odbytové problémy bulharských firem v Rusku a kosovskou krizi, jež vážně zkomplikovala dopravu v zahraničním obchodě. Evropská komise v loňském podzimním hodnocení jednotlivých kandidátských zemí vystavila Bulharsku docela dobré vysvědčení. Lidé však makroekonomickou stabilizaci na své životní úrovni příznivě nepocítili. Naopak, nezaměstnanost se od roku 1995 zvedla skoro na dvojnásobek a nyní se pohybuje kolem dvaceti procent. Car – populista? Výsledky voleb znamenají šok pro dosavadního premiéra Ivana Kostova, jehož pravicová koalice měla v parlamentu absolutní většinu a vůbec jako první vydržela u moci celé čtyři roky. Těšila se i podpoře prezidenta Petara Stojanova. „Přijali jsme mnoho nepopulárních rozhodnutí a také jsme dělali chyby, vysvětluje drtivou porážku bulharské pravice Kostov. Sociálně zaměřený program bývalého cara neoznačuje jinak než jako „divoký populismus . Zřejmě nebude ani ochoten vstoupit se Simeonem do koalice – na rozdíl od svého stranického kolegy, sofijského primátora Stefana Sofianského. Ten je považován za jednoho z horkých kandidátů na post předsedy nové koaliční vlády. I když parlamentní volby skončily jednoznačně, v zemi přetrvává nejistota. Nikdo totiž neví, jak se vítěz projeví svými skutky. Jeho okolí je velice pestré: právníci, mladí ambiciózní bankéři se západními zkušenostmi, hvězdy bulharského zábavního průmyslu. Sám exmonarcha jednou zažertoval, že ze svých příznivců a spolupracovníků by snáze dal dohromady televizní stanici než pevnou parlamentní frakci. Většina pozorovatelů soudí, že bývalý car Simeon II. nejspíš zůstane v pozadí jako klíčová politická figura. V podzimních prezidentských volbách také stěží bude kandidovat, neboť nejprve by se musela změnit ústava. Ta stanoví, že se o nejvyšší úřad může ucházet pouze bulharský občan, který žije ve své zemi alespoň pět let.
Hospodářský profil Bulharska
Počet obyvatel: 8,2 milionu
V dokumentu OSN „Zpráva o lidském rozvoji hodnotícím životní úroveň je země až na 60. místě – dokonce za Kubou a Běloruskem (ale před Rumunskem na místě 64.).
Hodnota HDP: 12 miliard dolarů v roce 1999 (sotva čtvrtina českého ukazatele)
HDP na obyvatele: 5170 dolarů v roce 1999. Mezi postkomunistickými zeměmi mimo bývalý SSSR je nižší jenom v Albánii, Bosně a Hercegovině, Jugoslávii a Makedonii
Podíl zemědělství na HDP: 19 procent
