Veš v kožichu ruského medvěda

Prezident Vladimir Putin se zatím o moc obávat nemusí

Jsou jen dvě možnosti, jak vysvětlit jednání ruské politické elity v čele s prezidentem Vladimirem Putinem, pokud nechceme připustit, že je zcela iracionální. Buď se Putin a jeho sbor poradců nedokážou ovládnout, a i když vědí, že je násilné potlačování demonstraci kontraproduktivní, nemohou se udržet a mlátí. Nebo tvrdým (mnohé západní sdělovací prostředky použily slovo brutálním) potlačením posledních demonstrací v Moskvě a Petrohradu sledují něco úplně jiného. Nikdo kromě nich však neví co. A vlastně je tu ještě třetí možnost, vycházející ze zkušeností, které Putin po dobu svého panování nasbíral. Může si dělat, co se mu zlíbí, bít ty, kteří s ním nesouhlasí hlava nehlava, likvidovat svobodné sdělovací prostředky a odstraňovat své kritiky či jmenovat do nejvyšších funkcí své oblíbence, protože mu v tom nikdo nedokáže zabránit.

Neplodné protesty.

Svět reptal, když byla v Moskvě zastřelena asi nejtvrdší kritička Kremlu Anna Politkovská, vyděsil ho románový způsob otrávení bývalého Putinova kolegy, exagenta KGB Alexandra Litviněnka, a protestoval, putoval-li za mříže sympatický Žid Michail Chodorkovskij. A co z těch protestů vzešlo? Nic. Jako vždy předtím. Přestože Putin zahájil nesmyslnou třetí válečnou kampaň v Čečensku, byl zván na recepce a summity, jako by se nic nedělo. Putin není Alexandr Lukašenko a může si dovolit poslat na demonstranty agresivně naladěné policisty, aniž by se měl čehokoli obávat. Opevnil se zásobami ropy a plynu, učinil se nepostradatelným a Evropa teď může jen vzteky skřípat zuby. Teplota našich radiátorů je totiž přímo závislá na ruské přízni.

Jisté postavení.

Je strach tím důvodem, proč se moc tak nesmyslně brání, a tím nahrává protivníkům režimu, kteří právě díky policejním zásahům, jako byl ten poslední, získávají do svých řad další naštvané občany? Pravděpodobně ne. Proč tedy celé to divadlo s krvavými nosy a zlomenými žebry? Proč se Putin snaží zabránit něčemu, co nehrozí? Proč proti necelým dvěma tisícovkám demonstrantů poslal devět tisíc policistů? Panikaří, jak tvrdí opoziční lídři? Bojí se, že po oranžové revoluci na Ukrajině a růžové v Gruzii přijde do Ruska třeba bleděmodrá? Ne, Putin si je jistý svým postavením, zásobami plynu, cenami za ropu i láskou prostého lidu. Nevěří ani slovům vykutáleného oligarchy a politického intrikána Borise Berezovského, který den před protestními akcemi vykřikoval do světa, že platí ruské revolucionáře, co se už chystají jít s vidlemi na Kreml. Jenže si spíše dělal legraci či provokoval anebo sledoval úplně jiné cíle. Ani jeho druhové oligarchové, kteří se před Putinem uchýlili do zahraničí, nikdy nebudou hrát roli veřejných, občanem kontrolovatelných politiků. Jsou to stínoví manipulátoři a jejich činy jsou řízeny přesnými výpočty. Kolik co vynese a na čem kdo a co prodělá. Snad jen oligarcha Chodorkovskij byl připraven dát se na dráhu politika s odkrytým hledím i s veřejnou deklarací o příjmech.

Do revoluce daleko.

Přesto by Berezovskij a spol. rádi dosáhli změn v Rusku. Této skupině však stačí takové, které jim vrátí možnost podnikat, fúzovat, nakupovat a prodávat v ruském ekonomickém prostředí. Ve spojení se skutečnými demokratickými politiky by mohli být boháči z řad emigrantů skutečně nebezpeční. Jenže zatím se jedni druhých trochu štítí, nebo se tak alespoň tváří. Z takového spojenectví by mohlo být Putinovi horko. Zatím však ekonomická prosperita a závratný růst životní úrovně demokratizaci brzdí, a Putin díky tomu může beztrestně oklešťovat občanské svobody. Jestliže bezprostředně po letech chaosu během vlády Borise Jelcina lidé s nadšením vítali pečlivého, pořádkumilovného a přísného abstinenta a zastánce tvrdé ruky Vladimira Putina, nyní hrozí, že se jim přestane líbit kvůli rostoucím rozdílům mezi bohatými a chudými, zrůdné korupci státního úřednictva a absenci demokratické volby. Do revolučních nálad šířících se nezadržitelně po celém Rusku je však ještě hodně daleko. Putin nemá strach z toho, že už zítra bude svržen ulicí a veřejně pranýřován.

Výchovný výprask.

Možná by se měl spíše obávat palácového či vojenského převratu než skutečné lidové revoluce. Zdá se však, že i palác a generály má zatím také pod kontrolou. Stejně jako parlament, kde dvě třetiny křesel drží „jeho“ strana Jednotné Rusko, či soudy a místní administrativy. A tak je pro poslední policejní zásahy jediné vysvětlení. Že Putina prostě bití svých odpůrců baví a pokládá je za výchovné. Je vyloučené, že by prezident o plánovaném zásahu nevěděl. Ví o každém jmenování pošťáka v ruské glubince, a proto musel sám sledovat i události 14. a 15. dubna. A řekl si asi, proč ne? Protesty nějakých těch prezidentů ze zámoří i Evropy brzy pominou. Násilí páchané na opozici přece není zločinem! Stojí za to vystrašit ty, co by měli podobné nápady.

Odpor se nepromíjí.

Putin nesnáší odpor a trestá jakýkoli odlišný projev. Podle Garryho Kasparova jedná dle hesla: „Něco se děje, přitvrdit!“ Kdo se mu protiví, je potrestán bez ohledu na to, je-li to rozumné. Vladimir Vladimirovič, tento sovětský agent se zkušenostmi z východního Německa a s kamennou, bílou tváří a rybíma očima, co nic neprozradí, se prostě mstí. Stejně jako když nesmyslně na osm let uvěznil nejbohatšího muže Ruska Chodorkovského. A také ignoroval rozhořčení světové veřejnosti i politiků, na jejichž mínění by mu mělo záležet. Prostě nesnesl odpor muže inteligentnějšího, bohatšího, svobodnějšího a pohlednějšího, než je on. Proto také Kasparov a Michail Kasjanov v čele části opozice, o které je stále více slyšet, musejí Putina krajně iritovat.

Kasparov a Kasjanov.

Co mají tito dva muži v nejlepších letech společného? Mnoho. Jsou pohlední a inteligentní, vzdělaní, prozápadní, bojovní, ctižádostiví, světoznámí a oba by se rádi stali ruským prezidentem. K tomu všemu si vysloužili skvělé renomé. O Kasparovovi se říká, že je geniální, o Kasjanovovi, že má neobyčejné charizma. Teď bojují o to, aby se z nich stali buď mučedníci, nebo prezidenti. Obojí má ruský občan rád. Jenže cesta k mučednické kariéře bude zřejmě snazší než ta do Kremlu. Putin je stále výjimečně populární a 70 procent Rusů by ho sneslo na trůně i nadále, ať už ústava říká o omezení volebních období cokoli. Opozice viní z nemístné obliby prezidenta sdělovací prostředky, které jsou zcela pod kontrolou Kremlu. „Za normální situace by za dva měsíce na hlavních televizních kanálech po jeho popularitě nezůstalo ani stopy,“ tvrdí Kasparov, kterého na obrazovku nepouštějí. Ovšem mnoho Rusů by ho tam rádo vidělo. Jsou dosud pyšní na fantastické úspěchy šachisty Kasparova. Sice úplně nechápou jeho vášeň pro politiku, ale uctívají ho a věří v jeho intelektuální schopnosti, odhad situace i neuvěřitelnou předvídavost. Možná předvídal i to, že ho v sobotu 14. dubna 2007 v Moskvě seberou ještě předtím, než se dostane na náměstí, kde se konala demonstrace pořádaná Sjednocenou občanskou frontou, v jejímž čele stojí.
Kasjanov, vůdce nevelké Demokratické strany zapojené také do opoziční koalice občanská fronta, je na tom s popularitou o něco hůře. Minulost premiéra a fámy o jeho lásce k penězům, která ho přivedla až na korupční scestí, mu vysloveně škodí. Ale pomalu pomaloučku se může situace změnit. Vždyť miliardář Chodorkovskij také nebyl u prostého lidu oblíben, ale když se z něho stal mučedník, počet jeho příznivců stoupá.

Skvělá organizace práce.

I tuhle ruskou zákonitost musí Putin znát. Kdyby na to nepřišel sám, tým poradců by mu snad řekl, že vyráběním mučedníků si podřezává větev. Jsou to tedy cit, emoce, nezkrotná vášeň, co vedou obušky ruského prezidenta? Je jeho touha pomstít se tak silná? Nebo spíše ví, že si může dělat, co chce, bez jakýchkoli následků?
Je tu však ještě jedna možnost, která v kombinaci s předchozím obraz iracionálního jednání ruské politické elity ve vztahu k opozici dokresluje. Nohsledi Putina, úředníci na postech, lokajové v policejních sborech, vůdci regionů, prostě všichni ti, které humpoláckými změnami v ruských zákonech učinil na sobě zcela závislými, se snaží dělat vše, co mu na očích vidí! Člověk se však může snadno splést nebo snahu zalíbit se přehnat. A tak asi Politkovskou zavraždili proto, aby udělali Putinovi radost. Měl přece zrovna ten den narozeniny. Také je však klidně možné, že o takovém dárku nejen nevěděl, ale ani o něj moc nestál. Radost jistě měl, a ani ji při prvním veřejném vystoupení po smrti novinářky nedokázal skrýt, ale že by vydal pokyn přímo vrahovi a pak ho osobně pochválil, to je trochu přehnané. Zkrátka některé události, možná i bití demonstrantů v Petrohradě a zatýkání v Moskvě, se dějí bez jeho vědomí, zato na jeho počest. Je to známka dokonalosti represivního polototalitního systému. Skvělá organizace práce, výjimečný talent podřídit si všechny a všechno tak, že nakonec se děj odehrává bez hlavního režiséra, nicméně podle jím schváleného scénáře.

Opozice bez vedení.

Podle sociologů vadí Rusům, kteří jsou ochotni uvažovat o podpoře opozice vedené Kasparoven či Kasjanovem, na současných bojovnících proti režimu tři věci. Za prvé, že se ti vážení a sympatičtí pánové spojili s takovými „ulítlými extrémisty“, jako jsou chuligáni z řad nacionálních bolševiků v čele s potrhlým a extravagantním spisovatelem Eduardem Limonovem. Tento spisovatel je známý svými útoky na prezidentskou administrativu, obsazováním budov státní správy, výzvami k násilnému svržení moci a k přechovávání střelných zbraní, za což si už odseděl pár let ve vězení. Pokojným, ale přemýšlivým ruským občanům dále vadí to, že příliš nechápou program opozice, nerozumí její ekonomické a sociální strategii, a že vlastně uskutečňuje jediný bod - pouliční protesty. A v neposlední řadě jim stále nejde do hlavy, proč se nesjednotí takové rozumné a sobě podobné síly, jako jsou hnutí Kasparova a Kasjanova, se starými demokratickými stranami Svaz pravých sil (SPS) a Jablokem Grigorije Javlinského.

Přezíravost demokratů.

„Pochody nesouhlasících“ organizuje pouze ta část ruské opozice, která se dokázala sjednotit v koalici Drugaja Rossija (Jiné Rusko). Jádro tvoří právě Kasparovova Sjednocená občanská fronta, Kasjanovovi demokraté a Limonovovi nacionální bolševici. Největší a již z devadesátých let zažité opoziční strany, demokratické Jabloko a Svaz pravých sil, ale toto účelové spojenectví přezírají. Jabloko i SPS se už léta snaží o samostatnou politiku. Dlouhou dobu se také pokoušejí dohodnout, když už ne na společné kandidátce, tak alespoň na společném postupu během volebního boje. Ambice vůdců, především Grigorije Javlinského, jsou ale větší než síla rozumu, a proto se demokraté vyznávající stejné hodnoty nikdy nedohodli. Stále dokola se snaží samostatně kandidovat ve volbách a procento jejich příznivců neustále klesá. Nemají velkou šanci uspět ani v podzimních parlamentních volbách a dostat se do Státní dumy. Přesto se odmítli připojit k Jinému Rusku, které sdružuje lidi diametrálně jiných ideologických názorů včetně radikálních mladých levičáků.

Dezorientovaný volič.

Kasparov by jistě raději vedl spolek, v němž by figurovali slušní a vážení občané jako Javlinskij nebo Nikita Bělych, vůdce SPS. Problémem však je, že všichni jmenovaní by chtěli stát v čele takového spolku. Nikdo nechce být jen místopředsedou či viceprezidentem. A první muž může být jen jeden. Právě na této mužské ješitnosti a bezhlavé touze po „prvních houslích“ ztroskotaly všechny pokusy o sjednocení umírněné demokratické opozice v Rusku. Kasparovovi tak nakonec nezbylo nic jiného než překonat všechny ideologické rozdíly a spojit se mladými extrémisty i komunisty. Doufá, že jen dočasně a za účelem boje proti současnému režimu prezidenta Putina. SPS a Jabloko takovou strategii odmítly a jdou do voleb opět samostatně. Dezorientovaný volič však neví, jak se rozhodnout, má-li dát hlas šachistovi, či veteránovi ruské politické scény Javlinskému, a tak asi raději k volbám buď vůbec nepůjde, anebo zcela pomaten bude hlasovat pro nějakou stranu špatně zakrývající svou podřízenost Kremlu.

Konec idylky na přelomu století.

Vláda cara Borise Jelcina ve druhé polovině devadesátých let byla idylka. Ten měl sice mnoho nešvarů, ale ctil svobodu provolávat více či méně urážlivá hesla. Speciální jednotky OMON také bývaly na shromážděních nespokojeného lidu. Ale že by těžkooděnci mlátili babičky ječící na celé kolo „Jelcin je Žid“ nebo „Jelcin je vrah“, kopali do nich a tahali je po asfaltu za šediny, to se opravdu nedělo.
Mladíci, kteří dnes volají, že prezident Vladimír Putin uzurpuje moc, ale dostanou pořádný výprask. Něco se na Rusi změnilo. Přišel mladší energický mocnář, který nesnese ani kritiku, ani neposlušnost. Posílá na účastníky legitimních projevů občanské neposlušnosti muže v uniformách s obličeji chráněnými. Tentokrát však obušky dopadaly i na záda kolemjdoucích. Byla to velká chyba. Zmlácení mladí rošťáci i zatčení Kasparova by prošly hladce a bez velkého zájmu ruských médií. Naštvané babičky a zbití kolemjdoucí starší muži se však právem pokládají za zbytečný projev státní agrese. Půl roku před parlamentními a necelý rok před prezidentskými volbami je to na pováženou.

Stereotypní jednání.

Ve stočtyřicetiosmimilionovém Rusku se sejde sotva patnáct set lidí a vykřikují něco, co skoro nikdo - kromě zmlácených kolemjdoucích - v zemi neslyší, neboť státní televize (a jiná už v Rusku není) o události nereferuje. (První zprávy se objevily až po akci, když zmocněnec pro lidská práva, zdrženlivý státní úředník Vladimír Lukin, řekl, že se mu to násilí páchané na demonstrantech nějak nezdá.) Vždyť před dvěma lety demonstrovalo v ulicích ruských měst mnohem více penzistů za svá ekonomická práva, než se nyní sešlo „kasparovců“ a „kasjanovců“. A tehdy na násilné rozhánění nikdo ani nepomyslel. Kdyby si tedy i teď policie demonstrantů nevšímala, možná by to mnohé mladíky přestalo bavit, neboť souboj s policejní hydrou dodává akcím smyslu a mladým bojarům sebevědomí. Jenže moc je zaslepená a hloupá. Putin v jejím čele cítí, že jako každý správný medvěd má ve svém hustém kožichu veš. A veš je mnohem horší než rovnocenný dobře viditelný soupeř. Hloupá moc se vší v kožichu se však chová vždy stejně - bije kolem sebe jako zběsilá, až je vší milion a z oděvu zůstane jen opelichaná relikvie.