Firmu Atrio koupil Michal Novotný, obviněný z přípravy vraždy novinářky
Seriál podivných a zřejmě kriminálních praktik zahájil někdejší generální sekretář ministra zahraničí Karel Srba na zámku Štiřín. Kauza tehdejšího ředitele Konferenčního centra Štiřín Václava Hrubého, kterého měl Srba prostřednictvím premiérova poradce Jaroslava Novotného vydírat, je dostatečně známá. Seriál pokračoval Českým domem v Moskvě, korupcí a předražováním státních zakázek, nevysvětleným původem majetku v hodnotě několika desítek milionů korun, přípravou vraždy novinářky Sabiny Slonkové a milionem v Kavanově trezoru. Karel Srba je sice nyní ve vyšetřovací vazbě, ale žádný trestný čin mu zatím nebyl prokázán a je možné, že se časem ukáže, že mnohé bylo jinak. Srbovo angažmá na Štiříně a odvolání Václava Hrubého je ovšem nesporné a právě k němu se vrací zatím poslední epizodní historka.
Většinu komplexní rekonstrukce Štiřína, včetně stavby dominantního Rondelu, projektoval architekt Vladimír Kačer, jehož firmy Invex architecture a Atrio byly i významným, ne však jediným dodavatelem stavebních a rekonstrukčních prací. Kačer začal na tomto zámečku mezi Benešovem a Prahou působit již v roce 1996, a dlouho proto spolupracoval s Václavem Hrubým. Jejich vztahy byly velmi dobré, a když bylo později po Kačerovi žádáno, aby zveřejnil nějaké kompromitující materiály na Hrubého, architekt to odmítl. Za generálního sekretáře Srby tak na Štiříně neskončil jen Hrubý, ale také Kačer a jeho firmy.
Proto byla překvapivá informace, kterou týdeník EURO získal, že Kačer firmu Atrio prodal podnikateli Michalu Novotnému. Tomu Novotnému, u kterého si měla Srbova známá Eva Tomšovicová objednat vraždu novinářky Sabiny Slonkové, a který proto nyní rovněž přebývá ve vazební věznici.
Podle internetového výpisu je sice v obchodním rejstříku jako majitel firmy Atrio stále zapsán architekt Kačer, ale realita je již jinde. „Vím, že Srba vyhnal architekta Kačera ze Štiřína, a slyšel jsem, že pan Kačer pak svoji firmu Atrio prodal Michalu Novotnému,“ řekl týdeníku EURO Václav Hrubý. Informace o prodeji Atria pak minulý týden potvrdil i Vladimír Kačer. „V říjnu loňského roku jsem společnost Atrio prodal panu Novotnému. Pokud jde o záznamy z obchodního rejstříku, mohu jen zmínit svoji předešlou zkušenost, kdy provedení zápisu v případě mé současné firmy Trylek trvalo rok a půl, v tuto chvíli mám k dispozici pouze usnesení soudu o provedení změn.“ řekl Kačer týdeníku EURO.
Informaci o novém majiteli Atria měl i současný generální sekretář ministra zahraničí Vladimír Zavázal. „Už jsem o tom také slyšel. A slovy jednoho bývalého premiéra mohu akorát pokrčit rameny. Není to pro firmu dobrá vizitka, že se zamotala do těchto kruhů,“ uvedl Zavázal. Ministerstvu tím podle něj může vzniknout problém při případných reklamacích odvedených stavebních prací.
Kompromisy s Tomšovicovou.
Pro vnějšího pozorovatele tak došlo k neočekávanému propojení dvou kruhů. V prvním byl bývalý ředitel Štiřína Václav Hrubý, architekt Vladimír Kačer a další, za kterých zámek začal vzkvétat. V druhém byl exgenerální sekretář Karel Srba, jeho přítelkyně Eva Tomšovicová, ministr Jan Kavan, premiérovi poradci, další ředitel Štiřína Jiří Zoufal a ostatní, za kterých se na zámku začaly hledat kompromitující materiály na politické nepřátele a předražovat veřejné zakázky. Pod dozorem druhé skupiny se navíc i zastavily rekonstrukční práce a hospodaření Konferenčního centra Štiřín se propadlo do ztrát.
„Eva Tomšovicová byla jednu dobu šéfkou kontroly na Štiříně a architekt Kačer si myslel, že mu může pomoci. Možná ona zprostředkovala celý obchod,“ uvažuje Václav Hrubý.
Vladimír Kačer to nepopřel a celé své tamní angažmá popsal podrobně a přesvědčivě. „V roce 1996 jsme začínali na Štiříně se subdodávkou prací při demolici starého parkoviště. Protože jsem se od fakulty zabýval hotely a restauracemi a na zámku byl záměr toto vybudovat, nabídl jsem se. Ve výběrovém řízení jsme vyhráli a začali jsme s rekonstrukcí zámeckých pokojů a výstavbou golfové terasy,“ vypráví Kačer. V roce 1997 se ukázalo, že obec a družstvo, které vlastnily bývalý hospodářský dvůr Štiřín, jsou tyto nemovitosti ochotné prodat. Tehdy se pro celý areál objevily nové, dosud netušené možnosti a bylo vyhlášeno výběrové řízení na komplexní projekt využití a rekonstrukce celého areálu. Ten vyhrála firma architekta Kačera. Na určitou dobu se práce zastavily v době, kdy se objevila možnost připojení i dosavadního areálu autoservisu Drupol, který byl do celistvého areálu vklíněn s citlivostí socialistického realismu.
Později vyhrála firma i výběrové řízení na dodavatele stavby. „Práce se rozběhly ve velkém. Řediteli Hrubému se povedla úžasná věc, že takto zámek a zámecký park nejen zachránil a obnovil, ale i scelil do původní souvislosti s hospodářským dvorem a pozemky, které k zámku historicky příslušely. Neříkám to proto, že by nám šel na ruku, naopak v mnoha ohledech s ním bylo vyjednávání o smlouvách i o postupu a detailech realizace velmi tvrdé. Zavřel jsem kanceláře v Karmelitské ulici v Praze a přestěhoval celou firmu na Štiřín. Přímo na místě tak byla i projekce. Tehdy jsem zaměstnával sto padesát lidí. Bylo to období pracovně náročné, avšak ve skvělé tvůrčí atmosféře něčeho vznikajícího. Člověk měl celou dobu intenzivní pocit, že jeho snažení je k něčemu dobré a směřuje k cíli,“ říká Kačer. Postupně rekonstruoval polovinu hospodářského dvora na konferenční zařízení a postavil navazující Rondel jako doplňující sportovně-společenský prostor, který by po dokončení celého areálu měl sloužit jako provozní srdce celé konferenční části.
„S odchodem ředitele Hrubého se situace začala prudce horšit. Jiří Zoufal byl pro Štiřín špatným ředitelem. O nás říkal, že jsme pohrobci Hrubého, a choval k nám intenzivní nepřátelství. Tušil jsem zášť pocházející z jiné, vyšší hlavy, ale to je neprokazatelné. V roce 1999 přizval Zoufal Tomšovicovou, aby se podílela na dozoru nad průběhem stavebních prací. Ta se ukázala jako pozitivní osoba s velkým darem dojednávat obchodní i lidské kompromisy, a to nejen mezi námi a Zoufalem. Právě Eva Tomšovicová má zásluhu na konečném dokončení Rondelu,“ líčí Kačer. S Tomšovicovou se pak ještě několikrát setkal a je to podle něj schopná a cílevědomá žena. Dokáže dosáhnout cílů, které si vytkne. „Při rozhovoru s ní, jsem měl občas pocit, že si povídáte s někým jako poručík Columbo. Jen tak se s vámi baví a do toho občas vloží otázku směřující k tomu, co ji skutečně zajímá. A tuto nepatrnou nit dokáže spolehlivě sledovat po celý dlouhý rozhovor a vy nemusíte vůbec pochopit, o co jí vlastně jde,“ popisuje Kačer Tomšovicovou. Jemně afektované chování u ní prý šlo vypozorovat a podle Kačera celkem ladilo s jejím láskyplným vztahem k operetě a ke Karlínskému divadlu zvláště.
A jak se architekt seznámil s mimopražským podnikatelem a proč a jak vlastně firmu prodal? „Bylo to v období, kdy se mi všechno sesypalo. Atrio se věnovalo hodně dlouho výhradně Štiřínu, kde jsme měli v podepsané rámcové smlouvě o projektech dohodnuté další objekty, k jejichž realizaci však již nedošlo. V březnu 2000 jsme tam skončili. Bez práce jsme se ocitli takřka ze dne na den. Při ústním jednání jsem nabídl projekt na rekonstrukci druhé poloviny hospodářského dvora za dva až tři miliony korun, což byla tak nízká cena, že nešla odmítnout. Ministerstvo ale nemělo zájem. Z toho jsem pochopil, že tam již nemám šanci. Tento dílčí projekt pak vypracovávala zlínská firma Anta a podle mých informací za něj inkasovala sedmnáct milionů. Pravděpodobně část z toho dostali zpět různí činovníci. K tomu připočtěte, že Atrio přišlo nejen o zakázky, ale že nemělo najednou ani kanceláře. Několik let jsme sídlili a pracovali jen na Štiříně. Zcela jsme tak vypadli i ze společenského dění a kontaktů v Praze. Naše pozornost byla upřena ke Štiřínu. V té době se u mě začaly projevovat vážné zdravotní neduhy, z části asi vrozené, a z části vypěstované v rytmu stavby Štiřína, a byl jsem hospitalizován na Homolce. Vada na srdeční pumpě, poškozený cévní systém a několik embólií mě směřovaly do invalidního důchodu. Protože neštěstí nechodí nikdy samo, řešila manželka naše tehdejší rodinné rozepře, pocházející zejména z dlouhodobého časového zaneprázdnění stavbou a projektem, žádostí o rozvod. Když mi v této situaci Michal Novotný dopisem nabídl, že ode mě firmu koupí za nominál, rád jsem přikývl,“ vysvětluje Kačer. Novotného prý někdy předtím na Štiříně potkal, ale detaily seznámení si již nepamatuje a nijak blíž jej neznal.
„Když prodáváte auto, které vám mnoho let dobře sloužilo, tak to sice může být niterná záležitost, ale také si kupce nelustrujete. Nemohl jsem navíc vědět, co se stane o tři čtvrtě roku později. Atrio bylo v té době v dluzích necelých sedmi milionů korun. Prodlužování výstavby a chyba ve smlouvě mě u této státní zakázky nakonec stály téměř patnáct milionů korun. Nijak jsem se nenapakoval a v tehdejší složité situaci jsem byl rád, že se mi podařilo shodit jedno těžké břemeno,“ dodává Kačer.
Hrubý se vrátí.
V době Hrubého nástupců Zoufala a Budzanowského se nejenom zastavily opravy zámeckého areálu, ale hospodaření Konferenčního centra se začalo utápět v mínusech. „Za pana Budzanowského bylo hospodaření ve ztrátě, a i proto byl ze své funkce odvolán. Za poslední dva roky se ve Štiříně nedělala pořádně ani běžná údržba. Konferenční centrum Štiřín nyní řídí pan Kleník, jenž býval zástupcem pana Hrubého. Za Hrubého šly hospodářské výsledky rok od roku nahoru a Štiřín produkoval zisk,“ řekl generální sekretář Zavázal.
Otázka ředitele Konferenčního centra by měla být podle Zavázala definitivně vyřešena do konce roku. Jednou z variant je i návrat Václava Hrubého. „Čekáme, jak dopadne jeho soud o neoprávněném vyplácení peněz. Jestliže se prokáže, že nebyla pravda, z čeho byl nařčen, má šanci se opět stát ředitelem,“ dodal Zavázal. Nyní je vedením Konferenčního centra Štiřín dočasně pověřen Kamil Kleník. Václav Hrubý v současnosti není na zámku zaměstnán.
Vladimír Zavázal by rád dokončil i rekonstrukci celého areálu: „Vypadá to strašně, polovina hospodářského dvora je zrenovována, druhá polovina chátrá a padá, mezi tím je vyštěrkovaný dvůr. Jenže v resortu je problém s financemi. Některé zakázky z nedávné minulosti byly předražené, a tak je náš rozpočet napnut a peněz se nedostává.“
V rozpočtu na příští rok, jak jej minulý týden poslalo ministerstvo zahraničí do Letenské ulice, požaduje Svobodův resort na investice pro Štiřín dvacet milionů korun. „To je naše představa, ale ke konečnému číslu je ještě daleko. Rozpočet bude projednávat vláda, rozpočtový výbor Parlamentu a nakonec celá sněmovna. Nedá se odhadnout, zda a kolik investičních peněz pro Konferenční centrum bude. Navíc musím otevřeně přiznat, že Štiřín není naší hlavní prioritou. Musíme především dodělat již nasmlouvané akce, konkrétně opravy některých našich ambasád,“ řekl Zavázal.
Zoufalý ředitel.
Za éry Jiřího Zoufala se Konferenční centrum dostalo do ztráty. Policie ho nyní podezírá, že při zadávání některých zakázek zvýhodnil dodavatelskou firmu a finančně poškodil stát. Architekt Kačer, který se na Štiříně denně pohyboval, tvrdí, že Zoufal znásobil provozní náklady a snížil příjmy tohoto zařízení.
„Filozof Zoufal je znám tím, jak podivným způsobem privatizoval společnost Orbis. Na Štiříně se choval rovněž mírně řečeno zvláštně. Zaměstnal například svého syna a zároveň mu zadal marketingovou zakázku. Nebo společnosti Avers zadal demolici zbývajících objektů autoservisu a výstavbu parkoviště za více než pět milionů korun, i když reálná cena byla podle mě tak devět set tisíc. Pro zámek možná naprosto nejhorší bylo, jak hrubě se choval k lidem. Byl spokojen se svou „mocí“. Povýšeně odmítal jakoukoli diskusi a námět s odkazem, že má vlastní koncepce, do kterých nikomu nic není, sám ví dobře, co Štiřín potřebuje. Jednal tak i se zákazníky. Byl jsem svědkem scénky, kdy ředitel velké firmy vyrábějící kotle, požádal Zoufala o prohlídku čerstvě dokončovaného objektu Rondelu. Zoufal ho neuctivě odbyl, že to nepřipadá v úvahu, stylem, ať neotravuje. Na to se ředitel natočil ke svému asistentovi a něco mu šeptnul. Asistent vzápětí jasně a hlasitě Zoufalovi sdělil: „Pan ředitel říká, že s tímto jednáním si tu domluvenou konferenci můžete strčit do prdele.“ Firma onoho ředitele si na Štiříně původně objednala týdenní konferenci pro stovku lidí,“ vzpomíná architekt Kačer.
Kačer si myslí, že Zoufalovo jednání mělo skrytý smysl: „Domnívám se, že určitá skupina lidí opět chtěla zámek privatizovat, čemuž kdysi právě Václav Hrubý zabránil, mimo jiné i publicitou, kterou Štiřínu „zařídil“. Zákon totiž říká, že pokud je státní zařízení dva roky po sobě ve ztrátě, musí zřizovatel přijmout odpovídající opatření, nebo to zařízení privatizovat. Ať tak, nebo tak, je pronikavě snazší zdůvodnit privatizaci či pronájem prodělečného zařízení než ziskového centra.“
