Hlavní město se nevymanilo ze socialistického myšlení, pořád se staví draze a spíš na koukání než k užitku
Angažovaný propagátor i kritik pražské architektury a urbanismu Adam Gebrian se právě vrátil z benátského bienále a má vzkaz pro nové vedení Prahy, jež vzejde z voleb. „Chodil jsem po městě a zjistil, že v Benátkách mají mnohem přísnější regulaci venkovní reklamy než Praha,“ vysvětluje mi v malostranské kavárně pětatřicetiletý architekt.
I když Benátky možná nebudou pro Prahu úplně nejlepší příklad. „U nás vždycky říkáme, že něco nejde. Z různých debat jsem se naučil, že člověk musí dávat příklady z mnohem horších míst. Když třeba řeknete, že něco funguje i v Tiraně, tak už to něco znamená,“ usmívá se autor internetových videí kritizujících stavby za veřejné peníze a nazvaných jednoduše Gebrian vs. Kromě webu se autorsky angažuje i v rozhlase a ostatních médiích, kam více či méně pravidelně přispívá.
Gebrian postgraduálně studoval v Los Angeles, takže má osobní zkušenost i s městem, které dělá většinu věcí opačně, než jsme zvyklí u nás. Zkuste například lidem v Los Angeles říct, že mají místo autem jezdit MHD, a zlynčují vás.
Z okna kavárny společně pozorujeme něco, co v Los Angeles znají víc než dobře – houstnoucí ranní dopravní zácpu. Hlavní malostranská tepna, ulice Újezd, stojí. Stejně jako všichni pražští řidiči Gebrian doufá, že i Malé Straně, kde bydlí, brzy uleví tunel Blanka, tedy pokud se nejslavnější tuzemská stavba jednou skutečně otevře. „Blanka může fungovat, a taky nemusí. Pokud v ní třeba budou dopravní kolapsy, tak se jí spousta řidičů radši vyhne. Záleží proto i na její správné propagaci,“ myslí si učitel pražské pobočky americké univerzity.
Developer je taky člověk Při procházce staroměstským turistickým skanzenem to tak nevypadá, ale pražská infrastruktura má k ideálu velmi daleko. Počet aut ve městě stále stoupá, zatímco dopravní propustnost klesá. Už tak ucpané ulice navíc dusí permanentní opravy, které se mnohdy na stejném místě opakují každoročně. Za dvacet let město nedokázalo vyřešit ani tak automatickou součást moderních metropolí, jako je spojení centra s letištěm. Při „projížďce“ Prahou se člověk občas dokáže vcítit do intenzivních pocitů Michaela Douglase ve filmu Volný pád. Tyhle pocity patrně dolehly už i na magistrát. Primátor Tomáš Hudeček mi během předvolebního rozhovoru řekl, že metropole – v rámci polistopadového odporu k plánování všeho druhu – úplně rezignovala na vizi vlastní budoucnosti. Takže se teď narychlo dohání ztracený čas. „Zanedbanost infrastruktury je v Praze tragická,“ souhlasí Gebrian. Podle něj je to ironie: přestože mnozí říkají, že Praha už nemůže zvyšovat hustotu obydlení, pořád zůstává výrazně řidčeji obydlená než mnohé západoevropské metropole, kde dopravní zácpy nebývají horší. I tak však hlavní město nestíhá.
Podle Gebriana by přitom mnohdy stačilo, aby magistrát víc přemýšlel a angažoval se. „Dotací na MHD bych například motivoval lidi, co v Praze nemají auto s levným předplaceným parkováním. Praha má skvělou veřejnou dopravu, a pořád toho není schopná plně využít,“ říká. Podle něj ji lidé tolik nevyužívají i proto, že chybějí odstavná parkoviště. „Jedna z mých amerických studentek se mě zeptala, jestli se v Praze smí parkovat na chodníku,“ vzpomíná Gebrian.
Přesto nesouhlasí s Petrem Štěpánkem, kandidátem Trojkoalice na pražského primátora, že nový územní plán, který bude schvalovat nové vedení města, rozhodne, jestli se Praha stane „městem developerů, nebo občanů“, jak šéf pražských zelených řekl týdeníku Euro. Gebrian uznává, že nový územní plán na dlouhé roky ovlivní rozvoj i podobu Prahy, vidí to ale spíš naopak. „Developer je taky člověk a taky někde bydlí a pracuje. Teď například probíhá debata o nových stavebních předpisech, o kterých se říká, že jsou vstřícné k developerům. Doufejme, že ano. Kdyby tady totiž kolem developerů nepanovala taková nejistota, nesli by i nižší riziko a možná by se stavělo líp. Situace ohledně stavění byla ve městě dlouho tak složitá, že většina developerů byli spíš spekulanti s pozemky. Dokud budeme tuhle debatu stavět jako občané versus developeři, tak se nikam nedostaneme,“ vysvětluje.
Proto Gebrian vidí jako nejdůležitější obnovení důvěry mezi lidmi, politiky a developery. „Zažíváme krizi důvěry, kdy nikdo nevěří nikomu. A v takovém prostředí se těžko něco dělá. Když vám nikdo nevěří, že děláte plány s dobrým úmyslem, tak nikdy nic neuděláte,“ říká. Podle něj si například většina lidí v Praze nepřeje novou zástavbu a upřednostňují spíš využití té stávající. „Jenže jsem ještě neviděl dobře vytvořenou databázi městského majetku. Když jsem se na to ptal bývalé radní za ODS Alexandry Udženiji, tak mi řekla, že se o něco takového teprve pokoušejí s pozemky a až potom to zkusí i s domy,“ říká Gebrian.
(Ne)sejdeme se na Václaváku Máloco je tak příznačné pro polistopadový vývoj Prahy jako situace na Václavském náměstí.
Nejznámější tuzemské náměstí, kudy se občas proženou lepší i horší národní dějiny, se po roce 1989 stalo za aktivního přispění politiků podbřiškem metropole. Vydavatelství, nakladatelství a kina zde vystřídali prostitutky, pasáci, dealeři, zloději a naháněči přilehlých nevěstinců a striptýzových barů. Náměstí tím ztratilo svou původní funkci – a novou nenašlo. Politici dění tak dlouho přehlíželi, až zjistili, že je velmi obtížné cokoli změnit. Takže proti plodům vlastní práce začali bojovat aspoň na předvolebních billboardech.
Případně řeší něco úplně jiného, jak se v politice stává. „Dnes je samozřejmě velmi obtížné něco s Václavákem udělat,“ vysvětluje Gebrian. Místo aby se politici komplexně zabývali jeho novou funkcí, pokusili se z jeho dolní části vytvořit potěmkinovskou pěší zónu tím, že ji zavřou autům. Žádná pěší zóna samozřejmě nevznikla; vznikla pouze zóna s omezeným automobilovým provozem, již permanentně hlídá policie, která za to vybírá pokuty. „Místo řešení pořád hledáme nějaké zkratky. Říká se, že úspěšné veřejné prostory jsou ty, kde si můžete sednout. Takže máme na Václaváku lavičky. Nikdo se ale neptá, co jsme udělali proto, abychom měli důvod si zde sednout,“ argumentuje Gebrian.
Podobně jako s pěší zónou v dolní části to podle něj dopadlo i s květináči v horní části náměstí. I ty měly původně zpříjemnit dojem, nakonec zde ale paradoxně zabraly nejlepší prostor a spíš jen překážejí. Většina lidí se tak stejně mačká na chodnících vedoucích okrajem náměstí. „Myslím, že se na Václaváku spíš podařilo zařídit, aby se tady nikdo zbytečně nezdržoval, což je postsocialistické myšlení,“ usmívá se mladý architekt. Největší efekt nakonec všechny tyto změny přinesly majitelům zdejších obchodů. Před jejich výlohami se mačkají houfy potenciálních zákazníků.
O socialistickém duchu Prahy nedávno mluvil na workshopu Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy světoznámý americký urbanista Mark Johnson. Ten Praze doporučil méně teorie a více kreativity a taky lepší využití potenciálu Vltavy. Podobné myšlení v řízení města kritizoval i Gebrian na videu o stanici metra Střížkov: abstraktní dílo za téměř čtvrt miliardy korun stojící na louce před paneláky označil za „vesmírnou stanici“. Poukazoval hlavně na to, že se pražské metro stále staví jako monument režimu, místo aby jen co nejlevněji sloužilo lidem, jak bývá běžné ve světě, jemuž nikdy nevládly sovětské ideje.
Zdroje tu jsou „Mám pocit, že většina Prahy je spíš na koukání, a ne k užitku. A když už se staví, tak to vypadá, jako by někdo chtěl utratit co nejvíc peněz. To platilo i za socialismu, tehdy peníze taky nebyly problém,“ myslí si Gebrian. Principiálně chybná je podle něj hierarchie zadávání: od vedení města padá každá zakázka dál přes různé subdodavatele a architekt bývá až poslední. V rozhovoru pro Radiožurnál
řekl, že o rozvoji Prahy nerozhodují architekti a urbanisté, ale Technická správa komunikací, protože ta umí ze všech nejlíp všechno vyčíslit. „O rozvoji města nemají rozhodovat jen architekti a urbanisti. Problém Prahy ale je, že z rozpočtu nepoznáte její priority,“ vysvětluje nyní Gebrian.
To mu prý potvrdil také pražský primátor. I podle něj vzniká rozpočet města tak, že desítky referentů všech zúčastěných odborů vysypou šuplíky se svými požadavky a ty se prostě spočítají. „Absolvoval jsem spoustu různých přednášek a málokdy se někdo z těchto lidí zajímá o ekonomické hledisko,“ stěžuje si Gebrian. Výsledkem toho je, že Praha dnes není městem ani řidičů, ani chodců, ani cyklistů, ale všech a nikoho. Můžou za to polovičatá řešení bez vize.
„Město pořád neví, jestli se má zaměřit na veřejnou, nebo soukromou dopravu. Jenže když tomu nevěnujete systematické úsilí, tak nic nezlepšíte. Všimněte si taky, že vždycky když v Praze někde jdete, tak to najednou skončí. Je to tím, že se nedaří propojovat jednotlivá území do větších celků,“ dodává Gebrian. A ještě se vrací k Václaváku: „Právě Václavák je referenčním místem pro zbytek země. Když sem dnes přijede někdo z venkova a rozhlédne se kolem, musí si říct: Tak tohle je fakt v hajzlu!“ Usmívá se, ale bohužel to myslí vážně. l •
Dokud budeme debatu o rozvoji Prahy stavět jako občané versus developeři, tak se nikam nedostaneme.
O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz
