Rozpočet na příští rok má po propuštění poslanci do druhého čtení pevné obrysy. Je tedy již prakticky jisté, že koaliční vláda zvýší státní dluh o dalších 111 miliard korun. Nezbývá než věřit, že až se rok s rokem sejde, nebude to - jako již tradičně - daleko více.
Na poslední chvíli se podařilo předpokládaný deficit vyplývající z koaliční smlouvy ve výši 157 miliard snížit o částku, o kterou se posunuje úhrada za Českou konsolidační agenturu. Toto opatření, které si prosadila v průběhu vládního schvalovacího procesu Unie svobody, je však pouze kosmetickou úpravou, která reálně nic neřeší. Reforma současného nevyhovujícího stavu českých veřejných financí, a konkrétně státního rozpočtu, by se měla odvíjet od dvou systémových linií. První je nový legislativní rámec, druhou potom technická část, spočívající v reformě výdajové stránky rozpočtu. Přestože se rozpočtová pravidla neustále zpřísňují, stále je jejich legislativní rámec nedokonalý. Nic například vládu nemotivuje v průběhu rozpočtového roku k tomu, aby se skutečně snažila schválené deficity nepřekračovat. Projednávání státního závěrečného účtu není doposud spojeno s vyjádřením důvěry, a tak Zemanův kabinet pravidelně zvyšoval dluh nejméně na dvojnásobek, než ke kterému se zavázal v rámci tolerančního patentu s ODS. Na flagrantní a opakované porušení zákona o státním rozpočtu neexistuje žádná sankce. Právě tato praxe dnes vede poslance Martina Kocourka a další poslance z ODS k vypracování návrhu ústavního zákona, kterým by průběžná rozpočtová politika státu měla dostat striktní mantinely a konkrétní odpovědnost. To, jak se k zákonu při jeho projednávání postaví ministerstvo financí a celá vláda, bude nakonec i jakýmsi barometrem vůle po skutečné fiskální kázni. Rozhodně jsou meze dané zákonem důvěryhodnější než prohlášení Špidly se Sobotkou o tom, že rozpočet na příští rok již bude plně pod kontrolou současné vlády. Odvolávání se na výdaje, které po sobě zanechal kabinet Miloše Zemana, je totiž zavádějící. Státní rozpočet na rok 2003 měl být podle tolerančního patentu s nulovým deficitem, aby nová vláda přebírala čistý stůl. A podle dvouletého střednědobého fiskálního výhledu na léta 2002-2003 také takto sestaven byl. Dokonce byl vzhledem k absenci privatizačních příjmů koncipován na příjmové i výdajové stránce celkově nižší než v předcházejících. Jak to, že se ze zákonem požadovaného dokumentu, za nějž by mělo ručit MF hlavou, najednou stal po volbách cár papíru? To Sobotka nikdy nevysvětlil, a tak není divu, že se s rozpaky přijímá nejenom současný výhled, který předložil spolu s návrhem státního rozpočtu, ale i čtyřletý reformní plán, který mají dostat poslanci jako dezert ke třetímu čtení. Je sice sympatické, že sami sociální demokraté si uvědomují potřebu šetřit, a reformovat rozpočtovou kostru s páteří mandatorních výdajů. Na druhé straně ale právě ona lehkost, s níž poslali přinejmenším prozatím k ledu všechny své předvolební sliby, budí logicky pochybnosti i o vůli k naplňování reformních kroků. Samostatnou kapitolou jsou pak vládní predikce, které opakovaně vedly za Zemana k nadhodnocování příjmů a tedy k dalším rozpočtovým nesrovnalostem. Ani zde se zřejmě toho příliš nezměnilo. Oproti optimizmu ze začátku vládního období snížil Sobotkův úřad predikci růstu HDP o 0, 3 % na 3,3 %, což je pouze v rozmezí statistické chyby. Sobotka například v rozhovoru pro Profit sliboval, že ministerstvo financí bude ještě před oficiálním zveřejněním korigovat svou prognózu na základě predikcí dalších, nezávislých institucí. Přestože před necelými dvěma týdny guvernér ČNB Zdeněk Tůma zveřejnil prognózu růstu HDP ve výši 1, 8%, (tedy přesně v pouhé polovině původní výše predikce MF), se Sobotkou to nijak nehnulo. Takže je sice chvályhodné, že poslanci mají díky aktivitě ministra financí k dispozici čtení na roky dopředu, praktický význam to však pro ně má asi tak jako astrologická příručka.
