Ve dvacátém století bylo jen málo ekonomů, kteří by svoje myšlenky dokázali
představit srozumitelněji a přesvědčivěji. Když Milton Friedman obhajoval
svobodu jednotlivce a její blahodárné účinky na rozvoj společnosti, málokdo mu
dokázal oponovat, a to ani tehdy, když hájil příjmovou nerovnost, která v
současnosti patří k nejdiskutovanějším problémům ekonomické vědy.
I tomuto magnetismu chtěl jeho syn David Friedman uniknout. „Začal jsem
studovat teoretickou fyziku, protože jsem nechtěl být po celý život
identifikován se svým otcem. Nicméně ekonomie mě fascinovala vždy. Fyziku jsem
dělal jako práci a ekonomie pro mě byla hobby. Nakonec jsem ale poznal, že jsem
lepší ekonom než fyzik,“ vypráví v rozhovoru pro týdeník Euro.
Měsíční milenka
Přirozeně přitom kvůli své výchově (jeho matka Rose byla rovněž ekonomkou) tíhl k libertarianismu, učení, podle nějž v hospodářském životě stojí na prvním místě svoboda jednotlivce a trhu bez zásahů státu. Nicméně postupně se stal ještě radikálnějším než jeho otec. „Občas jsem ho obviňoval, že je socialista,“ říká dnes pobaveně.
O fungování společnosti začal uvažovat někdy kolem šestnácti sedmnácti let
věku, kdy přemýšlel, jaké důvody mají lidé k tomu, že dodržují zákony. Dospěl k
závěru, že je to kombinace vynucování státem a vlastní vůle akceptovat nějaká
pravidla.
Po vzoru rodičů byl přesvědčen, že do právního systému a vlastnických práv
je třeba co nejvíc zapojit principy volného trhu. Nápad přišel, když četl
science fiction román Měsíc je drsná milenka od Roberta A. Heinleina, který
přesvědčivě ukazoval společnost, v níž právní systém vytvořila sama společnost
a nebyl vytvářen vládou.
„Nepopisoval naši společnost, ale smyšlené společenství na Měsíci, nicméně
jeho svět byl logicky konzistentní a měl jsem dojem, že v kriminální
společnosti v našem světě by to mohlo fungovat stejně,“ vypráví Friedman.
Začal tedy přemýšlet, jak by vypadala naše společnost, kdyby v ní právo vznikalo samovolně tržním mechanismem, a nikoli v rámci politického mechanismu, jak se to děje teď. Následně vypracoval teorii, která představovala možný komplexní popis takového právního systému. Stala se z ní třetí část jeho nejúspěšnější knihy Aparát svobody (1973).
Friedman zůstal sci-fi věrný dosud. Napsal dvě fantasy knížky, v roce 2006
titul s názvem Harald a o pět let později mu vyšla kniha Salamander,
inspirovaná kvantovou mechanikou. Friedman je také téměř padesát let členem
výstřední Společnosti tvůrčího anachronismu, která se snaží napodobovat dějiny
středověku a renesance.
Středověké pokrmy
Jednou z věcí, které se tato „partička“ věnuje, je napodobování skutečného
průběhu historických bitev. Aktéři si na sebe navléknou reálná brnění, ale v
rukou drží falešné zbraně a bojují. „Takže dáváte co největší rány, ale protože
molitanovou palicí bijete někoho, kdo má na sobě helmu z oceli, moc to nebolí,“
směje se Friedman, který ve skupině vystupuje jako Vévoda z Coriadocu.
Friedman rovněž napsal se svou manželkou speciální kuchařku. Obsahuje zhruba
tři stovky receptů, které pocházejí ze středověkých a renesančních zdrojů, a
postup, jak se tehdejší pokrmy vařily. „Dali jsme tam ty, které chutnaly dobře,“
říká Friedman. Středověké recepty obyčejně neuvádějí věci jako množství, čas a
způsob vaření či teplotu, takže s manželkou postupovali metodou pokus omyl.
Některá z těchto jídel však prý večeří dodnes.
