Lord Archer si odpykává čtyřletý trest
Spoustu peněz dokáže vydělat vězeň FF8282. A to i přesto, že si odpykává čtyřletý trest odnětí svobody za podvod, klamání soudu a maření spravedlnosti (EURO 34/2001). Nyní zaměstnal pozornost Velké Británie na celý měsíc. Putoval z věznice do věznice, publikoval paměti, znepřátelil si šéfa všech věznic v zemi. Ale takový už je celý jeho život. Ve chvílích, kdy se zdá, že je poražen, znectěn, zapomenut, způsobí rozruch a inkasuje statisíce liber. Vězeň FF8282 se v civilním životě jmenuje Jeffrey Archer. Anebo ještě jinak: Lord Archer z Westonu-super-Mare, člen Sněmovny lordů britského parlamentu, bývalý místopředseda konzervativní strany a oblíbenec Margaret Thatcherové.
Začátky s Monikou.
Soudce Justice Potts vynesl nad lordem Archerem rozsudek 19. července 2001: dva roky za maření spravedlnosti, čtyři roky za těžší maření spravedlnosti, tři roky za křivé svědectví a čtyři roky za těžší křivé svědectví. Výsledkem byly čtyři roky vězení, protože v Británii se tresty nesčítají. Když soudce četl v londýnské Old Bailey rozsudek, pravil směrem k lordu Archerovi: „Tyto zločiny křivé přísahy jsou nejvážnější, s jakými jsem se kdy setkal a jaké jsem kdy vyčetl v knihách.“ Na počátku tohoto neuctivého konce stojí prostitutka Monika Coghlanová. Bulvární deník Daily Star v roce 1986 napsal, že s ní Jeffrey Archer za peníze spí. Dnes dvaašedesátiletý muž tehdy rezignoval na neplacenou funkci místopředsedy konzervativců a věnoval se očištění svého jména. Zažaloval u Nejvyššího soudu Daily Star pro pomluvu a snesl na svoji obranu několik důkazů. Vyhrál, vysoudil peníze a vše utichlo. Jenže o několik let později se ukázalo, že důkazy byly nastrčené a svědci ovlivnění. Kromě osobní ostudy rozdělil Archer Sněmovnu lordů: je správné, že nemůže zbavit lháře šlechtictví? Je správné, že Jeffrey Archer přijde z vězení opět do parlamentu? „Neexistuje žádný precedens,“ prohlásil 19. července minulého roku předseda Sněmovny lordů, „který by nás opravňoval ke zrušení doživotního peerství. K tomu by nám dala právo pouze vlastizrada.“ A tak je Lord Archer dodnes vězněm s titulem peera.
V nezamčené cele.
Na první stránky britských novin se vězeň, velmi oblíbený u svých kolegů v trestu (říkají mu důvěrně Lord Jeff), vrátil v polovině září tohoto roku. V té době si Jeffrey Archer užíval fešáckého kriminálu v takzvané „otevřené věznici kategorie D“ v North Sea Camp. Mohl jezdit svým BMW na víkendy domů, v pracovní dny působil jako kulisák a „tea-boy“ v nedalekém divadle Theatre Royal a v cele, jež po většinu času nebyla zamčená a kterou obýval sám s malou televizí, směl psát paměti a román. Skoro si ani nestačil všimnout, že i on je vězněm, psali ironicky někteří sloupkaři.
Jenže nakonec si musel všimnout. Jeho dávný přítel, někdejší člen konzervativního vládního kabinetu v pozicích ministra školství a ministra zaměstnanosti Gillian Shepard, pozval lorda Archera a jeho ženu Marii na nedělní „garden party“ – a to stálo Jeffreyho dobré bydlo. Jeden z vězňů, kterému se Jeffrey pochlubil, prodal historku deníku Sun a britské vězeňství bylo vzhůru nohama. Takové porušení důvěry!
Normální definice normálnosti.
Podle vězeňského řádu smí vězeň kategorie D trávit čas pouze v bezprostředním, rozumném okolí svého domova. Myslí se tím, že smí venčit psa nebo zajít do místního obchůdku. Ale jet 35 mil autem na party? V interpretaci šéfa věznice ani náhodou. Po několika dnech vyšetřování - lord Archer svůj výlet nijak nezapíral a jeho žena médiím řekla, že si oba mysleli, že smí kamkoli v okruhu 55 mil od věznice - převezli vězně FF8282 do staré viktoriánské věznice Belmarsh v Lincolnu (kategorie B), mezi vězni přezdívané „ďábelská díra“.
Zatímco Jeffrey Archer trávil v nové „díře“ první dny nesvobody, ve světě nezamčených lidí se rodila velká pře. Šlo skutečně o tak závažný zločin hodný trestu?
Šéf britské vězeňské služby Martin Narey se za vedení věznice v North Sea postavil a převezení Archera mezi těžší zločince hájil. Na pomoc svým argumentům zveřejnil některá zjištění vyšetřovatelů: Jeffrey Archer zneužíval své možnosti pracovat v divadle k tomu, aby několikrát týdně obědval v místní italské restauraci. Jednou jej dokonce viděli u stolu s dvacetiletou blondýnkou, členkou vězeňského policejního sboru, a také s místním policejním důstojníkem Paulem Hockingem (ten nakonec sám rezignoval a z vězeňského sboru odešel, blondýnku zachránilo, že v době „tajného oběda“ nebyla ve službě, takže ji pouze pokárala etická komise).
Většina britských médií na tyto argumenty slyšela a postavila se za představitele vězeňství. Jeffery Archer se stal na několik týdnů snadným terčem. Jednou z mála, která se ozval proti momentálnímu větru, byla Barbara Amielová v deníku Daily Telegraph: „Běžné prostředí 99,9 procenta vězňů nezahrnuje ani oběd se šampaňským, ani setkání s přítelem, který byl kdysi ministrem školství. Pro Archera to běžné je, a tak se nedá říci, že by se závažně protivil smyslu, který den volna z vězení má. Skandál vyrobila úzkoprsost manažerů britského vězeňství, kterým zřejmě chybí fantazie, takže si nedovedou představit, že definice „normálnosti“ se může člověk od člověka lišit.“
Ďábelská díra inspirací.
V každém případě se rozruch spisovateli Archerovi hodil. V Belmarshi začal psát deník o poměrech v dosud nepoznaném zařízení. Věznice z roku 1872, o níž se říká, že podmínky tamních vězňů nejsou příliš humánní, vytvořila obchodně příznivou kulisu. Jeffrey Archer mohl v Lincolnu působit na veřejnost konečně jako vězeň. Obýval celu s tvrdými matracemi, se záchodem bez splachování, neúprosně zamčenou po 22 hodin denně a teoretický výdělek dvanácti liber týdně za práci v dílně na výrobu rybářských sítí mu guvernér věznice (ještě jako trest za garden party) zabavil. A manželka Marie? Pravidlo znělo, že za ním smí na třicet minut jednou za 28 dní.
Literární kritiky lord Archer svým výtvorem nepřesvědčil. Deníky, které popisují 22 dní v Belmarshi (nejprve je tiskl na pokračování bulvární Daily Mail, poté vyšly knižně v nakladatelství Macmillan) označila většina recenzentů za brak. Nemáme v ruce žádného Wilda, Dostojevského ani Solženicyna - je to Archer, psala řada z nich ironicky v narážkách na klasiky vězeňských textů. „Literárně je to bezcenné,“ napsal Theodore Dalrymple v Sunday Telegraph, „a pokud to má být analýza či záznam pozorování, pak je to i banální. Nedovídáme se o vězeních nic nového.“ Zoe Wiliamsová v Guardianu pak míní, že deníky vypovídají pouze a jen o lordu Archerovi. „Chce dát vědět světu, že je příliš bohatý na to, aby zde zůstával. Píše o spoluvězních, že jsou hodni studia, že je jimi fascinován. Jeho poselství je zřejmé: pozoruji vetřelce, ke kterým nepatřím.“
Rozzlobený bachař.
Debaty o literární kvalitě Archerova díla ovšem razantně přehlušil další podstatnější spor. I tentokrát jej vyvolal šéf britské vězeňské služby Martin Narey, který označil vydání deníků za další těžký přečin, za porušení vězeňských řádů. Smí vězeň publikovat? Smí popisovat to, co se děje uvnitř nápravné instituce? Smí jmenovat pravými jmény své spoluvězně? Smí finančně těžit z toho, že skončil ve vězení, a tedy vlastně z toho, že spáchal trestný čin?
Na všechny tyto otázky odpověděl Martin Narey kategoricky ne a veřejně Archera varoval, že by mu mohl za publikování deníků přidat nějaké dny k trestu navíc.
Tentokrát ale šéf vězeňské služby narazil. Evropský soud pro lidská práva nedávno rozhodl, že rozšiřovat trest smí pouze soud, a nikoli ředitelé věznic, jak v Evropě bývalo běžné. Navíc to nebyla jediná věc, kterou komentátoři řediteli Nareyovi připomněli. „Být uvězněn neznamená být zbaven lidského práva svobodně se vyjadřovat nebo si stěžovat na životní podmínky ve vězení,“ napsal například Dan Tench v Guardianu. „Toto právo může být omezeno jedině tehdy, existuje-li důvodná obava z ohrožení národní bezpečnosti nebo z vyvolání veřejných nepokojů.“ Ani jedno, ani druhé, jak dovozuje Dan Tench, Archerovy deníky způsobit nedokážou.
Pravdu asi bude mít již citovaná Barbara Amielová, která míní, že jsme svědky staré hry: vězni se na jedné straně chtějí svěřit světu s pocity nespravedlnosti, které v nich neútulné věznice podporují, a věznitelé na straně druhé žárlivě střeží tajemství, které všechny věznice nepochybně mají. Martin Narey prý nemůže vězni FF8282 odpustit, že jeho deníky bezcitně přehlíží vše, co je na vězeňském systému dobré. Například systém vzdělávání: „Vášnivě věřím v to,“ řekl šéf britského vězeňství listu Independent, „že pobyt ve vězení může být člověku přelomovou zkušeností. Více než 60 tisíc vězňů si v loňském roce zvýšilo svou kvalifikaci. Činíme vězně zaměstnatelnými.“
Jen Jeffrey a výhled na moře.
Navzdory urputnosti šéfa britských věznic lord Archer toto kolo vyhrál. Honorář za ukázky deníků otištěné v Daily Mail poslal na dobročinné účely a o poznání tučnější tantiémy za knihu jsou převedeny na speciálně zřízené konto. Lord Jeff k němu bude mít přístup, až z vězení odejde. A to nemusí trvat tak dlouho: poprvé může požádat o propuštění po dvou letech, automaticky by měl být propuštěn po třech. Mezitím třeba dokončí další román. Jestli nic jiného, deníky ho alespoň vyvedly z “ďáblovy díry”.
Vězeňská služba převezla Jeffrey Archera 17. října do věznice Hollessley Bay (mezi vězni má přezdívku Holiday Bay, prázdninový záliv). Moderní cihlová budova stojí na suffolském pobřeží, obklopena zelinářskými zahradami. Lord Archer sice nebude smět dojíždět za prací mimo věznici, ale v cele je opět sám, má k dispozici barevnou televizi, psací stůl a výhled na moře. Že by měl FF8282 jiné podmínky než ostatní odsouzení? Britská vláda to odmítá. Člen Sněmovny lordů nebude moci domů na víkend nejméně pět měsíců.
